Videa

CO NA TO VAŠE PENĚŽENKA (CNN Prima NEWS, 03. 10. 2023)

(Přepis rozhovoru)

ÚČASTNÍCI:

LV = Libor Vondráček, předseda strany Svobodní; TV = Tomáš Vzorek, moderátor; OL = Ondřej Lochman, místopředseda poslaneckého klubu STAN;

(ve vstupu: LN = Luděk Niedermayer, europoslanec za TOP 09)

TV: No a před námi je dnešní duel. Ještě jednou představím své dnešní hosty. Ondřej Lochman, místopředseda poslaneckého klubu STAN. Hezký podvečer.

OL: Hezký podvečer vám i divákům.

TV: A předseda Svobodných Libor Vondráček, i vám hezký podvečer.

LV: Hezký podvečer.

TV: Začněme asi tím, že ministři Evropské unie schválili emisní normu Euro 7, ale schválili ji v takové té mírnější, kompromisní podobě. Ministr Martin Kupka to označil za velký úspěch. Můžeme to takto brát?

LV: Tak když jdete k nějakému soudnímu líčení a hrozí vám trest „kudla do zad“, jak řekl vlastně mluvčí Volkswagenu v České republice, a pak dostanete jenom pětadvacet na holou, tak samozřejmě to můžete považovat tak trochu jako úspěch, ale já bych se z těch pětadvaceti na holou úplně neradoval.

TV: Tak to bylo s velkou nadsázkou. Jak to vnímáte vy?

OL: Tak vidím, že to dneska bude veselé. Každopádně úspěchem to rozhodně je. Podívejte se, když přišel návrh normy Euro 7, tak upřímně, když jsme se na to podívali, tak, dobře, my chceme chránit životní prostředí, chceme všichni, abychom dýchali lepší vzduch kolem nás. To je fajn. Nicméně ten časový harmonogram, který byl nastavený, tak tomu prostě neodpovídal. Když jsme se zeptali našich automobilek, tak ty rozhodně z toho byly, nechtěl bych říct zděšeny, ale byly z toho velmi nepříjemně překvapeny, protože když dneska automobilky se zajímají o elektromobilitu, tak to je to místo, kam rvou tam ty peníze, kam investují peníze. A to, že se půjde cestou elektromobility, se rozhodlo již před pěti, sedmi lety. Dneska mají nastavené plány. To nejhorší, co můžeme našim automobilkám udělat, je, když budeme chtít po nich, aby investovaly do vývoje spalovacích motorů a do vývoje elektromobilů naráz. V tu chvíli ony samozřejmě budou muset postupovat v obojím naráz a nebudou mít dostatečné peníze na to, aby jednu věc dělaly pořádně. Toto jsou mimochodem ne moje slova, ale to jsou slova, která jsem konzultoval přímo s vedením jednotlivých automobilek a dívaly se na to tímto směrem. Takže to, že ta norma Euro 7 se povedla takto vyjednat, je úspěch a já bych dokonce řekl, že je to takový úspěch, že konečně bychom mohli některým vysvětlit, že diktát Bruselu neexistuje, protože naší iniciativou, naším rozhodováním jsme si k sobě vtáhli partnery a ty partnery jsme přesvědčili o tom, že je potřeba tu normu změkčit. Takže je to určitě dobrý výsledek. Není to stoprocentní, ještě bych trošičku, určitě by se dalo lehce ubrat v některých věcech, ale v čase se to protáhne a ty kritéria zůstávají u Normy Euro 6 pro užitkové automobily a osobní. To znamená, nebude to znamenat žádné rychlé zdražování pro lidi, kteří si chtějí koupit malé auto.

TV: No, já jsem se chtěl původně ke konkurenci z Číny, k čínským automobilům, dostat později, ale vy jste mi vlastně trochu nahrál tím, že jste říkal, že pokud se bude investovat jak do spalovacích, tak do elektromobilů, takže vlastně to pro ty firmy nebude dobře. Já na to možná navážu otázkou, protože v Číně se velmi investuje do vývoje elektromobility, vyvíjejí se tam motory, vyvíjejí se tam baterie. A mě právě napadlo v souvislosti s tím, jestli když právě budeme opravdu se držet těch spalovacích motorů stůj co stůj, jestli nám neujede znovu vlak?

LV: Tak před lety tady byly na stole plazmové televize, LCD televize, výrobci investovali do obojího a průběžně se rozhodli, co jim dává větší smysl. Stejně tak se i výrobci v autoprůmyslu dokážou sami rozhodnout bez toho, aniž by jim někdo říkal, co mají nebo nemají dělat, a visel nad nimi třeba zákaz v roce 2035, kdy skutečně to má být ukončeno. Takže já bych to nechal na těch výrobcích. Myslím si, že oni jsou dostatečně chytří na to, aby si spočítali, co mají a nemají dělat. A v tomto smyslu je logické, že v Číně se zaměřují na elektromobilitu, protože Čína do jisté míry vlastní většinu těch dolů, i třeba v Africe, kde se těží kobalt, kde ty děti to kutají, a potom díky tomu můžou být mnohem více konkurenceschopní při výrobě těch baterek. U nás k tomu dostatečné zdroje nemáme. Samozřejmě se bavíme o lithiu, ale pořád se absolutně nedá mluvit o tom, že bychom měli stejné podmínky jako Čína, pro to být dostatečně konkurenceschopní při výrobě elektromobilu. My umíme dělat normální auta, těch je tady 6 milionů v současnosti, i lidé je preferují v současnosti, a o tom, co bude v budoucnu, ať si rozhodnou budoucí generace. Ale nedělejme to za ně.

OL: Já bych na to rád…

TV: Já ještě se jenom zeptám, kolik znáte evropských výrobců LCD a plazem, kteří se prosadili na světovém trhu?

LV: Tak dneska, dneska už je to možná trochu jiná pohádka. Dneska už víme, že v podstatě jenom LCD je to, co si vybrali za tu cestu, ale před 20 lety se tady spekulovalo o tom, co se prosadí. A já určitě nemůžu přijmout to, že je to nějaká výhra. Pro mě jako pro občana by byla výhra, kdyby politici vytvářeli takové předpisy, po kterých je poptávka. A pokud vím, tak ani současná koalice, ani nikdo jiný v rámci kampaně netvrdil, že lidem jako servis dají normu Euro 7, ať už v jakékoliv podobě. A pokud se tady často skloňuje demokracie, tak demokracie je o tom, že se převážně teda dělají ty normy, které chtějí voliči a ne, že se tady něco vytvoří a pak se tváříme, že to je součást demokracie. Není to tak. My sbíráme podpisy po celé republice proti zákazu aut na benzin a naftu. A i v Mladé Boleslavi, kde jsme stáli před tou fabrikou a chodili tam i studenti střední školy v rámci teda Škodovky, tak ti lidé si prostě nepřejí tyto věci. Nechtějí ani normu Euro 7, ani zákaz aut na benzín a naftu, jejich výrobu a následně i jejich používání, takže v tomto smyslu pro mě to prostě není demokratické rozhodnutí.

TV: K tomu se dostaneme. Pane Lochmane.

