Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

Roman Kříž poskytl rozhovor na téma – EU je brutálně rozjetá mašina na nesmysly. Už je to jako za bolševika.

Roman Kříž poskytl rozhovor na téma – EU je brutálně rozjetá mašina na nesmysly. Už je to jako za bolševika.

…říká studentský předák z roku 1989. Takový úplně jiný než Mejstřík nebo Pajerová

Když před čtyřmi roky kandidoval do Senátu oděný v bílou římskou tógu a s vavřínovým věncem na hlavě jako římský senátor, rozdával pro Praze glejt na propuštění z daňového otroctví. Nyní Roman Kříž z Libertariánského institutu kandiduje do europarlamentu za Svobodné a připravil si originální program. Chce prosadit zvýšení minimální mzdy na 40 tisíc eur měsíčně ve všech státech EU či směrnici zajišťující minimální délku života občanů EU na 150 let. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vysvětluje, proč si myslí, že bez státu by byl každý důchodce multimilionář, nebo kdo je viníkem toho, že zvířata mají dostupnější zdravotní péči než lidé.

Zaujal mě váš text – Bez státu by byl každý důchodce multimilionář. Jak to myslíte?

Přesně tak, jak jsem to napsal v onom článku, který jste zřejmě zahlédl. Stát nám, zaměstnancům, každému vezme 28 % z naší hrubé mzdy v rámci tzv. sociálního pojištění (což je eufemistické označení pro daň). Tyto peníze pouze protočí a dá je dnešním důchodcům. Paradoxně tak zaměstnanec s hrubou mzdou 20 tisíc přispěje nějakému důchodci 5 600 Kč na jeho třináctitisícový důchod. Přičemž jemu samotnému zbude necelých 19 tisíc, ze kterých musí platit hypotéku, podporovat dvě děti a často i manželku. A to chodí do práce, zatímco důchodce má čas, vyzobává slevy a věnuje se svým koníčkům.

Pokud by mu stát oněch 28 % nechal a on si je spořil (např. s výnosem 5 % p.a.), za 45 let práce a spoření by odcházel do důchodu s pěknou sumičkou přesahující 11 milionů. Pokud bychom počítali případ zaměstnance s hrubou mzdou 30 000 Kč (což je dnes průměr), měl by naspořeno více než 17 milionů. Výpočet pro svůj případ si může každý snadno udělat na https://www.vypocet.cz/sporeni … Částky jsou očištěné o inflaci, která zvedá všechny parametry (mzdu, výnos, důchod) o ony cca 2 % ročně.

Dnes odchází do důchodu jako almužník s nataženou dlaní a vděčně zobe z ruky vládě, která mu přidá pár stovek k almužně zvané důchod, pokud se jí podaří vybrat dost, aby si mohla koupit oblibu a hlasy důchodců.

Lidé mají podle vás hůř dostupnou zdravotní péči než zvířata. Jak je to možné? Kdo je viníkem? 

Viníkem je systém, který není založený na dobrovolnosti, ale na socialistickém vrchnostenském přístupu k lidem. Nechci nudit vysvětlováním problému, který se v ekonomii nazývá nemožnost ekonomické kalkulace, či vysvětlováním tzv. Paretova zlepšení.

Jednoduše lze shrnout, že tam, kde dobrovolnost nahrazuje povinnost, vše funguje hůře či s menší efektivitou. Nebo (zpravidla) obojí. Ve zdravotnictví je vše založeno na ekonomickém nesmyslu. Náklady (tedy to, co vám stát vezme ve formě zdravotní daně nazývané pojištěním) neovlivníte. Můžete pouze více čerpat, to už je „zadarmo“. Takže čerpáte, co se dá. Chodíte na zbytečná vyšetření, chodíte pro recepty na předražené léky za stovky a tisíce korun, které v „rozvojových“ zemích stojí desetikoruny, nemocnice vás hospitalizují i při zákrocích, které je možné dělat ambulantně… všichni jen „čerpají“ z toho velkého pytle, kam se ukládá to, co se lidem vezme.

Není to ale jen ve zdravotnictví. Výše uvádím příklad s důchody. Nebo málokdo ví, že pojišťovny vydělávají na tzv. povinném ručení asi dvakrát tolik co na dobrovolném havarijním pojištění… všude tam, kde je „povinnost“, dochází k plýtvání a k pokřivení vztahu zákazník-poskytovatel služby.

Škubou nás jako slepici do polévky, zní další titulek vašeho textu. Kdo nás škube?

