Zálom: Rada České televize si zaslouží Ing. Hanu Lipovskou

Radu České televize jmenuje Poslanecká sněmovna tak, aby v ní byly zastoupeny významné politické, regionální, sociologické a kulturní názorové proudy. Kdo však určuje, jaké proudy jsou skutečně významné?

Za několik dní budou poslanci volit nové členy Rady České televize a Rady Českého rozhlasu. Jak důležitá je Česká televize a veřejnoprávní média vůbec pro zavedený kulturně a mediálně-politický establishment se ukazuje i tentokrát, kdy se mezi kandidáty objevilo několik osobností, které hrozí narušit soudružskou nerozbornost exponentů určitého pevně vymezeného politického směru, tedy tzv. nepolitické politiky.

Není tomu tak dávno, kdy pohodlné stojaté vody veřejnoprávní mediální lobby rozvířila kandidatura Ladislava Jakla do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Ten si kromě útočné kampaně vysloužil i pár facek ve voze městské hromadné dopravy – jako názornou ukázku, kam se posouvají metody politického boje.

Nyní je terčem nenávisti ekonomka Hana Lipovská, spolupracovnice Institutu Václava Klause a členka České společnosti ekonomické. Proč je právě Hana Lipovská pro mediální establishment persona non grata? Její kritici jí vyčítají především dva neodpustitelné hříchy: zpochybňuje svátost veřejnoprávních médií (dle svých slov nerozumí smyslu veřejnoprávních médií, protože všechny pořady, které nyní vysílá ČT, mohou být vysílány jinými médii) a neklaní se před historickou úlohou hnutí Milion chvilek pro demokracii (pokládá jej za ohrožení demokracie). Takto nepřijatelnost Ing. Lipovské zdůvodňuje např. devatenáct senátorů v čele s neúspěšným prezidentským kandidátem Hilšerem, kteří svůj nesouhlas vyjádřili nátlakovou akcí.

Hilšerovi senátoři a zástupy novinářů, kteří nyní požadují hlavu Ing. Lipovské, však naprosto dokonale, možná nezamýšleně, odkrývají podstatu veřejnoprávních médií, zejména tedy České televize. V podstatě podtrhli vše, co na jejich adresu Ing. Lipovská prohlásila. Pokud by ji nyní nechali projít volbou a třeba i dopustili její zvolení, patrně by si toho nikdo ani nevšiml – žádná kauza, žádná pozornost. Česká televize by názorovou pluralitou svého veřejného kontrolního ogánu měla potvrzen jakýsi punc objektivity, nezávislosti i vyváženosti. Ing. Lipovská se ptá: „Jaký je vlastně smysl médií veřejné služby?“ Pánové Hilšer a spol. nám to názorně vysvětlili.

Ing. Lipovská poznamenává, že takřka vše, co dnes vysílají veřejnoprávní média, se těmi či jinými komunikačními kanály šíří samo, ať už na bázi komerční či dobrovolné. Nedává skutečně velký smysl, aby ČT vysílala pořady pro tu či jinou obskurně definovanou menšinu jen na základě toho, že jde o menšinu, když široká dostupnost prostoru na internetu i na vysílacích pásmech dává jakémukoliv nositeli jakéhokoliv sebeokrajovějšího názoru nebo životního stylu možnost publikovat obsah. Nehledě k tomu, že vysílací pásmo veřejnoprávních médií zdaleka není nafukovací, a výběr těch několika menšin, jejichž údajné zájmy musejí být veřejnoprávním vysíláním naplněny, nevyhnutelně vedou k politické předpojatosti, korektnosti a pozitivní diskriminaci těch menšin, které mají dostatečně silnou lobby.

Ještě menší smysl dává produkce zábavných inscenací, seriálů či show, které se v zásadě nijak neliší od produkce komerčních televizí. Je skutečně dejme tomu pořad Stardance něčím, kvůli čemu musí existovat veřejnoprávní televize? Zbývají tedy pouze dvě oblasti, v nichž jsou veřejnoprávní média nezastupitelná: v překotném utrácení peněz koncesionářů (tedy vlastně plátců televizní daně) a v cílené politické propagandě, velmi drze a jednostranně cílené.