OL: Dvě hlavní reakce. První, co si rozhodnou výrobci. Tak když jsem se bavil s výrobcem, jsem z Mladoboleslavska, tak možná budete vědět s kterým, tak, ptám se, a kdyby tady nebyly ty jednotlivé regulace, přešli byste na elektromobilitu? A jaká byla odpověď? Ano. A proč? Zcela jednoduché. Vývoj, říkají, vývoj nezastavíme. Takže když máme lepší technologii, chceme lepší technologii. Rádio máme dneska v autě úplně jiné, než já jsem měl ve své Felicii v roce 1998. Takže jedna věc je technologie, druhá věc je, že pak je tady také nějaká odolnost dodavatelských řetězců. Vy jste říkal, co je pro ně výhodnější. Já jsem se ptal přesně na tuto otázku těch výrobců a řekli mi, no, víte, převodovka, motor, to je tolik součástek, že ta odolnost toho řetězce, kde si všude koupíme tu součástku po světě, ta je pro nás složitější než mít tu baterku a ten elektromotor. V tomto je to pro nás výhodnější. A poslední, to je pro ty výrobce samozřejmě důležité, protože oni myslí o ekonomice a myslí na to, aby se jejich produkt prodal, je taky o tom, že oni říkají, a máme tam mnohem víc automatizace. Já jsem byl před 14 dny se podíval ve Škodovce, ve Škoda Auto na jejich výrobnu, na jejich montáž vlastních elektrobaterek a je to velmi automatizované, takže výrobci by na to přešli tak či tak. Je pravda, že možná pomaleji, to říkají i oni, my bychom na to šli pomaleji, možná bychom chvilku jako váhali, ale rozhodně by tam přešli. A pak jedna věc, když jste mluvil o té petici, taky jsem to konzultoval s výrobci. Co si myslíte o zákazu nebo zákazu, o tom, že se zde budou regulovat spalovací motory. Tak oni mi řekli, prosím vás, to poslední, co politici nedělejte, že teď změníte směr. My, když hedgujeme tzv., když si nastavujeme nákup drahých kovů, tak to děláme pět, tři, pět, sedm let dopředu, myslím. Máme nějaký směr, víme, že jsme se rozhodli pro elektromobilitu, ta už je tady. Je to věc, která je nezvratná. Když se podíváte na citace pana Jahna ze Škody Auto, tak je to věc nezvratná. Jde o to, aby to nebylo příliš rychlé. A já vždycky říkám, když se bavíme o elektromobilitě, pojďme se bavit o tom, aby to, aby samotný trh na to byl připraven, aby na to byly připraveny dodavatelské řetězce, abychom na to měli připravené produkty, protože kdybychom říkali, nedělejme to, no tak potom mně to připomíná, víte, mně to připomíná to, že když dorazilo první rádio do vesnice, tak lidi se koukali pod stůl, jestli tam není kapela. Když byste se jich zeptal, když to říkáte, zeptejte se lidí, co chtějí, kdybyste se ptal lidí, jestli chtějí daně, tak vám řeknou, že ne. A když se jich zeptáte, jestli chtějí zdravotnictví zdarma a školství zdarma, tak vám řeknou, že ano. A vy to z něčeho musíte platit.

TV: Já se možná zeptám, jestli elektromobilita je skutečně jako definitivní, protože je řada odborníků, která pořád tvrdí, že je to slepá ulice.

LV: Ne, je to hra na to, že to je definitivní. Samozřejmě to není možné. Dneska je už …

TV: Nicméně stále, stále trvá ten termín 2035. Zákaz spalovacích motorů i když se zmírnil, to Euro 7…

LV: Tak, bohužel je to v tuto chvíli schváleno na rok 2035. Ale my víme, že v roce 2026 proběhne review v rámci Evropské unie, a moc doufáme, že už v tom roce 2026 se od tohoto zákazu ustoupí, protože pan kolega velice správně tady argumentuje technologickým pokrokem, ale nikdo kapely nezakazoval, když se tu zaváděla rádia. Nikdo nezakazoval stará rádia v autech, když se tady zaváděla nová rádia. To znamená, ty věci se prosadí, pokud se mají prosadit. A pokud říkáte, že skutečně výrobci vám říkají to, co tvrdíte, a já jsem u toho nebyl, nemůžu to rozporovat, tak oni nepochybně nepotřebují žádný zákaz na to, aby ty kroky dělali. To znamená, je potřeba si na rovinu říct, ano, je tam méně subdodavatelů, ale současně daleko větší závislost na těch čínských surovinách, na čínském dodávání těch baterek. To znamená, ano, my budeme trochu méně zranitelní skrze vlastní subdodavatele, kteří tady zaměstnávají, 15 % lidí v České republice je v tuto chvíli napojeno na autoprůmysl, automotive. Ve chvíli, kdy my začneme vyrábět, a automobilky velice optimisticky říkají, že by se snížila produkce aut třeba jenom o 40 %, když by se vyráběly elektromobily, tak logicky 40 % lidí, kteří v tuto chvíli pracují přímo v autoprůmyslu, tak asi přijde o práci, protože se bude vyrábět méně aut. Současně přijdou o práci ti, kteří se účastní toho subdodavatelského řetězce, protože těch součástek bude daleko méně, ale zato o to více budeme pomáhat té Číně a o to více budeme zranitelní z této strany.

TV: Mě ještě napadá jeden argument, v Česku máme jedny z nejvyšších, největších nalezišť lithia na světě. Nemůže nás právě tohle třeba naopak vykopnout někde úplně jinde?

LV: Určitě. Určitě jako prozkoumejme to, věnujme se tomu, ale my dneska nemáme dostatečné množství obnovitelných zdrojů ani dalších zdrojů, které považujeme tzv. za čisté, abychom tady poháněli současně naši spotřebu…

TV: Myslíte Česká republika nebo Evropská unie?

LV: Česká republika. Kdyby tady místo těch šesti milionů aut na benzin a naftu bylo šest milionů elektromobilů, tak musíme výrobu zvýšit dvojnásobně. Naše přenosová síť na to není absolutně připravená, to znamená, je otázka času, kdy se ten zákaz zruší, protože to prostě nebude realizovatelné …

OL: Já bych chtěl jen…

LV: My tu elektřinu nevyčarujeme. A já doufám, že se to zruší už v tom roce 26, protože ve chvíli, kdy se to v tom roce nezruší, tak více firem to tu zavře, více firem propustí lidi, pak odstoupíme od toho zákazu, ale ty firmy už znovu ty lidi nenaberou a bude pozdě. Takže nedělejme si to, proboha, střílíme se do vlastní nohy.

TV: Pan Lochman si dělá spoustu poznámek, takže je to vaše.

OL: Já jsem si tady udělal celou jednu stránku poznámek. Už jsem dlouho neslyšel tolik zajímavých záležitostí, co tu řekl kolega. První. Viděl jste, jaká je u nás nezaměstnanost a jaký tlak je na to, abychom nepřijímali migraci, jakoukoliv. Ekonomickou. Když se dneska dohadujeme s vnitrem a se zahraničím, aby se dala nějaká kvóta na to, že přijmete někoho, nevím, z Malajsie, odkudkoliv, tak vám řeknou, ne, co nejmenší, protože lidi to nechtějí. Ale přitom nezaměstnanost máme minimální, prostě nemáme dostatek lidí na tom trhu. Já se vůbec nebojím o to, že by lidi přicházeli o práci. Prosím, nestrašte tady s tím, protože naše nezaměstnanost v danou chvíli je tak nízká a bude dlouhodobě nízká, že se to, že prostě jako my bychom potřebovali víc lidí, ale nemáme. Tak buďto musíme na tom zapracovat, já mám tři děti, doporučuji každému na tom pracovat, anebo musíme přijmout lidi odjinud, anebo, pokud je nechceme, tak musíme automatizovat. A v tu chvíli, ať jdou dopředu automobilky a automatizují. Přenosová síť, hrozně zajímavé. Doporučuji vám, můžu vám dát pár kontaktů na kolegy z Norska. Když jsem se jich ptal na to, kolik mají elektromobilů, jsou přes 80 %. Mimochodem Norsko má ten zákaz nastavený na rok 2025. U Číny se bavíme o roku 2035 nebo 40, záleží, na co se díváte. Těch zákazů, když se podíváte po světě, tak je mnohem, mnohem víc, protože vždycky se něco reguluje. Přece i během minulých let nebo minulých desítek let, když se přecházelo na různé technologie, tak ten stát se rozhodoval, co více vyrobí, jakou surovinu, čím bude pohánět ty jednotlivé stroje. My už taky dneska nemáme parní lokomotivy, protože trakce elektrická je prostě lepší. A zpátky k tomu Norsku. Tam se jim podařilo to, že mají více než 80 % dneska elektroaut, přes noc je nabíjejí. Ta soustava, naopak se samozřejmě vyrovnávají tam ty jednotlivé objemy elektřiny, takže v tom je to vlastně příznivé. Co se týká elektřiny, když se podíváte na dnešní rozvoj solární energie, tak to samozřejmě bude velmi zajímavé pro rozvoj elektromobility. K lithiu, chtěl jsem jenom poznamenat, souhlasím, lithium máme, pojďme ho vytěžit, jak nejlépe budeme umět, co nejlépe a ekologicky, pokud to půjde. Já sám nyní podávám pozměňovací návrh k liniovému zákonu na to, abychom mohli zrychlit těžbu lithia. Protože tam opravdu máme 4 % světových zdrojů, jestli se nepletu. Takže to jsou ty hlavní poznámky, já bych jich měl mnohem více…