Všechny subjekty, které jsou přicucnuté na stát. Zeptejte se jakéhokoliv obchodníka, zda je jednodušší přesvědčit pár úředníků a politiků, nebo několik milionů zákazníků. Zeptejte se ho, zda se mu lépe podniká, pokud má od státu zajištěný monopol, nebo pokud je pod tlakem konkurence „garážových firem“.

Banky, pojišťovny, telefonní operátoři, mýto na dálnicích, recyklační firmy, železnice… kdekoliv je namočený do ekonomických vztahů stát, tam to nefunguje, resp. funguje, ale velmi výhodně pro vyvolené. Na úkor všech.

Jsou ale i pozitivní příklady, kdy se stát angažuje málo. A tam to funguje. Třeba v dalším svém článku jsem zmínil příklad, kdy stát (a byla to hodně zásluha mého kamaráda a kolegy z komise 17. listopadu Václava Bartušky, který je vyslancem ČR pro otázky energetické bezpečnosti) dal prakticky úplně ruce pryč od trhu s plynem… a najednou kupujeme plyn nikoliv z Ruska na základě dlouhodobých „výhodných“ kontraktů, ale na burze. Za polovinu ve srovnání se Slovenskem, Maďarskem či Srbskem. Kde stát „zajišťuje stabilitu dodávek“.

Množství právních předpisů už dávno překonalo hranici, kdy aspoň právníci tušili, co se ještě může a co už ne. Co s tím? Kdo zastaví přebujelý stát?

Lidi jako já. Lidi, kteří kandidují s vizí minimálního státu. Lidi, kteří chtějí, aby agenda státu byla zredukována o 80 a více procent. Stát dnes škodí tím, že se angažuje v oblastech, kde se angažovat vůbec nemusí, nebo dokonce nesmí.

Nechme lidem jejich peníze a možnost rozhodovat si o svých záležitostech sami. A nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Budeme se divit, jak zodpovědní najednou začnou být.

Já jsem vypracoval koncept tzv. libertariánské demokracie, která je založena na tom, že stát má ústavně vymezeno, čím se může zabývat. A ideálně i strop na daňovou zátěž. Jinam nos strkat nesmí. Dnes se může v Parlamentu hlasovat prakticky o čemkoliv. Dokonce i u většiny Listinou základních práv a svobod zaručených práv je možnost zasáhnout do nich, pokud to vyžadují nějaké okolnosti.

Ne, má zajišťovat především bezpečnost, justici, elementární veřejnou správu a má být posledním garantem toho, aby nikdo „neumíral hlady“. To vše dneska dělá dost mizerně nebo neefektivně. Skoro vše ostatní můžeme nechat na lidech.

Pro začátek by bylo výborné omezit ústavním zákonem platnost všech právních předpisů například dvěma roky. Do té doby by se musely přijmout znovu. To bychom se nestačili divit, jak moc zbytečných norem by zaniklo, protože by se jednoduše nestihly přijmout… a lidi je nepotřebují, komplikují jim život a řeší nesmysly.

Opět použiji začátek jednoho vašeho textu o eurodotacích k otázce: „Naším vstupem do EU k nám začaly proudit evropské peníze ve velkém. Rozdíl mezi penězi zaslanými do EU a z EU přijatými dokonce tvoří jeden z hlavních argumentů zarputilých obhajovatelů našeho členství v Unii. Jenže je o co stát?“ 

Uvedu vám příklad. Chcete si koupit chleba za 30 korun. Přijde EU, vezme vám těch 30 a nabídne vám, že si můžete za výhodných 10 korun koupit kafe u kavárníka, kterému ho zadotovala 50 korunami. Jste nespokojení, protože místo chleba za 30 korun máte kafe za 40, ale inteligenti kolem vám říkají, že máte být rádi, protože jste dostali víc, než vám vzali.

To jsou dotace v kostce. Výhodné mohou připadat pouze onomu kavárníkovi a těm, kteří si u něj rádi dají kafíčko.

Blíží se evropské volby, v nichž kandidujete. Jak to podle vás s Evropskou unií vypadá? Vaše heslo je „Aby EU sloužila, ne vládla“. Jak toho docílit? 

