Kdo nemá na bydlení v Praze, bude se muset smířit s dojížděním
V Praze nikdy nebude dostatek bytů pro všechny zájemce o cenově dostupné bydlení. Místo
spoléhání na levicové populisty by se měl snažit především každý sám. Pirátské návrhy na plošné
šmírování občanů a zásahy do vlastnických práv majitelů nemovitostí nic nevyřeší.
Politici tu nejsou od toho, aby dělali chůvy dospělým a svéprávným občanům. Každý by se měl starat
o zajištění svého bydlení především vlastními silami nebo s pomocí své rodiny a přátel, podílníků
v družstvu atp. Představa, že magistrát zařídí pro každého zájemce byt za „férovou cenu“, je scestná
už jenom vzhledem k omezené kapacitě města. Praha zkrátka nikdy nebyla, není, ani nebude pro
každého, ledaže by přerůstala přes své hranice do okolních polí a časem pohltila celý Středočeský
kraj. Bydlení v Praze není základní lidské právo. Kdo na něj nemá dostatek prostředků, bude se buď
muset smířit s dojížděním, nebo začít úplně nový život jinde.
Komunismus nebyl dobrou cestou
Naprosto mimo mísu je idealizovat si časy před restitucemi a privatizací bytového fondu. Každý
pamětník dobře ví, jak žalostně vypadala Praha, dokud údržbu komunisty vyvlastněných domů měli
místo majitelů v rukou úředníci, kteří v nich nebydleli. Právě radikálními levičáky tolik proklínaná
„fetišizace vlastnictví“ vedla k tomu, že se díky restitucím a privatizaci začalo znovu investovat do
oprav budov, do nichž předtím magistrát (tehdy národní výbor) dlouhé desítky let nevložil ani haléř.
Proto rozhodně není na místě vykreslovat tyto kroky v ryze negativním světle, jak je v levicovém
prostředí normou.
Mladším lidem, kteří si to už pamatovat nemohou, bych doporučoval zeptat se rodičů či prarodičů,
případně si prohlédnout fotky vnitřní Prahy ze 70. a 80. let minulého století, kdy většina tamních
domů mimo pár preferovaných lokalit byla ze současného pohledu v neuvěřitelně zchátralém stavu.
Těm chytřejším by pak rychle došlo, že veřejná správa rozhodně není pro bytové domy to pravé.
Mimochodem dost výmluvný je také fakt, že v současnosti celou řadu nemovitostí v majetku města
není možné pronajmout kvůli jejich zanedbanosti…
Dobrým nápadem není ani výstavba nájemních bytů v režii magistrátu, protože Praha jednoduše
nemá za co stavět. Podle čísel z léta 2018 metropole dluží svým věřitelům zhruba 20 miliard korun,
proto by bylo nutné si další miliardy na nové byty vypůjčit a odsunout tak bokem potřebné investice
do projektů, z nichž by měli prospěch všichni obyvatelé i návštěvníci hlavního města. Značné náklady
by samozřejmě spolykala také nutná údržba bytového fondu, pokud by časem neměl vypadat stejně
jako za komunistů.
Navíc zástupci obcí jsou ze zákona povinni spravovat veřejný majetek s péčí řádného hospodáře. To
znamená, že by úplně nové byty nemohli pronajímat hluboko pod jejich tržní cenou, jak je tomu
v Praze dodnes u mnoha historických nájemních smluv uzavřených kdysi dávno magistrátem na dobu
neurčitou. O obrovském korupčním potenciálu úředního rozdělování nedostatkového zboží mezi
přebytek zájemců ani nemluvě…
Problém by nevyřešilo ani odevzdání městských pozemků developerům, kteří by pak výměnou za to
postavili kromě komerčních také sociální byty, jak o tom uvažují v Brně. Praha totiž v minulosti
většinu vlastních ploch vhodných k rezidenční výstavbě rozprodala a dnes proto nemá moc co
nabídnout. To se týká i nejnovějšího záměru vložit městské pozemky do bytových družstev.
Úředníci nyní hledají vhodná místa pro naplnění slibů politiků a já jsem upřímně zvědavý, kde v Praze
najdou souvislejší městské plochy, na nichž by se dalo vystavět tolik družstevních bytů, aby to aspoň
částečně řešilo současný problém s vysokými cenami bydlení. Tedy kromě polí a zeleně na periferii,
kde by se muselo nákladně budovat dopravní napojení, inženýrské sítě a občanská vybavenost.
Magistrát se sice aktuálně upíná k politice zahušťování zástavby, ale kvůli odporu voličů nejspíš
časem upustí také od této koncepce, protože jenom málokdo ze stávajících obyvatel bude ochoten
kvůli nové výstavbě obětovat veřejná prostranství, parky, sportoviště nebo zahrádkářské kolonie ve
svém okolí.