TV: Já vám do toho ještě vstoupím, samozřejmě přenosová soustava je jedna věc. Druhá věc je, umíte si představit, že by lidé na sídlištích, kde by nabíjeli oni ty elektrovozy?

OL: Tak vy musíte rozšířit celý ten systém.

TV: No, ale za těch pár let, vy si umíte představit, že by to bylo reálné za … vystavět?

OL: Tak podívejme se na ten, pojďme se podívat na ten harmonogram. Vždycky se bavíme o nějaké transformaci, ať už je to z parní lokomotivy na elektrickou, z auta na elektroauto, dneska spalovacího motoru, tak musíte mít nějaké transformační období. To samozřejmě vždycky je nejdřív na začátku experiment, pak to vylaďujete. Vzpomeňme si na to, jak se připravovaly první letadla, ty taky nevypadaly úplně bezpečně. No a nakonec máte nějakou síť a systém, který vám funguje. Když se podíváme dneska na Holandsko třeba, poměrně srovnatelné z hlediska plochy státu, 130 000 dobíjecích bodů, Česká republika loni na podzim 2 800, letos, teďka v létě, 3 800.

TV: Dobře, ale bavíme se o 11 milionech lidech, z toho, dobře, je třeba 5 milionů aut ….

OL: Tak to jenom chci říct, že vy potřebujete, aby vám narostla ta síť a potom například některé developerské projekty, které dneska staví domy nové, tak když se s nimi bavím, tak už říkají, dobře, my dole chceme elektro nabíječky, někteří vytvářejí taková hnízda, které mají solární střechy, a tam mají ty elektro nabíječky. Takže to jsou ty jednotlivé systémy. A krom toho ve velkých sídlištích já bych si přál, abychom co nejvíce využívali hromadnou dopravu. To je ten cíl.

TV: Nechám vás také reagovat.

LV: No, pan kolega tady trošku odbočil v rámci té nezaměstnanosti, určitě bychom se o tom mohli dlouze bavit, ale já se teda pozdržím u toho tématu.

TV: Ale ta nezaměstnanost je skutečně nejnižší v Evropské unii, já pokud jsme tam ….

LV: Ale to je samozřejmě pravda, kéž by to tak vydrželo i delší dobu a kéž bychom dělali ty kroky daleko dřív k tomu, aby tady více pracovních sil bylo. My jsme to samozřejmě připomínali, ale v tuhletu chvíli bohužel slůvko strach, jako že my strašíme, samozřejmě celá zelená ideologie je postavená na strachu a řešení centrálně. Tyto zákazy samozřejmě nelze srovnávat s tím, kdy jsme prostě přešli kvůli efektivitě z parních strojů na něco jiného. To byl plynulý vývoj, nikdo parní stroje nezakazoval. Elektromobily tady například byly i před sto lety. V nějaké fázi se to ukázalo jako slepá vývojová cesta, dneska to je třeba jinak a ať se ty technologie vedle sebe properou. Určitě ne náhodou dneska 25 000 lidí má elektromobil a 6 milionů lidí má auto na benzin a naftu. A mně skutečně přijde…

OL: V České republice.

LV: Ano, v České republice. V České republice totiž nemáme taky stejné možnosti, co se týče přírodních zdrojů, jako třeba Norsko na to, abychom vyráběli tolik elektřiny. Takže dneska je to takhle, určitě jsme se tady o tom už bavili, že nedokážeme postavit jaderné elektrárny tak rychle, jak by bylo potřeba, abychom tu energii dokázali v roce 35 mít. A přijde mi, že pan kolega je trochu v rozporu vůbec s filozofií hnutí STAN, protože tam se mluví o tom, že to má jít zespodu, tam jsou ti starostové, tam každá ta obec by si to tak trochu dělala po svém. Nechme ty lidi dělat si to po svém a nediktujme jim nic ze shora, protože to prostě není cesta, to je čínská cesta a já nechci jít čínskou cestou. Ať si Číňani zakazují, co chtějí, já chci žít ve svobodné zemi.

TV: My se k Číně dostaneme za chvilku, ještě vás nechám samozřejmě reagovat.

OL: Já jenom. Co to je za nonsense, co to je za nesmysl „nechme dělat starosty po svém výrobu elektřiny“? Ano, částečně, to bychom ještě mohli. Nechme je vytvářet, nechme je, aby si měli vlastní rafinérie, jak to myslíte, mají vytvořit celý systém elektro nabíječek pro celou republiku? Přece vy můžete mít na samosprávě mít nějakou část, ale samozřejmě zájem toho, zájem té samosprávy, já jsem byl osm let starostou, zájmem mé samosprávy bude, abych dobře spravoval to místo, abych co nejvíce chránil ty své občany. Když mi někdo přijde s liniovou stavbou, tak budu chtít buď co nejvíce vymlátit pro své občany, ale rozhodně nebude mým cílem, aby se z Drážďan dobře dojelo do Prahy. To je cíl toho státu, to musí prosadit stát, a proto je potřeba také něco systematicky plánovat. Kdybyste to dělal tímto způsobem, no tak prostě nevytvoříte žádný funkční systém. Kdybyste to vytvářel úplně všechno odspoda. Vy můžete odspoda nechat spravovat decentralizovaně, co nejlépe tu svoji obec, ale ty systematické státní věci musíte samozřejmě tvořit nahoře. Třeba …

TV: Dobře, ale Starostové, omlouvám se, Starostové jsou ve vládní koalici, vy můžete i nahoře.

OL: Proto to říkám, protože třeba když mluvíte o elektřině, rok 2035, pokud to dopadne a třeba se to posune o dva, tři roky. My jsme, už jenom říkám, že ty samotné elektro automobilky říkají, prosím vás, neposouvejte nám to ještě dál, protože my máme nějaké plány a když se to posune, tak do roku 50 tady budete mít stále auta se spalovacím motorem. Minimálně, minimálně do roku 50. Máme před sebou 25 let. Podívejte se na tu naši republiku, co všechno se za dvacet pět let změnilo. Tady máme dneska takovéhle mobily. Já si pamatuji, když jsem vyrůstal, tak jsme ve vsi měli jedno místo, kam se chodilo za telefonem. Za 25 let, za 30 let se dá udělat hrozně moc. To se dá udělat opravdu hrozně moc. A třeba transformace naší elektrické sítě a zdrojů, dneska třeba je nový pozměňovací návrh k liniovému zákonu právě k tvorbě třeba modulárních atomových elektráren, tak tyto věci můžeme do roku 2050 vyřešit.