My, kteří pamatujeme bolševika, si můžeme vzpomenout na všechny ty velkohubé proklamace typu „dohnat a předehnat“. A teď máme Lisabonskou strategii, Strategii EU 2020 – to je propracovanější, ale naprosto stejné. Evropská unie je nemocná. Nemocná ekonomicky, sociálně i morálně. Ekonomika ještě jede, protože se tisknou peníze jako o závod. Společnost je v rozkladu, protože přirozené rodinné vazby a mezigenerační odpovědnost nahradilo protežování nesmyslů, bizarností a okrajových témat. A morálka? Ze starověkého Říma známé „neminemlaedere“ (nikomu neškodit) nahradila poslušnost k vrchnosti. K zákonům a vyhláškám, kterým stejně nerozumíme, takže si dovolíme jen to, co nám povolují. A toho je nějak čím dál méně…

A jak docílit toho, aby EU sloužila, a ne vládla? Stejně jako jakéhokoliv státu – omezením agendy. Maximalizací sociálních a ekonomických vztahů, o kterých se nehlasuje. Málokdo ví, že Evropská sdružení, ze kterých EU vznikla, původně byla založena na odstraňování bariér. Na podpoře trhu. Dnes trh skomírá, protože EU ruku v ruce s politiky a úředníky z členských států vytváří bariéry a omezení jako na běžícím pásu. Prosperují už jen ti velcí a poslušní, lidi jsou obíráni o prosperitu a možnosti. Na www.kolikstojistat.cz jsme spočítali, že když se spočítají veškeré vlivy státu, tak vychází, že díky státu každý zaměstnanec musí (obrazně) vyrobit čtyři cihly, aby si jednu mohl koupit. Jistě, dostáváme za to něco od státu „zadarmo“. Ale ať každý zváží, zda to Dobro, které nám stát zadarmo poskytuje, stojí za tři čtvrtiny toho, co bychom si mohli odnést domů v peněžence. A nechť si každý i spočítá, jak bohatý by byl, kdyby mu jeho peníze a možnosti zůstaly. Spočítat si to může úplně stejně jako u těch důchodů. Na zmíněném webu je i příklad modelu, ve kterém bychom dohnali v životní úrovni Německo do deseti let. O to vše nás připravuje stát. Ať sídlí v Praze či Bruselu.

Máte zajímavý volební program. Chcete prosazovat zvýšení minimální mzdy na 40 tisíc eur měsíčně ve všech státech EU. Nebo slibujete prosazení směrnice zajišťující minimální délku života občanů EU na 150 let. Ostudné sexistické označení u exotické zeleniny batáty nařídíte směrnicí změnit na bamámy. Či zajistíte novelizaci směrnice zakazujících zbraně i o příbory, neboť s nimi lidé jedí, pak jsou tlustí, což je ohrožuje na životě. To je pěkné. Bude ale fuška tohle prosadit, nemyslíte? 

Myslím, že humor je nám, Čechům, vlastní. A lidi nejsou hloupí, myslím, že velmi přesně pochopí, co je mými předvolebními „sliby“ myšleno.

Co mám slibovat? Že si posvítím na dotace? Že budu důsledně prosazovat princip subsidiarity, který má EU ve smlouvách, ale kašle na něj a ani se nenamáhá to skrývat? Uvědomte si, že to je totálně rozjetá mašina na „konání Dobra“, v rámci EU i členských států jsou miliony lidí, kteří v tom jedou, kteří nedělají nic jiného, než obhajují a prosazují další a další nesmysly. Jeden europoslanec, dokonce ani stovka europoslanců, nemá šanci s tím něco udělat. My v Libertariánském institutu zastupujeme pro bono několik podnikatelů, kteří zkrachovali kvůli tomu, že jejich konkurenti dostali tolik dotací, že je dumpingovými cenami zničili. Teoreticky existuje mechanismus, kdy Evropská komise může zasáhnout proti protiprávní podpoře ovlivňující trh. Ozvali jsme se, napsali nám, že nerozumějí, co je na tom špatného, co bylo porušeno, dali jsme jim právní argumenty na patnácti stranách – napsali nám, že se jim to zdá v pořádku. I když jde zjevně o porušení smluv. Tak jsme museli Evropskou komisi zažalovat u Soudního dvora EU na zrušení celého systému tzv. blokových výjimek. Ale je velmi pravděpodobné, že u soudního dvora nepochodíme, protože ten jde na ruku Komisi. Takže skončíme u Evropského soudu pro lidská práva. Uvidíme. Zatím si připadáme jako Don Quijote.

Něco jiného je otázka osvěty. To, co bych jako europoslanec chtěl udělat, je systematizovat to, co se nazývá Evropská občanská iniciativa. Jde vlastně o jakousi kvalifikovanou petici, která když nasbírá dostatečný počet hlasů v několika zemích EU, musí se tématem zabývat Evropská komise. Ne že by nás asi Komise neposlala k šípku, ale budeme mít možnost vysvětlit milionům lidí v EU, co je špatně a proč. A to může být nakonec rozhodující.

