Zálom: O právu na sebeurčení

V souvislosti s konfliktem na Ukrajině se dostal na přetřes koncept práva národů na sebeurčení. Odkazují se na něj velmi často ti, kteří se spíše kloní k názoru, že viníkem války je Ukrajina (a Západ), zatímco Rusko do značné míry reaguje a brání svoje zájmy – a především se zastává separatistů v Doněcké a Luhanské oblasti. Ti měli podle jejich mínění plné právo odtrhnout se od Ukrajiny a požadovat samostatnost a podporu Ruska.

Za účelem naplnění jejich práv byly podepsány Minské dohody, které Ukrajině ukládaly samostatnost nově vzniklých republik, potvrzenou navíc referendy, respektovat. To se však nedělo. Hranice stvrzené Minskými dohodami byly prý ze strany Ukrajiny neustále narušovány, a to dokonce za tichého souhlasu a asistence protiruského Západu. Bezpečnost obyvatelstva hlásící se k ruské národnosti byla ohrožena. Rusku tedy nezbylo než zasáhnout a hájit práva nově vzniklých republik na základě své vlastní legislativy, která mu ukládá chránit bezpečnost ruské menšiny kdekoliv ve světě.

Tak nějak se snaží obhájci a zastánci ruské zahraniční politiky, jíž je současná válka pokračováním, stavět svoji argumentaci. Právo národů na sebeurčení je velmi silný argument, alespoň zdánlivě. Kdo by jej chtěl zpochybňovat? Koneckonců, na tomto principu je založena i naše vlastní samostatnost a vznik Československa v roce 1918. Je tedy narozdíl od nejrůznějších překroucených povídaček o virových laboratořích nutné tento argument podrobně rozebrat.

Koncept práva na sebeurčení by měl alespoň v teorii zajistit, aby se každý národ, který je součástí většího státního celku, mohl osamostatnit a suverénně definovat svoji státnost i své vlastní „veřejné věci“, na nichž lze dále postavit státní strukturu, tedy politiku vnitřní i vnější a k tomu potřebný státní aparát. Nutně předpokládá existenci politického národa, tedy pojmu, jenž je postaven na společně vnímaných a do zásadní míry sdílených hodnotách, historii, jazyku atd. přičemž tyto hodnoty chtějí lidé uchovat a dále rozvíjet.

Národ je velmi důležitý pojem. Je to abstrakce, nikoliv samostatně existující a jednající entita. Nelze definovat pojem národ a nebrat přitom v úvahu pojem jednotlivec. Pokud tedy chceme nějakým způsobem uchopit a definovat národní cíle, hodnoty a nakonec i práva, musíme nutně vycházet z cílů, hodnot a práv jednotlivce. Nemůže existovat nic jako národní práva, která by nevycházela z práv jednotlivce nebo by s nimi byla dokonce v příkrém rozporu. Nacionalistické provolání „nic než národ“ je vyjádřením takového rozporu. Je to pokus uchopit pojem národa jeho samostatnou entitu, která má své vlastní cíle, nadřazené jednotlivcům. To je však kolektivistický přístup, jenž nutně vede k pošlapání reálně existujících práv jednotlivce. Pokud voláme „nic než národ“, jednotlivec je pro nás nic. Nastane-li konflikt mezi kolektivisticky uchopeným právem národa a právem jednotlivce, kolektivista dá vždy přednost národu. Ten je totiž vyjádřením dokonalosti, božské podstaty, platónského světa forem, jehož my všichni jsme pouhým nepodstatným, nedokonalým a pokrouceným odrazem. Naše cíle a tužby jsou přízemní, zlé, obrácené k pomíjivé materiální podstatě, zatímco cíle národa jsou čisté, dokonalé a věčné.

Následky pro praktickou politiku a život ve společnosti jsou zřejmé. Pošlapávání svobody, socialismus, ekonomický rozvrat, diktatura nebo totalita, války a koncentrační tábory… Efekt individualistického pojetí práv je opačný. Svobodná společnost, kapitalismus bez přívlastků, ekonomický i technologický rozkvět, mír.