TV: Pánové, pojďme to teď trochu posunout. Už jsme tady nakousli Čínu a čínský trh. Konkurenceschopnost Evropy právě vůči čínskému trhu, to je dlouho diskutované téma. V čem vidí největší hrozby europoslanec Luděk Niedermayer? Tady je jeho komentář.

LN: Dělají mi starosti dvě věci. Zaprvé v Číně. Čína je schopna prodávat ty auta, a nyní mluvím třeba o identických autech, které se vyrábí v Evropě, elektromobily, protože některé koncerny tam vyrábějí své elektromobily za nesrovnatelně nižší ceny. A teď nemluvím o deseti, dvaceti procentech, ale jeden z evropských koncernů měl teďka určitou promo akci a v Číně prodával ty auta za cenu o polovinu nižší, respektive dokonce ještě nižší než v Evropě. Druhá věc je, nedávno vyšla zajímavá zpráva agentury Reuters, která varuje před tím, že v je v Číně obrovská přeprodukce nebo nadkapacita v automobilovém průmyslu, a ta dosahuje takové úrovně, že využití těch čínských továren je jenom mírně nad 50 %. To je, to jsou čísla, za kterých by v Evropě nikdo nebyl schopný provozovat podniky. A proto je opravdu legitimní obava, aby tamní vedení se nerozhodlo, že ten problém nadprodukce, který už vede k tomu, že tam drasticky klesají mzdy zaměstnanců v těch automobilových továrnách, aby to nezačali řešit dotováním exportu.

TV: Tak oba pánové si opět dělali poznámky tady, takže necháme je reagovat. Já jenom podotknu, že čínská ekonomika opět se už zvedá opět po těch covidových restrikcích, takže máme se skutečně bát čínské konkurence?

LV: Tak vzhledem k tomu, že vlastně od roku 2008, kdy jsme v Evropské unii zavedli v druhé fázi emisní povolenky, tak Čína předstihla naše HDP, předtím byla třikrát menší se svým HDP, Spojené státy tehdy byly na stejné úrovni, dneska jsou o 20 % lepší než celá Evropská unie, tak se pochopitelně bát musíme. A cestou není zavádění cel. Evropská unie byla historicky postavena na principu výměny zboží v rámci toho volného obchodu a my se teď snažíme, to, že tady poškozujeme vlastní výrobce, tak se to snažíme kompenzovat tím, že snad uvalíme nějaká cla na dovozové zboží.

TV: To my už jsme znovu také tam okomentovali, že zavedení cel by také některé evropské automobilky výrazně poškodilo.

LV: No a samozřejmě je to otázka nejenom těch aut, ale je to otázka i dalšího zboží, kdy se výhledově k tomu směřuje. Dokonce jsem četl nějaký příspěvek pana Peksy, že bychom snad měli vybrat 80 miliard USD na clech ve chvíli, kdy se zavedou ty v tuto chvíli uvažované. No ale kdo to zaplatí? Zaplatí to spotřebitelé, a to jsou asi čtyři tisíce korun na hlavu. To znamená, každý vlastně v rámci těchto cel bude muset vytáhnout o tolik více peněz, aby si koupil něco, co potřebuje. Takže prostě my si nepomůžeme tím, že budeme zavádět cla. Buďme lepší, buďme lepší než Čína, nepenalizujeme ji.

TV: Já se ještě možná krátce vrátím ještě k tomu Euro 7, k té zmírněné verzi. Pomůže to českým nebo respektive evropským automobilkám v té konkurenceschopnosti, alespoň dá jim to nějaký čas?

LV: Do jisté míry určitě, určitě je to dobře, že tady došlo k tomu schválení mírnějšího. Nicméně pro mě, a já tomu nerozumím, když mluvím o té centralizaci, tak pro mě to, že budeme určovat, co se má vyrábět a co si lidi mají kupovat, to je to centrální rozhodnutí, logicky. Ne výstavba elektráren nebo budování infrastruktury, to samozřejmě musí být centrálně, ale tohleto je něco, co jsme si prostě mohli odpustit. A bohužel ty automobilky v tuto chvíli už prostě vědí, že my jsme schopni takové centrální zásahy dělat, že jsme je schopni vynucovat, a když dostaneme nějaký jiný skvělý nápad, dost možná se zase něco změní. Třeba přitvrdíme, kdo ví. Já bych od těchto věcí zcela ustoupil.

TV: Pojďme od začátku. Konkurenceschopnost evropského trhu vůči Číně, zavádění cel. Jak to vidíte?

OL: Několik poznámek, jednu reakci. My, někdy jsou regulace potřebné. Nechcete dávat lidem věci, které jim škodí, například. A to je třeba, musíte testovat léky.

LV: Auta jim škodí.

OL: Musíte, řešit to, že v některých potravinách by se nemělo objevovat to, či něco druhého, protože samozřejmě, když by bylo něco nejlevnější, tak to ti lidé budou kupovat, ale my se musíme rozhodnout a nemusí to být dobré a chceme, aby měli něco, co je opravdu jako super levné, ale přitom to nemá tu kvalitu. Proto jsou některé regulace potřeba třeba v potravinářském průmyslu. Podobně je to tady, protože já jsem, když jsem byl teďka před rokem, myslím, v Japonsku a v Jižní Koreji, tak jste byl v tom centru, dýchal jste čistý vzduch a bylo tam poměrně ticho a jezdilo kolem hodně aut.

TV: O jaké formě regulace mluvíte teďka?

OL: Tak já chci, ne, já tady tím chci jenom říct, že to, co říká kolega, že nemáme říkat lidem, že nemáme lidem regulovat některé produkty, tak dneska je mnoho produktů regulováno, protože jinak by byly samozřejmě z čehokoliv vyrobené, v jakýchkoliv podmínkách, my bychom si to koupili a ani bychom nevěděli, co máme, a nakonec by to mohlo poškodit naše zdraví. Tohleto přece taky vede k tomu, aby to naše zdraví nebylo poškozeno. A k té Číně, cla, je to samozřejmě jedna z variant, ale není to varianta, kterou já bych preferoval, protože, a myslím, že to zaznělo.

TV: No je to tam. Poškodí to řadu…

OL: Že to zaznělo i o evropských automobilech u kolegy Vondráčka i v té vaší úvodní znělce, prostě Čína si vybere jinou oblast a dá nám cla tam, to my na tom mnoho nevyhrajeme. My musíme být, a tady konečně souhlasím v jedné věci, my musíme být lepší. Nám utekl vývoj té části, protože Čína prostě má některé zdroje. My jsme to podcenili, chtěli jsme často něco levného, rychlého v krátké době, no a tím vám uteče ten vývoj, protože neinvestujete do něčeho lepšího. Když dneska budete investovat do elektromobility, tak za 10 let se vám to vrátí. Já skoro bych si rád tady na kolegu vzal číslo a potkal se v roce 2035 anebo 36.

TV: Takže z vašeho pohledu, když teď budeme investovat do výroben elektrobaterii, čipů apod., jsme schopni to dohnat?

OL: No, samozřejmě, když do toho budeme investovat, tak budeme, stejně jako když třeba dneska Polsko výrazně investovalo do dálnic, tak bude mít vyšší HDP proti nám za chvíli, protože přiláká více investorů, když budete investovat dostatečně.