Otázky Václava Moravce, Události komentáře, Newsroom ČT, nebo třeba naštěstí již ukončený, rádoby zábavný pořad To se ví, který měl zábavnou formou divákům vysvětlovat, co jsou to fake news… Skutečně můžeme takovéto pořady požadovat za etalon vyváženosti a objektivity? Samozřejmě – pokud jde o publicistiku, jen těžko lze sledovat něco jako vyváženost. Ta je obecně v mediálním světě jen chimérou, a nelze se ničemu divit, protože každý, kdo publikuje nějaký obsah, ať už text, obraz nebo mluvené slovo, je automaticky i nositelem názoru a přináší do obsahu vlastní kontext. Není to nic zlého – a koneckonců se s tím počítá. Existují deníky, rozhlasové i televizní stanice, které naprosto otevřeně zastávají ve své publicistice i zpravodajství určitý politický postoj.

Pustíme-li si dejme tomu Fox News, víme, o co jde – a jako diváci s tím pracujeme. A mediální konglomerát News Corporation se to nesnaží nijak zakrývat – proč by to také dělal? Je to ve své podstatě poctivý vztah zákazníka a prodávajícího, resp. konzumenta a producenta. Bylo by směšné, kdyby se najednou vedení Foxu začalo holedbat tím, že od nynějška začne dávat vyvážený prostor všem názorům a komentářům. Nikdo by mu to nevěřil. Proč se stejnou střízlivostí nedíváme na veřejnoprávní média?

Pokud by však „generalita“ České televize přiznala, že ta donekonečna vyzdvihovaná vyváženost je jen maska, padne jeden opěrný pilíř našich veřejnoprávních médií. Vše, celý systém důvěry, tak pečlivě budovaný, by se mohl zhroutit. K čemu by nám byla televize placená z televizní daně (přesťanme už tomu konečně říkat koncesní poplatek), která by nám nepokrytě a přiznaně za naše peníze říkala ne to, co je pravda, ale co si máme myslet?

Jenomže s každým dalším hysterickým výstupem, kdy se exponenti veřejnoprávních médií obrátí proti nepříteli, se jim celá ta fasáda postupně bortí. Kudy z toho ven? Každá další kauza, každé další útoky, každá další rádoby nactiutrhačná cena, to vše jen utvrzuje stále rostoucí skupinu lidí, že veřejnoprávní média tak, jak je známe, nejsou objektivní. A s touto skupinou lidí se nedá na mediálním poli nijak válčit. Můžete o nich tvrdit, podle svých vlastních statistických průzkumů, že jde o nevzdělané a frustrované ztroskotance, kteří se nedokáží orientovat v současném světě – ale k čemu to je? Nepřesvědčíte ani jednoho z nich, spíše naopak. Můžete si vymyslet legrační ocenění za styl moderování pro někoho, kdo se vaší mediální lobby zrovna v daném okamžiku nelíbí – a on si vás při předávacím ceremoniálu namaže na chleba. Vždyť i senátorská petice proti Ing. Lipovské vyšla směšně naprázdno – a na počet podpisů ji poráží petice, která naopak Ing. Lipovské vyjadřuje podporu.

Ano, současná podoba veřejnoprávních médií, její provázanost s politikou, je nepochybně hrozbou standardní parlamentní demokracii v této zemi. Veřejnoprávní média nestojí na stráži demokrace, tím méně snad svobody, nýbrž politické moci a vlivu určitých osob a klik, jejichž struktury a vazby jsou pro nás neprostupitelné. A co hůře, tato politická moc je do značné míry mimo demokratickou kontrolu, tedy mimo bezprostřední vliv voličů.

A zamysleme se: jak se nazývá politický systém, v němž se důležitý aspekt moci nachází mimo dosah mechanismu demokratických voleb?

Že se Ing. Lipovská kriticky vyjádřila o hnutí Milionů chvilek pro demokracii, to už je jen jeden, ale vlastně velmi cenný a názorný dílek z celé mozaiky. Do aktivit Milionů chvilek jsou v tuto chvíli investovány všechny síly veřejnoprávních médií. Jestliže je nyní Ing. Lipovská nepřijatelná, kdo by měl být v tomto kontextu vhodným kandidátem – představme si takovou anti-Lipovskou, která zdůrazňuje a vyzdvihuje nezpochybnitelnost veřejnoprávních médií a kope za Milion chvilek. Kde je potom pluralita názorů či vyváženost postojů?