Dejte levičákům jakýkoliv problém, pokaždé vymyslí úřad
Poslední dobou stále více lidí věří divokým zvěstem o vysokém počtu investičních bytů, které
spekulanti záměrně drží prázdné, aby vyšroubovali ceny bydlení co nejvýše. Ekonomicky to sice moc
nedává smysl, protože by se majitelé připravovali o výnosy z pronájmů, ale proč levicově smýšlejícím
zájemcům o bydlení nevykreslit obraz moderního třídního nepřítele v podobě „bytového kulaka“?
Piráti si tím připravili půdu pro návrhy na identifikaci nevyužitých bytů pomocí plošného sledování
spotřeby elektřiny a následné trestání jejich majitelů speciální daní. Ve své svazácké naivitě
a bezduchém opisování z ciziny však nedokázali domyslet, že by v Praze tímto způsobem odhalili
především tisíce důchodců, kteří tráví část roku na chatách mimo město, zatímco spekulantům by nic
nebránilo roztáčet elektroměry v prázdných bytech pomocí zbytečně běžících spotřebičů, což by je
pořád vyšlo mnohem laciněji než nová daň.
Piráti své narudlé nápady, za něž mimochodem sklidili kritiku od KSČM kvůli vykrádání jejího
programu, v pražské koalici neprosadili a raději tváří v tvář odporu veřejnosti začali předstírat, že to
tak nemysleli. Podle nejnovějších mediálních prohlášení by však magistrátní koalice pro změnu ráda
začala poskytovat městské pozemky bytovým družstvům a zřídila úřad „městského developera“,
který by dohlížel na výstavbu. Podle čeho by vybírali družstva, která by dostala pozemky, a proč chtějí
zřizovat další stavební odbor se spoustou úředníků, zatím pražští radní v médiích blíže nerozváděli.
Jak by jejich záměry šly dohromady s halasně proklamovanou transparentností a efektivitou městské
správy, si proto musí domyslet každý sám.
Bytová krize trvá už 100 let
Nedostatek bytů představuje v Praze setrvalý stav už od konce první světové války. Tehdy se Praha
z provinčního rakousko-uherského města stala přes noc metropolí nového československého státu,
kam se začaly valit zástupy zájemců o bydlení, které by předtím zamířily do Vídně. Pro chudé v bytové
tísni vznikaly nouzové kolonie miniaturních baráčků poslepovaných ze všeho možného, které jsou
podle současných standardů vhodné nanejvýš k zahrádkaření nebo hodně nenáročně rekreaci. Kdo
chce vidět, v čem před sto lety žily nízkopříjmové vrstvy, může si vyrazit na poučnou vycházku třeba
do Slatin na pomezí Vršovic, Michle a Záběhlic.
O moc lepší to nebylo ani za diktatury komunistické strany. Během vlády KSČ sice v metropoli vyrostla
celá řada panelových sídlišť, na druhou stranu vnitřní Praha byla kvůli nedostatku údržby na spadnutí
a bytů byl navzdory masové výstavbě stále nedostatek. Levičákům bych proto doporučil, aby si místo
pohádek o zázračných regulacích raději poslechli reálné vzpomínky pamětníků.
Dozvěděli by se o tom, jak se v jedné domácnosti běžně tísnili staří rodiče s dospělými dětmi
a vnoučaty, pro něž bylo soukromí vlastního pokoje nesplnitelným snem. Seznámili by se s příběhy
lidí, kteří se upsali k dlouhým rokům vykonávání leckdy hodně špinavé, fyzicky namáhavé a rizikové
práce hluboko pod svou kvalifikací, jen aby jim zaměstnavatel přidělil obstojné bydlení z podnikového
bytového fondu.
Narazili by na rodilé Pražany, kteří se museli smířit s odchodem do zapadlých maloměst v pohraničí,
protože tam dostali místo se služebním bytem. V novějších časech po roce 1989 jsou pak k dispozici
tisíce příběhů lidí, kteří budou po celý svůj produktivní život splácet hypotéky, aby se na stará kolena
domohli vlastnictví bytu nebo domku.
Lidé, kteří si své bydlení museli tvrdě odpracovat, nikdy nepřistoupí na „demokratizaci vlastnictví“
svých nemovitostí nebo politický diktát, jak by měli nakládat se svým majetkem. Právě díky nim je
Praha jiná než rudozelený Berlín, či další „progresivní“ metropole, které si za svůj vzor berou tuzemští
levičáci, jimž u nás naštěstí chybí masová podpora zdola.
Vyhánění investorů nebude fungovat
Ceny pražských nemovitostí táhnou nahoru také bohatí cizinci, pro které jsou miliony českých korun
jenom hromádkou drobných a koupi desítek bytů nebo celých domů a rozsáhlých pozemků vnímají
jako bezpečný přístav pro své volné prostředky. Pokusy o regulaci těchto nákupů by však nikam
nevedly, jak se ukázalo už v dobách, kdy cizinci bez trvalého pobytu nesměli v České republice vlastnit
nemovitosti. Omezení se dalo jednoduše obejít pořízením českých firem, jejichž jménem pak mohli
zahraniční majitelé libovolně nakupovat domy, byty nebo pozemky a nakládat s nimi podle vlastního
uvážení.