Jak vymezujeme práva jednotlivce? Protože člověk je bytostí nadanou rozumovou schopností a svobodnou vůlí, musí mu být umožněno volně jednat Člověk je schopen prostřednictvím svého rozumu a automaticky platného smyslového vnímání s určitostí poznávat realitu kolem sebe a docházet ke správným závěrům, včetně morálních otázek. Rozum je jeho jediným prostředkem přežití, narozdíl od zvířat, které přežívají na bázi hrubé síly. Omezovat svobodu lidské bytosti znamená útočit na samotnou její metafyzickou podstatu. Protože svobodu lze pošlapat pouze za použití hrubého násilí, je to vlastně pokus, jak založit mezilidské vztahy na principu, jenž je vlastní zvířatům a ne lidem. Je to popření všeho, čím člověk je.

Člověk má právo na život – to získává automaticky tím, že se rozhodne žít. Aby mohl žít, musí jednat dle závěrů svého rozumu. Z toho plyne právo na svobodu. A závěry svého rozumu musí být schopen použít tak, aby se zajistil materiálně – potřebuje jíst, pít, někde bydlet, vydělávat peníze… Z toho plyne právo na majetek. Z těchto tří práv vyplývá vše ostatní, celá politika. Všechny politické principy v praxi. Jestliže se pokusíme praktickou politiku postavit na něčem jiném, dejme tomu na nějakém kolektivistickém konceptu reálné existence společenské třídy nebo národa nebo jestliže se s pojmem národ budeme pokoušet nakládat jako s abstrakcí vnášející se někde ve vzduchoprázdnu, dostaneme se nutně s právy jednotlivce, tedy s právem na život, svobodu a majetek do konfliktu. Následky bývají zlé a z nedávných dějin máme bezpočet varovných příkladů.

Z toho nevyhnutelně plyne, že jakákoliv definice práv národa musí být založena na rozpoznaném faktu o existenci práv jednotlivce. Každá abstrakce musí tento princip respektovat a odrážet jej. V opačném případě je to překroucení pojmu právo a vyjádření kolektivistické libovůle, nikoliv práva.

Představme si nyní hypotetický příklad. Popusťme uzdu fantazii. Z jisté totalitní země, nazvěme ji třeba Kuba, uteče matka s dítětem a zamíří do nesrovnatelně svobodnější země, kterou si nazvěme třeba Amerikou. Během plavby na vratkém člunu přes bouřlivé moře se však matka utopí, zatímco dítě je zachráněno a předáno do rukou příbuzných, kteří již nějakou dobu v Americe žijí. Otec, který zůstal na Kubě se však začne domáhat svých „otcovských práv“ a požaduje, aby se dítě vrátilo za ním, jinak řečeno, aby jej příbuzní matky vydali. Do věci se zapojí kubánské úřady, které začnou vyvíjet mezinárodní tlak na Ameriku a argumentují právem otce starat se o své dítě i právem dítěte na styk s otcem. Americká vláda nakonec ustoupí, za asistence policejních jednotek s nabitými samopaly dítě jeho příbuzným odejme a deportuje jej na své vlastní náklady k otci na Kubu. Do „komunistického ráje“. Práva otce tím byla naplněna.

Skutečně?

Jestliže je stát diktaturou nebo totalitou, nemohou jeho vládní ani jiní političtí přestavitelé mluvit o žádných právech, vybrat si nebo vyfabulovat jakékoliv právo, a to pak použít jako argument proti jinému státu, natožpak proti státu nesrovnatelně svobodnějšímu. Právo otce vychovávat své dítě má smysl pouze tehdy, je-li odvozeno z přirozených práv jednotlivce a nesmí s nimi jakkoliv kolidovat. Pokud tedy stát neuznává přirozená práva, nelze odvozovat žádná práva. Na základě práva na život, svobodu a majetek lze správně odvodit nejrůznější občanská práva, která vyjadřují vztah státu a úřadů vůči jednotlivci. Lze definovat ekonomická práva – například právo na práci je vždy jen aplikací přirozeného práva na svobodu a majetek. Bez racionálního základu je to však jen konstrukce, která horko těžko drží pohromadě, a to pouze tehdy, je-li postavena na základu kolektivismu, subjektivismu nebo směsi obojeho.

Dítě z výše uvedeného příkladu je obětí. Jeho práva byla pošlapána – bylo mu znemožněno žít ve víceméně svobodné zemi. Jeho život byl obětován ve jménu iracionálně definovaných práv. Kdo žije v diktatuře či totalitě, a je tam navíc spokojen, nemůže pro sebe žádat žádná práva, natož požadovat po státním aparátu, aby mu je pomohl hájit.