Před čtyřmi roky jste kandidoval do Senátu a zaujal neobvyklou kampaní. Kolega mě upozornil, že vás viděl pobíhat na parkovišti v bílém prostěradle jako římského senátora a rozdával jste glejty na propuštění z daňového otroctví. Mělo toto vaše vystoupení úspěch? Nezaujalo i policisty či jiné muže v bílých pláštích? 🙂 Chystáte teď nějak podobně rozdávat svůj volební program?

Tak pozor, to byla římská tóga, ne prostěradlo, dokonce jsem měl půjčené i repliky římských bot a na hlavě vavřínový věnec! Ano, měl jsem jednoznačně dobrou zpětnou vazbu, lidi přesně chápali, na co tím narážím. Vyčuránků, kteří naslibují hory doly a pak suše oznámí, že sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce, je v politice, že byste je mohli vidlemi přehazovat… vlastně ne mohli, ale měli… 🙂

Přes miniaturní kampaň jsem měl skoro dvojnásobná procenta nežli Svobodní v celé Praze. Tak snad to fungovalo… a myslím, že i policisté či zřízenci z psychiatrické léčebny jsou normální lidi se smyslem pro humor. V kontaktní kampani samozřejmě brožurku se svými „sliby“ budu rozdávat. A bude tam i onen kreslený vtip, kde sestřička volá do ordinace „toho pacienta, co má problémy s křížem“, přičemž na lavici v čekárně sedí kromě chlápka, kterého bolí záda, i vlajka EU, Ježíš, čert a upír. Hádejte, kdo bude mít ty problémy s Křížem největší a půjde se léčit první?

Rozhovor s Romanem Křížem pro Parlamentní listy. 

Roman Kříž
člen Republikového výboru Svobodných
Autor je zakladatelem www.libertarianskyinstitut.cz