TV: Polsku už výrazně investovalo právě i do těch továren…

OL: Přesně tak. A když budete investovat do čipů a do těchto technologií, tak za chvilku budete napřed. Kdo bude, kdo je napřed, tak má přece lepší výdělek a má taky lepší produkt. Takže toto je to řešení a zmírnění normy Euro 7 bylo jedno z řešení, jak pomoci tomu, abychom právě, když to řeknu na rovinu, netlačili na ty naše výrobce, buďte ještě lepší ve spalovacích motorech, naopak investujte do té elektromobility. Takže to byl ten cíl a v danou chvíli si myslím, ještě bych chtěl taky říct, že pro čínské výrobce přece platí stejné normy, které musí dodržet tady v České republice. Oni musí splňovat stejné věci. Takže ten klíč je, aby ty naše automobilky byly lepší. K tomu musí být větší vývoj a lepší automatizace.

LV: Tak já už mám připravenou vizitku, abychom si s panem kolegou zavolali v tom roce 2035.

OL: Já jsem jenom chtěl říct, že v ten rok předpokládám, že budete chtít elektroauto, protože v ten rok už to elektroauto bude něco, co budeme chtít víc než tamto se spalovacím motorem.

TV: No, pojďme spíš k té konkurenceschopnosti.

LV: Víte, to je právě to, v čem se s panem kolegou lišíme, protože já si netroufám předpokládat, co budou lidé chtít, já to nechávám na nich. A takhle jsme historicky mysleli, že uděláme …

TV: Tohleto, budou chtít, co pro ně bude výhodné.

LV: Tak takhle jsme si mysleli, že bude dobré, že uděláme krok předem, když začneme rozdávat dotace na plynové kotle. A pak jsme zjistili, že vlastně, protože to není diverzifikovaný zdroj plynu, tak jsme se tím dostali ještě více do úzkých. Takže ono vždycky, když se v centru udělá nějaké takové rozhodnutí, které je dlážděné dobrými úmysly, tak ne vždy to potom vede tím správným směrem. A právě ta diverzifikace, to že ti lidé si rozhodují sami, jakou cestou půjdou, tak to je to na čem tady byla…

TV: No někdy je třeba ukázat směr, protože držet se za každou cenu něčeho, co je už v podstatě odsouzeno k tomu, že zanikne, tak to nám vezme právě ten náskok.

LV: Lidé by chtěli mít Hyperloop od Elona Muska, ale prostě na něj nemají nebo to tady zatím neexistuje, ta možnost, tak zatím si to prostě nekoupí, oni si koupí na to, co mají, a to, co třeba vidí kolem sebe.

TV: Dobře a vy se třeba nebojíte, že zaspíme, že nám zase ujede vlak?

LV: Ne, určitě ne. Já se nebojím, že když tady bude svobodná společnost, tak že naši výrobci, naše české ručičky si poradí a že prostě budou nabízet to, po čem je poptávka. Já se bojím toho, že budeme slepě následovat tu cestu nějakého řízení, když jsme tady skutečně přeregulovaní. A to, že nám klesá HDP vůči nejenom Číně, ale i Spojeným státům, to je prostě něco, co se nedá okecat, to je prostě realita a je to důsledek německé zelené politiky, Energiewende. Je to důsledek všech regulací, toho, že si tady komplikujeme život, a my to chceme řešit dalšími regulacemi a další snahou něco centrálně řídit.

TV: Dobře, už máme jenom pár vteřin do konce. Proč se třeba nedaří Škodovce na čínském trhu?

LV: Těžko říct asi v tomto smyslu nejsou…

TV: Tam jí poklesl prodej o 23 % jenom za loňský rok…?

LV: Asi nejsou schopni nabídnout produkt, který by v Číně byl žádoucí. Zase tady asi lidé mají jinou potřebu.

TV: A není to tím, že právě tam sázejí už na modernější technologii?

LV: Možná jsou i Číňani v tomto směru trochu patrioti chtějí podporovat své…

OL: Velmi krátká reakce. Škodovka zde dlouho vyvíjela a souhlasím s tím, že prostě v tom vývoji najednou ta čínská auta byla rychlejší, ale třeba ve Vietnamu nyní Škodovka chce investovat a už i tam chtějí, aby měli elektromobilitu. Jednu věc, já jsem tady panu kolegovi přinesl takovou mašinku parní. Je to parní mašina, je to jenom taková hračka. Nevzal jsem ji svému synovi, ten jich má víc.

TV: Já vám ji předám.

OL: Pan redaktor vám ji předá.

LV: Děkuji.

OL: Já bych chtěl jenom říct, že opravdu nechceme mít parní mašiny a pojďme dopředu. A doufám, že spolu najdeme i společnou řeč v tom roce 35.

LV: Tak taky podpořte tu naši petici, aby se to nezakazovalo….

TV: Na závěr jsme si předali dárek, pánové, bohužel čas pro tento pořad nám vypršel. Ondřej Lochman, Libor Vondráček. Pánové, oběma díky, že jste přišli. Přeji vám krásný večer.

LV: Děkuji.

OL: Pěkný večer vám i divákům.

TV: No a z dnešního pořadu Co na to vaše peněženka je to už vše. Doufám, že jste se bavili, a pokud vás ekonomická témata baví, tak se určitě dívejte i večer na Svět financí s Lukášem Kovandou z Trinity Bank. Já vám přeji krásný večer.

Vládní koalice si prosadila legalizaci většího počtu přesčasových hodin u lékařů. „Nejde o nic jiného než o snížení kvality a dostupnosti lékařské péče. Vědí o tom pacienti? Pochybuji,“ kroutí hlavou nad tímto krokem lékařMiroslav Havrda, místopředsedaSvobodných a odborný garant pro zdravotnictví. Vláda podle jeho slov pouze předvedla další aroganci moci, neboť tuto legislativní změnu s nikým nekonzultovala. „Nyní záleží na lékařích, zdali si tento vládní poslanecký paskvil nechají líbit. Pokud ne, ukázalo by se, kolik lékařů opravdu chybí v nemocnicích,“ vysvětlujeHavrda v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz s tím, že zdravotnictví, které je postaveno na falešných očekáváních, falešných cenách, falešných vztazích, je podle jeho soudu neufinancovatelné.

Velkou pozornost vyvolal protest především mladých lékařů proti novele zákoníku práce, ve které došlo k navýšení limitu přesčasových hodin u lékařů. Kdybyste to měl vysvětlit laikům, proč tento vládní krok vyvolal tak velký křik?

Protože je to proti dobrým mravům a proti zákonům platným v EU. Zatímco Evropa přesčasy omezuje a zkracuje pracovní dobu, my jdeme obráceně. Lékaři jsou jenom lidi! Pracovat v tomto rozsahu by mělo být možné pouze ve válce, nikoliv v době míru.

Vláda argumentuje tím, že tímto krokem chce pomoci lékařům, které tak bude více chránit zákoník práce a legalizuje současný stav, který byl podle ministrů vlastně pouze obcházením zákonů. Co je tedy na tom tak špatného?

Návrh poslance KDU-ČSL Víta Kaňkovského a dalších jeho vládních kolegů prosazovaný a garantovaný Ministerstvem práce a sociálních věcí je pouze legalizací nepěkného a dlouhodobě neřešeného stavu českého zdravotnictví. Potvrzuje, že zejména mladí lékaři, kterých se to týká nejvíce, by měli pracovat v nemocnicích až do „roztrhání těla“. Někteří lékaři jsou již nyní nuceni sloužit i více než 416 hodin přesčasové práce ročně. Říká se: Sloužili jsme všichni, tak vy musíte také, argumentace kolegialitou, připuštění k atestaci. A žádnému ministrovi zdravotnictví to nevadilo. U záchranné služby by zdravotníci vůbec nemuseli chodit domů.