Aby nedošlo k omylu, vystupovat proti Andreji Babišovi na demonstracích a formovat proti němu široké politicko-občanské hnutí není nic zlého, je to zcela legitimní, a s přihlédnutím k tomu, jaká nestvůra je premiér Babiš, je to snad i chvályhodné. Otázkou jen zůstává, zda postoj k té či oné názorové skupině je a smí být zásadní kvalifikací ke jmenování některého z kontrolních orgánů veřejnoprávních médií. Pokud je kandidát vystupující skepticky vůči Milionu chvilek nepřijatelný, jak máme v tomto světle chápat teze o neutralitě veřejnoprávních médií? Jaké pozice, jaké mocenské struktury a jaké vazby je třeba tak vehementně chránit před byť i jedním jediným kandidátem, který se názorově vymyká? A co všechno je před námi, před nucenými koncesionáři asi skryto, když se nesmíme dozvědět ani takovou banalitu, jako jsou platy redaktorů?

A jak vlastně můžeme důvěřovat demokratickým mechanismům v této zemi, když zde čile pracuje něco, co myslím můžeme směle nazvat veřejnoprávní mediální mafií – jejíž věc je jasná: podporovat tzv. nepolitickou politiku, hýčkat jeho vybrané exponenty, poskytovat jim zázemí, posilovat jejich vliv a mimo standardní demokratické struktury usměrňovat politické dění v této zemi. A nemilosrdně likvidovat odpor. Pokud máme všechny ty různé Sputniky nebo Aeronety a další jim podobné weby s jasně politickým obsahem pokládat za hrozbu, kam bychom pak měli zařadit Českou televizi s celou její armádou Nor Fridrichových a Václavů Moravců, kterou na mediální barikády vyslal… Kdo vlastně? A proč? Víme jen jediné: že to všichni musíme platit.

Položme si tedy společně s Ing. Lipovskou otázku: potřebujeme taková média? Přinášejí nám nějaký prospěch? Něco, co bychom nemohli dostat jinde? Šlechtí veřejnoprávní média politické a kulturní prostředí v této zemi? Jsem přesvědčen, že nikoliv. Veřejnoprávní média zmutovala v něco, co je této zemi přítěží a dlouhodobou hrozbou. Nevěřím, že se někdy v dohledné době podaří celou kulturně-politickou a mediální kliku rozplést a zbavit ji vlivu – to jediné by snad mohlo vést k nějakému očištění celého konceptu veřejnoprávních médií u nás. Předtím by však muselo zaznít skutečně upřímné a objektivní vydefinovanání účelu veřejnoprávních médií, bez postranních úmyslů a bez lhaní. Jakákoliv snaha o reformu České televize však nutně narazí na odpor. Dvacet let starou stávku v České televizi máme ještě mnozí v paměti. Tehdy zde určitá politická síla, jak politické propletení veřejnoprávních médií řešit, snad skutečně byla. A přesto nebyla dostatečná. Dnes takovou politickou vůli nikde nevidíme.

Nežli tedy mluvit o nějaké reformě veřejnoprávních médií, je smysluplnější a účinnější provést radikální řez – k němu by se paradoxně politická vůle nalézt mohla. Možná právě toho se veřejnoprávní svazáci tolik obávají – domnívají se možná, že lidé jako Jakl či Lipovská mohou znamenat malé ale podstatné ostrůvky pozitivní deviace.

Možná mají pravdu. Tím radikálním řezem by samozřejmě měla být důsledná privatizace, lépe řečeno zrušení zákonné povinnosti platit koncesionářské poplatky a donutit tak ČT přejít standardní komerční způsob financování. Pokud si pak, za své vlastní peníze, bude platit stejně silnou armádu propagandistů v maskách novinářů, to už je starost nových vlastníků. Důležité je, že tímto krokem by Česká televize přišla o svou falešnou a pokryteckou svatozář instituce, která je jaksi důvěryhodnější a morálnější, protože staví „veřejný zájem“ nad zisk.

Pokud by se zpolitizovaná veřejnoprávní média jednou povedlo zbavit jejich vlivu a donutit je začít si na svůj provoz poctivě vydělávat, byl by to nepochybně slavný den pro demokracii v této zemi. Dočkáme se jej někdy?

 

Luboš Zálom 

Zastupitel Berouna, místopředseda Strany

 

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Ohodnoťte článek:

(1 hlas)

Na toto téma jsme napsali

Zálom: Rada České televize si zaslouží Ing. Hanu Lipovskou

Pilc: Zrušme televizní a rozhlasový monopol

Petrík: Kdo může vyjádřit svůj názor ve veřejnoprávní televizi ?

Kdo všechno má přístup do hlavní zpravodajské relace veřejnoprávní ČT, kdo vybírá nevolené lidi, aby nám prezentovali své názory? Neměla by veřejnoprávní televize striktně rozlišovat fakta a uvádět jen a pouze názory zvolených nebo kandidujících politiků?