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Nejnovější video

Zdravím. Tady Markéta Šichtařová ze společnosti Nextfinance. Dneska vám chci říct dost osobní věc, to, co vám teď řeknu, nemám nijak připravené. Bude to absolutní improvizace od srdíčka. Když jsme před více než 30 lety prožívali revoluci, tak jsme chtěli být součástí vyspělého a rozvinutého západu, chtěli jsme se odstřihnout od nefunkčního socialistického východu, no a dneska po víc než 30 letech se něco ošklivě zvrtnulo. Já mám soukromou konzultační společnost a v rámci téhle společnosti přicházím denně do kontaktu s kvantem lidí naprosto ze všech částí ekonomiky, od soukromého sektoru o státní, od velkých ředitelů velkých podniků o drobné živnostníky, ale i důchodce, kteří si chtějí nějak přilepšit k důchodu. Zkrátka přicházím do kontaktu s celým spektrem a průřezem české společnosti. A už dlouhou dobu, minimálně poslední tři nebo čtyři roky se setkávám s tím, že v podstatě všichni ti lidé, kteří mě oslovují, mají něco společného, já u nich cítím narůstající míru skepse a frustrace k poslednímu ekonomickému vývoji. No, a v poslední době tenhle můj pocit ještě zintenzivnil. Stala jsem se externistkou v jednom rádiu a tak trošku navedla dělám moderátorku v jednom, v jednom rádiu a jsem si zvu různé zajímavé osobnosti, které mají co říct k ekonomice. Vyzpovídala jsem už lidi, kteří působí v energetice, ve zdravotnictví, v těžkém průmyslu, ve službách, ve zbrojařství, a tak bych mohla pokračovat a prakticky všichni tihle lidé vždycky se se mnou podíleli. O rostoucí míru frustrace zástupci zemědělců říkali my už nemůžeme dál provozovat naše zemědělské podniky, nám už to prostě nefunguje, my už meleme. Z posledního, budeme letos znovu ve ztrátě. Jsme obviňováni z toho, že čerpáme dotace a že chceme další peníze a chceme další dotace. To není pravda, my prostě jenom chceme, aby nám stát nezasahoval do podnikání, my jenom chceme vyrábět, ale my nemůžeme vyrábět, protože my ty dotace dostáváme naopak za to, že nevyrábíme. Mluvila jsem se zástupci obranného průmyslu, ti říkají, vláda chce, abychom dodávali zbraně na Ukrajinu nebo třeba obranné systémy na Ukrajinu. Ale my nemůžeme, protože ačkoliv na nás vláda tlačí, tak banky nám v podstatě znemožňují, aby nám protistrana připsala peníze na účet, takže my nemáme z čeho vyrábět, takže my jsme pod dvojím tlakem, my prostě tímhle způsobem už nemůžeme fungovat dál. Mluvila se zástupci automobilového průmyslu, říkají, my sice se orientujeme na elektroauta, protože to je momentálně móda v celé Evropě, ale ono to prostě nefunguje. My vynakládáme obrovské investice na vývoj něčeho, o čem tušíme, že to bude slepá vývojová větev, protože s největší pravděpodobností budoucnost je v různých typech motorů, ale rozhodně ne pouze v elektromobilitě. My už tímhle způsobem nemůžeme fungovat dál, my chceme, aby někdo zachránil automobilový průmysl, mluvila jsem se zástupci energetiky, energetici říkají, my musíme uzavřít naše provozy, my jsme teď vypnuli další tepelnou elektrárnu, protože je prostě neekonomické provozovat ji a přitom ceny elektřiny před nedávnem byly na historických rekordech, přesto přese všechno. Kvůli politice Evropské unie. Kvůli emisním povolenkám se prostě nevyplatí vyrábět. Energetici říkají, energetická krize se znovu vrátí, státní energetická koncepce je naprosto nedomyšlená, v podstatě neexistuje. Je to guláš a bude z toho znovu velký průšvih. Mluvila jsem se zástupci potravinářů, potravináři říkají, my jsme nařčeni z toho, že máme drahé ceny, vysoké ceny potravin, ale jak máme vyrábět levné potraviny, když máme takhle drahé energie? V podstatě všichni, s kým mluvíte, tak uvažují o tom, že odejdou nejenom z České republiky, ale obecně z Evropy mimo Evropskou unii do nějaké třetí země, kde je levnější pracovní síla, kde je míň regulací, kde jsou levnější energie. Potom mluvíte s lidmi, kteří působí ve službách nebo třeba i na některých místech státní sféry a ti všichni si stěžují na to, že zápolí se svobodou slova, že se musí samo cenzurovat, že sice zatím se jim třeba nic konkrétního nestalo, ale že oni vědí, že v případě, že by si příliš pustili pusu na špacír, tak že by špatně dopadli a ta frustrace v té společnosti ohromně roste a co je na tom nejhorší? Všichni ti lidi, se kterými mluvíte, tak říkají, my se snažíme být diplomatičtí, my to nechceme říct na plná ústa, protože kdybychom to řekli, tak by hrozilo, že na nás stát zaklekne ještě víc, my se snažíme alespoň ještě chvíli fungovat a já si uvědomuje, vždycky vám 100 