Je pravda, že současnou hranici 416 hodin dle ankety mladých lékařů překračuje až 60 % kolegů. Co dělá Inspektorát bezpečnosti práce? Zákony platí jen pro některé zaměstnance?

Jeden by si mohl myslet, že za hlasitým protestem lékařů je pouze snaha o to, vydělat si za svou práci co největší peníze, když byl pro ně dosavadní systém výhodnější. Není v tom přeci jen kus pravdy?

Není. Zejména mladí lékaři jsou již nyní nadměrnými službami unaveni – chtějí také vést řádný rodinný život a vidět růst své děti. Lékaři by měli mít právo na řádný odpočinek. A sami lékaři dnes říkají, že peníze nejsou všechno. Dalším problémem je feminizace českého zdravotnictví, kde lékařky – matky – pečují o své nemocné děti a přeci jenom mají omezenou kapacitu sloužit noční služby. Kdo to vezme za ně? No, ti zbylí!

Zajímavé je srovnání mladých lékařů s mladými soudci. Mladí soudci mají základní plat ve výši více než 90.000 Kč a další benefity. A nemyslím si, že by pracovali přesčas. A nyní jim budou platy valorizovány… Aby lékaři dosáhli na podobné výdělky, musí odpracovat až dvojnásobek hodin. Učitelé, kteří si nyní také stěžují, mají 20 výukových hodin týdně a měsíce volna, kdy mohou načerpat síly a věnovat se rodině a svým koníčkům. To u lékařů, kteří jsou v mnoha případech nuceni pracovat přesčas, nehrozí!

Sám si pamatuji na svoje služby v nemocnici, kdy jsem pracoval i 120 hodin měsíčně navíc a nikdy jsem neslavil doma Vánoce. Do práce jsem šel v pátek ráno a v pondělí odpoledne jsem byl doma. Pár let se to dá vydržet, ale postupem času člověk vyhoří a služby bere jako nutné zlo. Ano, peníze jsou hezké a důležité, ale za jakou cenu!

Nicméně hlavní problém spočívá v tom, že celé české zdravotnictví stále naráží na nedostatek lékařů, kdy se nemocnice snaží zajistit provoz jednotlivých oddělení právě prostřednictvím někdy až extrémních přesčasů lékařů. Nevytloukáme tedy pouze klín klínem?

Za to ale nemohou lékaři! Česká lékařská komora desetiletí bubnuje na poplach a na tento problém upozorňuje. Výsledkem ignorování těchto signálů je tento stav, za který nesou odpovědnost všechny předchozí vlády, konče vládou Petra Fialy.

Větší výhodu mají velké nemocnice, kde se snáze shánějí mladí lékaři do služeb, jelikož na klinice pracuje klidně i 20 a více lékařů. Daleko složitější je situace v menších nemocnicích, kde na odděleních pracuje nižší počet lékařů. Potom připadá služba na tyto lékaře i každý třetí nebo čtvrtý den. Pokud však někdo neonemocní nebo lékařka nemusí hlídat doma nemocné dítě. Také již na některých odděleních i ve fakultních nemocnicích byly zrušeny noční a víkendové služby, nebo slouží jeden lékař na více odděleních.

Nejde o nic jiného než o snížení kvality a dostupnosti lékařské péče. Vědí o tom pacienti? Pochybuji.

Mladí lékaři „vyhrožují“, že pokud vláda nepřistoupí na rychlou změnu a nezařadí zpátečku, tak přestanou sloužit přesčasy. Je podle vás tento scénář reálný? A co by to znamenalo pro dostupnost a kvalitu zdravotní péče?

Novelu zákona, pro kterou naši pětikoaliční poslanci zvedli ruku, s nikým z řad lékařů neprojednali. K jednání nebyla přizvána Česká lékařská komora, lékařské odbory ani lékaři, kterých se to týká. Co k tomu říci? Arogance moci. Nyní záleží na lékařích, zdali si tento vládní poslanecký paskvil nechají líbit. Pokud ne, ukázalo by se, kolik lékařů opravdu chybí v nemocnicích. Asi by se pracovalo ve směnách 8 nebo 12 hodin. Podobně takto mnoho let pracují zdravotní sestry. Není to nic mimořádného.

Do českého zdravotnictví ročně proudí stovky miliard, přesto ze všech stran slyšíme, jak je české zdravotnictví podfinancované, jak chybí lékaři, jak nízké platy mají zdravotní sestry. V čem je tedy podle vás problém a jak byste ho řešil?

Zdravotnictví, které je postaveno na falešných očekáváních, falešných cenách, falešných vztazích, je neufinancovatelné. Všechny předchozí politické strany slibovaly nápravu systému. Žádná strana však žádnou změnu k lepšímu neprovedla. Naopak. Nyní vidíme, že nejsou lékaři, nejsou sestry, nejsou léky, každodenně jsou porušovány zákony a vyhlášky, které pacientům garantují dostupnost zdravotní péče, smluvního lékaře a výkony „na pojišťovnu“.

Hlavním parametrem, který prosazují Svobodní, je zapojení pacienta do péče o své zdraví. Nemusí to být nadstandardy, ale stačilo by, kdyby na začátek měli se svou zdravotní pojišťovnou smlouvu pacienti – a nikoliv zdravotníci. Dále musí být nastoleny férové vztahy mezi pacienty, zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče. Žádná revoluce, ale nastolení normálních finančních vztahů mezi plátci zdravotní daně a poskytovateli zdravotní péče, pro které tu je systém všeobecného zdravotního pojištění. Teprve po narovnání těchto pokřivených vztahů je možné uvažovat o spuštění komerčního zdravotního připojištění, které je běžné ve všech vyspělých zemích.

Tak je to jednoduché! Zatím však chybí politická vůle. A různé socialistické a populistické slepé uličky nám krizi českého zdravotnictví nevyléčí.

V pozadí debat o zdravotnictví často zůstávají zdravotní pojišťovny, které však de facto sehrávají klíčovou roli. Plní toto své poslání podle vás správně, nebo i zde byste hledal cesty ke zlepší současného stavu?

Zdravotní pojišťovny se musí chovat podle zákonů a vyhlášek, jinak jim hrozí penalizace nebo dokonce i zrušení. Pojišťovny se i snaží řešit nedostatek lékařů a nedostupnost zdravotních výkonů, jelikož za to nesou odpovědnost. Tahají však za kratší konec provazu. Pravidla hry nastavují politici – a ta pravidla jsou falešná. Jenom si vezměte, kolik je zde nemocných dětí jako je dvouletý Martínek, který potřebuje 100 milionů korun na genovou terapii. Takových pacientů jsou zde již desítky a ceny se šplhají vzhůru. Mohou tyto horentní částky platit zdravotní pojišťovny, aniž by narušily platby za obvyklou zdravotním péči pro běžné pacienty. Kdo to rozhodne?

S příchodem podzimu se do mediálního prostoru opět vrátil covid-19. Dokonce podle ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Ladislava Duška dojde k masivnímu šíření covidu, a proto apeluje na seniory a chronicky nemocné, aby se nechali znovu naočkovat. Co vy na to?

Pan Dušek a další vakcinační roztleskávači strašili, straší a nepochybně i nadále budou strašit národ. Statistiky pana Duška byly dle názoru skutečných odborníků velmi pochybné. Právě mnohonásobně naočkovaní lidé byli nejvíce nemocní a nejvíce umírali. Již jsme se dostatečně přesvědčili, že ani dvě tečky nemusí stačit, i když nám to naši odborníci a příslušní ministři zdravotnictvím slibovali. Lhali nám.