V roce 2011 definitivně skončila platnost výjimek vyjednaných při vstupu do Evropské unie,
umožňujících alespoň formální ochranu českého trhu s nemovitostmi před občany EU. S mnoha
dalšími státy včetně USA máme podepsané bilaterální dohody o ochraně investic. Nezbývá proto, než
se doufejme jenom nakrátko smířit s tím, že v centru Prahy a dalších lokalitách atraktivních pro
cizince budou hrát Češi druhé housle až do doby, než se ze společnosti bídně placených a málo
kvalifikovaných dělníků v cizích montovnách změníme v národ odborníků a majitelů globálně
konkurenceschopných firem, kterým zůstává všechen zisk doma a mohou svým zaměstnancům platit
odměny srovnatelné se Západem. Ani pak však bydlení v centru a na dalších lukrativních místech
nezlevní, pouze si ho bude moci dovolit více Čechů než dnes.
Trochu jiný případ představují krátkodobé pronájmy bytů turistům (přes služby typu Airbnb), které by
jinak mohly být dlouhodobě pronajaty Pražanům. Ani zde však nepřichází v úvahu zásahy do
vlastnického práva a politický diktát majitelům, jak by měli nakládat se svým majetkem. Na druhou
stranu mají provozovatelé ubytovacích zařízení pro turisty řadu povinností, které pronajímatelé přes
Airbnb v drtivé většině ignorují. Příslušné odbory magistrátu a další orgány by proto mohly vyvíjet
čilejší kontrolní činnost a případně udělovat pokuty. Přesto se nedá očekávat, že by to nějak výrazně
změnilo situaci, která je daná ochotou turistů platit výrazně více peněz, než si mohou dovolit domácí.
Předělejme stavební zákon, podle kterého se nedá stavět
Velkým problémem je nevyhovující zákon, kvůli kterému se neúnosně protahuje doba potřebná pro
získání potřebných povolení, jež se v reálu u běžného bytového projektu pohybuje kolem deseti let
a patří k nejdelším na světě. Stavební řízení je názornou, i když bohužel zdaleka ne jedinou ukázkou
neefektivity státní správy, která citelně podlamuje možnosti růstu české ekonomiky.
Bylo by proto na místě stávající legislativu místo nekonečných novelizací zahodit a nahradit ji zbrusu
novou, při jejíž tvorbě by se čeští zákonodárci mohli inspirovat například v Dánsku, které patří ke
světovým premiantům v krátkosti stavebních řízení, aniž by tím jakkoliv trpěla kvalita tamních budov.
Otázkou nicméně je, jestli by úbytek papírování skutečně přinesl okamžité zlevnění pražských bytů,
protože by trvalo přinejmenším ještě několik dalších let, než by se lidé mohli nastěhovat do domů
postavených podle nové legislativy. I kdyby se však rychlý pád cen nekonal, každé smysluplné
omezení administrativy a státních zásahů do podnikání se může z dlouhodobého hlediska jedině
vyplatit.
Kratší stavební řízení by velmi ulehčilo také budování nových nebo rozšiřování stávajících komunikací,
parkovišť, autobusových terminálů, tratí, nádraží atd. Právě na výstavbu dopravní infrastruktury
včetně kapacitních parkovacích domů v dosahu městské hromadné dopravy by se měli politici
soustředit nejvíce, protože lidem, kteří finančně neutáhnou bydlení v Praze, i v příštích letech
nezbude nic jiného, než se odstěhovat mimo metropoli a za prací dojíždět, pokud si raději nenajdou
jinou obživu přímo v novém bydlišti.
Velmi by pomohlo také zrušení plošných omezení hypoték ze strany České národní banky, která by
udělala nejlépe, kdyby nechala zaměstnance hypotéčních bank dělat jejich práci a posuzovat každý
případ individuálně. Zejména u mladých lidí, kteří teprve vstupují do pracovního života, nelze
smysluplně očekávat, že budou mít našetřeny statisíce či miliony nebo pobírat vysoce nadprůměrné
platy, přesto právě tato věková skupina má největší potenciál si velmi rychle hmotně polepšit a své
závazky splatit.
Je vysloveně nebezpečné zájemcům o bydlení slibovat zázraky, které přinesou regulace postavené na
plošném šmírování, potlačování vlastnických práv a trestání lidí za jejich ekonomický úspěch. Místo
toho je potřeba občanům i firmám ulevovat od přebujelé administrativy a zdůrazňovat roli osobní
zodpovědnosti každého z nás za svůj vlastní osud. Takže ještě jednou. Bydlení v Praze není základní
lidské právo. Kdo na něj nemá dostatek prostředků, bude se buď muset smířit s dojížděním, nebo
začít úplně nový život jinde.
Lukáš Cvrček
(Autor je členem Krajského předsednictva Svobodných v Praze,
nevlastní žádnou nemovitost a pravidelně pracovně vyjíždí mimo Prahu.)