chutí jim to namítnout, ale když budete mlčet, tak naopak stát uvidí, že ustupujete a zatlačí na vás ještě víc, protože když nebudete klást odpor, bude se to jenom zhoršovat. Ono to není tak, že ti kolektivisté chtějí dosáhnout nějaké hranice a tam se zastaví a dál už nepůjdou, ono to je tak, že oni si budou pořád uzurpovat víc prostoru, dokud jim ten prostor budeme dávat. A právě na základě toho, jak mluvím s rostoucím okruhem lidí, kteří jsou už naprosto zoufalí, tak roste i moje frustrace z té současné ekonomické nebo možná celospolečenské situace a snad úplně nejhorší na tom je, že potom tady je obrovská skupina lidí, kteří jsou třeba zaměstnanci a vůbec si neuvědomují, co se děje, co tady bublá pod pokličkou, že jejich zaměstnavatelé mají obrovské problémy, protože oni v podstatě mají svoje jisté, oni mají pocit, že když by náhodou přišli o práci, stejně je státní sektor vždycky znovu zaměstná. Takže v podstatě se vůbec nic neděje a tihle lidé strkají hlavu do písku a nechtějí vidět, co se děje, buďto nechtějí vidět proto, protože to opravdu nevnímají, protože oni sami vzhledem k tomu, že třeba veřejně o ničem nemluví, tak se ani s žádnou cenzurou nesetkávají a nebo případně si to nechtějí připustit, protože kdyby si to museli připustit, tak by je asi padli hrozné deprese, zkrátka oni se prostě před vnímáním té situace uzavírají, takže společnost se polarizuje a na jedné straně tady obrovská skupina těch, kteří nevnímají, že něco je čím dál víc špatně, a na druhé straně je tady rostoucí skupina těch, kdo se probouzejí, kdo už vidí, že něco je špatně, ale v podstatě se to bojí říci, tak tohle není ten vysněný západ, na který jsme chtěli vstoupit v roce 1989 po krátké oblevě a doby bezbřehé svobody. V devadesátých letech se to všechno začalo znovu lámat a dneska směřujeme v podstatě zpátky do socialismu a teď já chci zdůraznit, že když říkám, že směřujeme do socialismu, tak to není vůbec nic nadneseného, není to nic květnatého, je to prostě fakt, protože když se podíváte na vývoj veřejných financí, tak zjistíte, že už v podstatě polovina výkonu ekonomiky je dneska přerozdělovaná státem, to znamená, my už jsme z poloviny, socialistická ekonomika, před rokem 89 bylo přerozdělováno státem něco přes 80 % HDP, tedy hospodářského výstupu a byli jsme ryze socialistická ekonomika, 100 procent výkonu nemohlo být přerozdělováno v historii nikde nikdy. O to se pokusili komunisté během několika dějinných příkladů. Pokusil se o to Stalin během válečné ekonomiky, pokusil se o to třeba polpot, pokusil se o to Mao ce Tung. Vždycky to skončilo hladomorem a totální kalamitou a mrtvými. Takže 100 procent ekonomiky spravované státem, to je komunismus, a to je technicky neproveditelné. No a my jsme dneska poloviční socialismus, protože už jsme zhruba na 50 %, takže když říkám, že se vracíme před rok 89, není to vůbec žádná nadsázka, to je prostě tvrdý statistický fakt. Když budete poslouchat vládu, tak zjistíte, že vláda je neustále povinně optimistická, poradci vlády, vládní ekonomové, členové vlády, všichni nám vykládají, jak už směřujeme ke šťastným zítřkům, jak už byla doba covidová, překonaná, že všechno zlé, co se u nás děje, že za to může třeba válka na Ukrajině a tak dál, vždycky tam jsou nějaké výmluvy, kdo za to může, ale faktem je, že statistika neukazuje, že bysme směřovali k těm lepším zítřkům. Vláda vám třeba řekne, že se zlepšují veřejné finance, protože vláda přijala nějaký daňový balíček, kterému říká konsolidační balíček a že na základě toho se veřejné finance zlepšily. No jo, ale vláda už vám neřekne kontext. A ten kontext zní, že v tom době, v té době socialismu před rokem 1989 my jsme jako Československo měli v vyrovnané veřejné finance, my jsme neměli žádný velký veřejný dluh, naše veřejné finance byly v podstatě v pořádku, ale ten problém, který u nás byl, spočíval v tom, že stát vlastnil a přerozděloval skoro všechno a to, co dneska dělá vláda, je, že ona sice trochu možná zlepšuje veřejné finance, trochu možná zlepšuje schodky státního rozpočtu, ale za cenu toho, že neustále meziročně rostou jak příjmy, tak výdaje státního rozpočtu, a to o víc než o inflaci. To znamená, že ten stát se neustále rozpíná, to znamená, že my se vracíme k tomu socialismu před ten rok 89. To jsou prostě statistická fakta. Stačí, když se rozkliknete stránky ministerstva financí a podíváte se na vývoj státního rozpočtu v meziročním srovnání a podíváte se, jak se vyvíjí příjmy a výdaje tohoto státního rozpočtu a tam se například dočtete položku, že transfery