Dnes již ví každý, kdo vědět chce, že kvalita tzv. vakcín byla nevalná, jejich účinnost někdy velmi mizivá a ochranný efekt krátkodobý. A za tu velmi krátkou a přechodnou ochranu proti viru zaplatilo mnoho našich spoluobčanů někdy i těžkým poškozením zdraví. Nikoho z nich Česká republika, která od výrobců převzala garanci za vedlejší účinky vakcín, neodškodnila.

Je třeba žít zdravěji, chovat se rozumně, znát správný postup při nakažení se jakoukoliv virovou infekcí. Vhodné a medicínsky obhajitelné postupy pro lékaře i pacienty navrhl náš přední odborník na tuto problematiku prof. MUDr. Jiří Beran, CSc. Zapomeňte na paralen! Jeho pokyny jsem se velmi úspěšně řídil sám u sebe, u své rodiny a u svých pacientů. Říkám všem lidem, aby změnili životní styl, aby sportovali, netloustli, aby si léčili včas a kvalifikovaně přidružené nemoci – a zejména aby se nebáli. Již mnoho lidí se přesvědčilo, že strach je nejhorší rádce.

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Každý klasický ekonom ví, že příčinou cenového růstu byl předešlý tisk peněz. Státní správa to ale neví – což lze identifikovat z toho, že stále dokolečka omílá onu nelogickou průpovídku, že „ceny vzrostly v důsledku války na Ukrajině“. Aby lidé pochopili, co dobrého pro ně vláda dělá, utratí ministerstvo vnitra 40 milionů za plakátovací kampaň, díky níž jim to vysvětlí. „Vláda za peníze vybrané nedobrovolně od lidí utváří veřejné mínění, tedy v podstatě manipuluje veřejné mínění. To není informování, to je propaganda,“ říká pro ParlamentníListy.cz Markéta Šichtařová.

Exministr financí Vlastimil Tlustý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz tvrdí, že jsme stále na začátku propadu. Proto je zhoršování ekonomických parametrů zatím pomalé a očekává, že se bude zrychlovat. Je to týden, co v rozhovoru pro iDnes prohlásil premiér Petr Fiala, že teď už to nejhorší máme za sebou a přicházíme do pozitivnějšího období. Kdo se má v těch protichůdných vyjádřeních vyznat? Nebo to je v obou případech hádání z křišťálové koule?

Vlastimil Tlustý už politiku nedělá, takže si může dovolit říkat pravdu. Petr Fiala politiku dělá, a tak ho to motivuje k optimistickým vyjádřením, která veřejnost chce slyšet. Věštění z křišťálové koule to není; vlastně je to poměrně průzračné.

Víte, hospodářské politiky v podobě zvyšování úrokových sazeb zafungovaly – až moc. Je přitom vysoce pravděpodobné, že kompetentní místa ve státní správě si neuvědomují, že zafungovaly „až moc“. Aby si to totiž uvědomily, musely by si nejprve připustit, co bylo příčinou cenového růstu. Každý klasický ekonom ví, že to byl předešlý tisk peněz. Státní správa to ale neví – což lze identifikovat z toho, že stále dokolečka omílá onu nelogickou průpovídku, že „ceny vzrostly v důsledku války na Ukrajině“. A protože si státní správa neuvědomuje, že její emise peněz způsobila inflaci, neuvědomuje si také, že nyní boj proti inflaci zabral „až moc“.

Co mám na myslím tím „až moc“: V důsledku toho, že centrální banky výrazně zvýšily úrokové sazby, naposledy tak učinila ECB minulý týden, a to na 4,50 procenta, začalo docházet k živelné deceleraci peněžní zásoby, kterou už ani centrální banka nemá pod kontrolou. To se projevuje jednak prudkým poklesem výrobních cen – jednak se to ale projevuje také na finančním trhu. Kde je hodně peněz, ceny rostou. Kde je málo peněz, ceny klesají. A jsme u toho. Ceny akciových indexů dál klesají. A leckdo se diví.

Jenomže nemůžeme se divit, když hlavní světové ekonomiky jsou v recesi nebo na hraně recese, a současně klesá množství peněz v oběhu…

Více než 40 milionů, z toho 18 milionů korun za plakáty ve vlacích a dalších 24 milionů korun za plochy ve městech a obcích, utratí ministerstvo vnitra za velkou plakátovou kampaň, která poběží déle než rok. Kampaň bude informovat širokou veřejnost o aktuálních tématech, pomoci státu v různých oblastech a dalších agendách, ve kterých stát zajišťuje služby občanům. Dá se čekat, že se vynaložené peníze vyplatí, že lidé z kampaně pochopí, co pro ně vláda dělá, když to jinými komunikačními kanály nepochopili? Nebudou to brát jen jako vládní propagandu?

Tohle je vysoce nemorální a dokonce si myslím, že pokud by se toho nějaký právník chytil a stát napadl, že zneužívá veřejné finance, možná by i měl šanci uspět. Protože o tom, co jsou „aktuální témata“, co lidi zajímá, o tom rozhodují volby. Voliči svými hlasy rozhodnou, jaká témata jakých stran je zajímají. A tady vláda za peníze vybrané nedobrovolně od lidí utváří veřejné mínění, tedy v podstatě manipuluje veřejné mínění. To není informování, to je propaganda. Pokud bychom šli do extrému, mohli bychom to považovat až za manipulaci voleb skrze vyrábění veřejného mínění. Opravdu se takto mají chovat volení politici, kteří ve své podstatě mají být cosi jako servisáci státu a služebníci lidu, který ho svými daněmi platí?

Baxa nedávno oznámil, že se zvýší televizní poplatky na 160 korun měsíčně a že by nově měli koncesionářské poplatky hradit i ti, kteří mají zařízení umožňující příjem veřejnoprávních médií – tedy i mobil, tablet nebo počítač, pozapomněl informovat, že do novely zákona o České televizi vpašoval jeho úřad čistě ideologický termín „odpovědný přístup“, jímž lze kdykoli omezit požadavek objektivity, vyváženosti a všestrannosti. Nezmínil ani to, že za Českou televizi budou živnostníci a podnikatelé nově platit podle počtu zaměstnanců a budou povinni hlásit ČT a ČRo jejich aktuální počty. Nejsou ty „zamlčené“ změny podstatnější než to, že si každý za ČT připlatíme 25 korun měsíčně?

Ano, je to ryzí manipulace. Manipulovat můžeme vložením nějaké informace do konkrétního kontextu, volbou slov – ale i zamlčením nějaké podstatné části informace, která kontext posune. Čisté by bylo říci, že tyto poplatky jsou pouhou daní. Alespoň by se tím demaskovala jejich pravá podstata. Daněmi si tak povinně platíme svého velkého bráchu.

Volání po změnách v Evropské unii mnohem častěji zaznívá od jejích kritiků. Nyní ale skupina expertů z Francie a Německa sepsala 60stránkový materiál, který navrhuje, jak by se měla změnit Evropská unie, aby mohla přijmout další členy. Objevují se v něm doporučení typu menší počet komisařů než členských zemí, většinové hlasování téměř všude, dotace striktně podmíněné kvalitou vlády práva v daném státě. Pokud by se státy neshodly na změně stávající smlouvy, vznikla by „dvourychlostní Evropa“. EU by v takovém případě byla tvořena několika různě spolupracujícími okruhy zemí podle jejich vlastní ochoty. Co by to pro Unii mohlo do budoucna znamenat a kde by mělo být místo České republiky?

Já proti dvourychlostní Evropě vůbec nic nemám. Mohlo by se to dokonce stát zárodkem budoucího rozštěpení a rozpadu EU. Tvrdé jádro by zůstalo socialistické, „odpadlíci“ v pomalejší části Evropy by si mohli zachovat více autonomie, více státní svébytnosti, více trhu. Nám by to určitě pomohlo – a asi není třeba zdůrazňovat, že doufám, že bychom se dostali mezi ty „odpadlíky“. Ale, bohužel, si myslím, že k tomu nedojde. Tak jako Sovětský svaz do poslední chvíle kopal, když měl přijít o své satelity, tak také nevěřím, že Brusel by byl ochoten pustit některé země do „pomalejší“ části Evropy.

S tím souvisí aktuální rozhodnutí Bruselu neprodloužit zákaz dovozu ukrajinských zemědělských produktů do pěti členských zemí Evropské unie sousedících s Ukrajinou. Maďarsko se ozvalo, že pro vedoucí představitele Unie jsou víc zájmy nečlenského státu než členských zemí. Ukrajina poté podala u Světové obchodní organizace stížnost proti Polsku a Maďarsku za to, že její obilí nechtějí a požadují, aby se přepravovalo přes solidární koridory, nikoliv však na evropské trhy, ale do třetích zemí. Měly by mít státy možnost bránit svůj domácí trh, nebo to je neakceptovatelný postoj?

To jsou dvě věci spojené dohromady. Jedna věc je, zda by státy měly mít právo rozhodovat, s kým a za jakých podmínek obchodují. Takové právo by samozřejmě mít měly. Úplně jinou věcí je ono spojení „ochrana trhu“. Ekonomové vědí, že taková „ochrana trhu“ je eufemistické označení pro státem organizované „poškození spotřebitelů“. Ochranářství v zahraničním obchodě nefunguje, je to svinstvo, a nejvíc na to doplácí právě jednotlivci, kteří naivně těm hezkým slovům o ochraně věří. Ale rozumím, že takto jste to nemyslel, podstatou vaší otázky bylo právo na autonomii jednotlivých zemí. A na tuto část odpovídám: Ano, autonomii by jednotlivé země měly mít. Vždyť v mnoha ohledech dnes jsou jednotlivé státy EU už unifikovanější a musí Brusel víc poslouchat než jednotlivé státy USA!

Myslíte, že jsou na místě obavy některých českých politiků i médií, že by se po volbách příští sobotu mohlo Slovensko začít ubírat cestou, která by s tou českou byla ve značném rozporu, ať už jde o vztah k Bruselu či pomoc Ukrajině?

Ano, o Slovensko se bojím, ale úplně obráceně, než jak to prezentují média. Myslím, že průšvih pro Slovensko nastane, pokud zvítězí Progresívne Slovensko.

zdroj: parlamentnilisty.cz

Zvyšování koncesionářských poplatků za Českou televizi a Český rozhlas je hra na schovávanou. Pravicová vláda tu volí levicový nástroj a z klasického poplatku ještě více dělá skrytou daň.

Víte, jak se liší daň od poplatku? Daň platíme zpravidla plošně a povinně, aniž bychom za to dostali konkrétní veřejnou službu. Naopak za psa, za dálnice i další poplatky platíme, jen když konkrétní službu čerpáme. Nejezdíte po dálnici? Pak neplatíte poplatek. Jen takzvaný koncesionářský poplatek platí všichni, kteří mají televizní nebo rozhlasový přijímač, přestože pořady České televize ani Českého rozhlasu nekonzumují. Nově přitom vláda navrhuje zašlapat význam slova poplatek až pod zem, neboť platit má povinně každá rodina i firma, která má i jen chytrý mobil či počítač s internetem.
Proč se toho vláda dopouští? Má to tři roviny: morální, politickou a ekonomickou.
Morální hledisko to vládě umožňuje. Když se z neplnění slibů stane národní sport a norma, pak není problém si odůvodnit jakékoliv jejich porušení, včetně nenavyšování koncesionářských poplatků. O něm totiž ministr kultury Martin Baxa mluvil jako o nezvratné věci ještě loni v červenci.
Politické hledisko vysvětluje obecný postoj vlády k existenci státem zřízených médií. Státní i veřejnoprávní média vznikají díky legislativě státu. Rozdílem mezi nimi je vlastně jen způsob jejich financování a procedura dohledu nad jejich činností. Pravice se dnes politologicky na jejich existenci dívá skepticky, požaduje jejich rušení či minimálně osekání rozpočtu, aby se média věnovala jen tomu, co je pro komerční média skutečně nerentabilní. Střed řeší média nahodile a levice chce význam veřejnoprávních médií zvýšit na úkor kapes poplatníků i na úkor všech ostatních médií, která vznikla přirozeně. Z těchto tří cest si vláda stejně jako v mnoha jiných otázkách vybrala tu levicovou.
Z ekonomického hlediska je pak hlavním faktorem pro toto rozhodnutí inflace. Zelená politika EU v kombinaci s dlouhým lockdownem a nezodpovědnou hospodářskou politikou posledních vlád udržuje na našem území už přes rok vysokou inflaci. Zdražuje se vše, i platy zaměstnanců médií a vše s vysíláním související.
Mediální retro
Měla však vláda v tomto případě jiné možnosti? Ano, hned několik.
Bez ohledu na politickou orientaci si před hledáním řešení přiznejme, že státem zřízená média jsou kvůli vývoji technologií dnes již pozůstatkem dob minulých. Zatímco před desítkami let byly rozhlas i televize technologicky tak složité na provoz, že bylo nemožné, aby fungovaly bez státu, dnes je to zcela naopak. Pokud mají tato média úzce vymezené portfolio pořadů, pohybují se na relativně odděleném trhu a přinášejí službu, kterou by nikdo jiný nepřinesl. Dnes však jde zejména v případě České televize spíš o nekalou konkurenci na mediálním trhu, protože se navenek tváří stejně jako komerční televize, ale uvnitř se nemusí chovat stejně hospodárně a efektivně.
A jaká tedy byla k dispozici řešení?
Levičák zvýší poplatky jako tato vláda, takže budou média dál produkovat tunu materiálu, který by vznikl i jinde. Nebo navrhne financovat média přímo ze státního rozpočtu a skrze financování se pokusí televizi řídit, čímž alespoň ukončí hru na to, že veřejnoprávní médium neovlivňuje stát.
Neutrálním řešením, které by udrželo status quo z hlediska koncesionáře, by bylo povolení reklamy na všech kanálech jako nového zdroje financí pro tato média.
Kovaný pravičák by to řešil privatizací. Televize se prodá tomu s nejvyšší nabídkou a soukromník si sám zváží, z čeho pokryje náklady na provoz. Kanál zpoplatní, zavede reklamu nebo bude provoz dotovat. Druhá možnost privatizace je kvazi-kuponová privatizace, kdy koncesionář získá kupony odpovídající částce, kterou utratil v minulých letech za poplatky.
Umírněně pravicovým, ale taktéž poctivým řešením je předělat skryté daně na skutečný poplatek, což je cesta, kterou si poslední roky vybírají na západ od nás. Tedy zakódování obsahu, aby byl dostupný jen pro toho, kdo si službu skutečně zaplatil. Nahradit „povinný poplatek“ dobrovolným poplatkem.
Hra na objektivitu
Již před lety mi přišlo nefér hrát si na nedosažitelnou objektivitu a vyváženost – a po spuštění digitálního vysílání s možností neomezeného počtu kanálů jsem viděl cestu v podobné férové konkurenci médií jako v případě novin za první republiky. Osobně bych tak volil jakékoliv pravicové řešení se zachováním zvukového a obrazového archivu pro účely vzdělávání v rukách státu.
Pokud však jde dnes vládě stejně jako v balíčku zejména o to, aby vytáhla víc peněz z lidí, měla v případě firem na rovinu zvednout ještě víc daně a nezatěžovat je byrokracií ohledně počtu mobilů, aby jim podle toho vyměřila koncesionářské poplatky.

Zdroj: MF Dnes