příspěvkovým organizacím, tedy v podstatě dotace, vzrostly meziročně o 26 %, o 26 % se zvýšil tento typ dotací a vláda říká, že všechno je v pořádku a že se zlepšují veřejné finance, to prostě není pravda. No, a tahle frustrace, kterou já zažívám v té poslední době, která je spojená hlavně s tím, že tedy mnoho těch podnikatelů pláče nad svým podnikáním, nad tím, že jsou likvidováni, ale že se v podstatě bojí ozvat, protože mají pocit, že když budou mlčet, budou s tím systémem konformní, tak se ještě nějakou dobu udrží. Tak tahle moje frustrace vyústila v určité rozhodnutí. Jedna věc je nevědět, co se děje, a mlčet, to je samozřejmě akceptovatelné, pokud ale víte, co se děje a mlčíte, tak to znamená tolerování toho zla a tolerovat zlo je zlo samo o sobě, takže já nechci tolerovat tohle zlo, já nechci tolerovat, mlčky souhlasit s tímto ničením naší ekonomiky a s ničením v podstatě našich civilizačních hodnot. A proto jsem se rozhodla k něčemu, o čem jsem roky doufala, že se mi to vyhne, co jsem nikdy nechtěla dělat, ale co teď? Mám pocit, že už mě k tomu situace dotlačila, totiž budu kandidovat do senátu a za chvíli vám vysvětlím, proč. Svoje síly jsem spojila se stranou svobodných, protože je to podle mého soudu jediná skutečně pravicová strana v České republice, a byť je to zatím Malá Strana, vidím v ní velký potenciál a já chci vrátit pravici její skutečný obsah, pravice u nás v podstatě zanikla, strany, které původně byly pravicové, zejména mám na mysli ODS, se posunuly doleva, protože jestliže nějaká strana přijme daňový balíček, který zvětšuje zdanění a zvětšuje stát. Což přesně sedí na ODS, tak to prostě není pravicová strana, ona sice o sobě jako pravicové straně mluví, ale její reálné kroky tomu absolutně neodpovídají. Čili ODS je už dneska pouze karikaturou té původní strany, která to kdysi byla, proto strana svobodných je pro mě jediná akceptovatelná a v rámci této strany svobodných na podzim budu kandidovat do senátu, ano? Jsem jeden člověk. Samozřejmě, že i kdybych se do toho senátu dostala, tak to nebude znamenat žádnou velkou revoluci v nastavení české ekonomiky, a přesto se domnívám, že má smysl neházet flintu do žita a že každý jednotlivec, ať už v rámci europarlamentu nebo senátu, anebo Poslanecké sněmovny. Je ohromně důležitý, protože, víte, i v padesátých letech minulého století existovaly velké rozdíly mezi zeměmi socialistického bloku, například v Sovětském svazu probíhaly stalinské čistky, existovaly tam gulagy, u nás v padesátých letech to nebylo snadné. Lidé z politických důvodů přicházely o práci, mnozí z nich seděli ve vězení, několik lidí zaplatilo i životem, ale zdaleka ten systém nebyl tak strašlivý, jako byl v Sovětském svazu a ten rozdíl, proč ten systém nebyl tak strašlivý, byl v tom, že u nás jsme nikdy nedošli do takového extrému, jako došli v Sovětském svazu, a než jsme do toho extrému my stačili dojít, tak se situace v Sovětském Rusku už zase začala obracet. Začalo tam docházet k mírné oblevě, takže u nás jsme nikdy vlastně nestihli dojít do těch nejhorších konců a už to je ten důvod, proč má smysl všechny ty špatné věci, které se momentálně dějí, má smysl brzdit? I malé brzdění těchto věcí je smysluplné, protože potom nestačíme dojít do těch nejhorších konců. Stačí se podívat například na rozdíl mezi českou, německou energetikou, německá energetika i v daleko extrémnějším stavu než česká, daleko víc se v Německu tlačí na zelené obnovitelné zdroje, Němci si vypnuli svoje jaderné elektrárny. Kdybychom my udělali totéž, co udělali Němci, naše energetická krize by byla ještě mnohem horší, než jaká byla dneska. Jsme ve stavu, kdy v podstatě Němci od nás naší stále ještě v uvozovkách, levnou energii nakupují, kdybychom my byli tak extrémní, jako jsou dneska Němci, situace u nás by byla totálně neúnosná, a to je přesně ten důvod, proč má smysl i v několika málo lidech brzdit implementování těch změn, které k nám přicházejí ze západu. Já vám nebudu říkat to, co asi chcete slyšet, totiž, že se nějakými parametry dá ta situace úplně pozměnit a vylepšit to už se dneska nedá. Rozhodně není pravda, že můžeme tady pošudlat jednu daň tady trošičku zkrátit jednu dotaci a zase bude dobře. To jsou takové parametrické změny, které odpovídají třeba Dubčekovu pražskému jaru v roce 1968 nebo Gorbačovově perestrojce v osmdesátých letech. Ne, že by to bylo špatné, znamenalo to určitou oblevu a úlevu, ale to byly právě ty změny, které umožňovaly tak nějak trošku lépe žít v rámci té totality, ale rozhodně to nebylo poražení té totality k tomu, abychom se my vymanili z toho socialistického systému, tak jsme museli projít zcela zásadní transformací ekonomiky na začátku devadesátých let. No a vzhledem k tomu, že jsem právě řekla, že už v podstatě 1/2 českého hospodářství dneska je socialistická, tak dneska už se to opravdu nedá pošudlat nějakými parametrickými úpravami, abychom my se mohli znovu vrátit k prosperitě, tak musíme projít naprosto zásadní proměnou celé ekonomiky, ekonom v podstatě má jasno v tom, jakým způsobem ta proměna musí vypadat, ale problém je v tom, že zatím potom ještě není celospolečenská poptávka, zatím ještě se neprobudilo dostatek lidí, takové množství, jako se probudilo třeba v roce 1989. Navíc jsme ještě příliš ovlivňováni tím vývojem v západní Evropě, který směřuje k nám, a proto v tuto chvíli ještě nejde takhle jednoduše udělat ono vylepšení a znovu nastartování české ekonomiky. Ale v okamžiku, kdy známe diagnózu a víme, co je špatně, tak můžeme alespoň ty špatné věci brzdit do té doby, než čas nazraje na tu zásadní společensko ekonomickou přeměnu celé ekonomiky a potom můžeme být tedy připraveni do těch změn pozitivně nastoupit. Jak tedy zní ona diagnóza těch problémů? Nejenom české, ale obecně evropské ekonomiky, ta diagnóza zní tak, že celá Evropa byla zachvácena novou levicovou progresivistickou kolektivistickou ideologií, která se nazývá esg nebo isg a jejímž nejviditelnějším projevem, takovou špičkou ledovce je Green Deal, ale Green Deal není jediným projevem téhle ideologie. Dalšími projevy jsou například různé genderové ideologie nebo kontrola svobody slova, ona rétorika o dezolátech a dezinformacích a podobně. Musíme si uvědomit, že zatímco ekologie je skvělá věc, tak Green Deal nemá s ekologii vůbec nic společného a je to v podstatě pouze ona levicová kolektivistická ideologie, jejímž cílem je v podstatě likvidace evropského průmyslu a likvidace evropského blahobytu, tahle ideologie musí být absolutně odmítnutá, jestliže tedy máme brzdit ono zlo a jestliže máme brzdit ony negativní změny, které se u nás stále ještě dějí a stále ještě se stupňují, tak musíme vyjít ze tří myšlenkových východisek, musíme být z toho, že absolutně odmítneme Green Deal, že vyhlásíme nulovou toleranci pro Green Deal. Pozor, nemá to nic společného s ekologií. Za druhé si musíme jednoznačně zachovat českou korunu, protože pokud si ji nezachováme, pokud přijmeme euro, tak tím v podstatě dáváme evropské centrální bance bianco šek na zavedení digitální měny centrální banky, což znamená absolutní sledování našich občanů a v podstatě čínský kreditní systém. Velký bratr. No a za třetí, musíme začít dramaticky odbourávat dotace, dotace dneska jsou hlavní příčinou toho, proč stát už tvoří polovinu ekonomiky a proč například není na důchody pouze dotace? Sami o sobě dneska představují zhruba 1/3 státního rozpočtu. Pokud bychom odbourali ideologicky motivované dotace, které souvisejí s Green Dealem, s gendery, s dotováním neziskovek, které do našich dětí cpou věci o genderu ve školách a tak dál. Pokud bychom tohle všechno odbourali, najednou by nebyl třeba ani problém s důchodovou reformou. Asi vás to překvapí, ale ony ty veřejné finance samy o sobě nejsou až tak špatném stavu, to, co tam je naprosto kalamitní, je právě ona složka dotací, takže dotace musíme začít dramaticky odbourávat. I jeden jedinec v jakémkoliv zastupitelském sboru, ať už to je europarlament, senát nebo Poslanecká sněmovna, jeden člověk může vždycky hlasovat podle těchto tří základních myšlenkových pilířů, a pokud vždycky zvedne ruku, anebo naopak nezvedne ruku v souladu s těmito principy? Nikdy nezvedne ruku pro zvýšení daní, vždycky zvedne ruku pro odbourání regulací, vždycky zvedne ruku proti čemukoliv, co souvisí s Green dealem a tak dál, potom jeden jednotlivec může brzdit to zlo, které se na nás hrne a může způsobit, může být onen jazýčkem na vahách, který způsobí, že bude rozdíl mezi naší zemí a mezitím třeba ještě daleko větším zlem, které zachvátí některé západní země a pokud se nám podaří tohle zlo brzdit, tak já jsem přesvědčená o tom, že to dějinné kyvadlo se překlopí zase na obrácenou stranu, protože žádný nesvobodný systém netrvá donekonečna a nazraje celospolečenská poptávka k tomu, abychom provedli přeměnu české ekonomiky a přeměnu české společnosti něčemu lepšímu a zažili další svobodné období, tak, jako jsme ho zažívali ve svobodných devadesátkách. To je ten důvod, proč jsem se rozhodla letos kandidovat do senátu.

Oblíbené štítky

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31