Porovnejme státy, jako je Kuba a Amerika. Nebo třeba nacistické Německo a masarykovské Československo. Nebo Rusko a Ukrajinu. Žádný z těchto příkladů není a nebyl ideálem svobody jednotlivce a správně rozpoznaných práv. V každé z těchto dvojit však dokážeme určit zemi, která je naprostou negací práv, a takovou, která alespoň nabízí určitou šanci a ideálu se nějakým způsobem přibližuje. Nerespektuje jej zcela, avšak ani jej výslovně nepopírá.

Kuba je totalitní zemí. Spojené státy americké jsou oproti tomu stále relativně svobodné a v historii se ideálu přiblížily téměř na dosah. Otec Eliana Gonzalese, tak zní totiž jméno dítěte, kolem kterého se před dvaadvaceti lety rozpoutala mezinárodně-právní a diplomatická bitva, neměl sebemenší právo požadovat vydání svého syna na Kubu, protože v rámci kubánského režimu nedává pojem právo žádný smysl. Vše je postaveno jen na libovůli kubánské vlády – a od amerických úřadů bylo obrovskou chybou, že něco jako „kubánská práva“ uznaly.

Jak je to s nacistickým Německem a Československem? Sudetští Němci tehdy volali „heim ins Reich,“ a toužili se stát součástí hitlerovské říše. Nemůže být pochyb o tom, že nacistické Německo bylo naprosto nelidskou totalitou. Neexistuje žádný způsob, jak na tamním režimu najít cokoliv pozitivního a něco, co by jej mohlo jakkoliv rehabilitovat. Lze jej myšlenkově a historicky pochopit ale nikoliv omluvit. Československo bylo naproti tomu ostrůvkem svobody a také ostrůvkem demokracie ve střední Evropě. Teď, když víme, že jakékoliv právo národa musí vyplývat (být odvozeno) z práv jednotlivce, jakým způsobem lze obhájit touhu sudetských Němců připojit se k nelidské a barbarské totalitě, která v každý okamžik popírá jakékoliv racionální pojetí konceptu právo? Lze mít právo na otroctví? Člověk má svobodnou vůli a může se tedy chovat iracionálně, rozhodne-li se nepřemýšlet. Může usilovat o otroctví. Může negovat svoje vlastní práva – ačkoliv je to rozpor, protože tím neguje celý svůj vlastní život nejen v biologickém smyslu, ale popírá i to, že je lidskou bytostí. Má svobodnou vůli, může to udělat. Může si zvolit nemyslet. Ale ani na chvíli nelze připustit, že je možné obhájit právo na takové jednání.

Československo uznávalo práva sudetských Němců coby občanů československé republiky. Oni se těchto práv chtěli vzdát. I kdyby celý spor o údajná práva Sudeťáků neskončil Mnichovským diktátem pod hrozbou války a na území Sudet by byl uspořádán demokratický plebiscit, jehož výsledek by byl uznán jak světovými mocnostmi, tak československou vládou, na věci to nic nemění: neexistuje způsob, jak obhájit záměr sudetských Němců přimknout se k nacistickému Německu na základě práva národů na sebeurčení.

Co když je ale mezinárodní politický systém postaven na tom, že lidé se smějí chovat iracionálně. Co když je postaven na uznání iracionality jako relevantním rámci lidského jednání? Co když je koncept práva národů na sebeurčení definován jako subjektivní právo vyplývající z iluzorní „vůle kolektivu“? Pak je takový koncept v praxi nepoužitelný, resp. bude použit špatně a jeho vyústěním jsou takové tragédie, jakou byla například Mnichovská dohoda. Tu a tam, náhodou, lze na základě chybně vytvořeného a v praxi nepoužitelného pojmu obhájit osamostatnění národa, který si skutečně přeje svobodu a touží se vymanit z područí absolutistické moci. Takovým příkladem může být vznik Československa v roce 1918 ale třeba také americká revoluce za nezávislost. Jsou to však v dějinách spíše výjimky.

Mluvíme-li o právu zbavit se nadvlády nesvobodného státního útvaru, je potřeba vidět míru a kontext. Změna, které má být získáním suverenity dosaženo, musí být fundamentální a jít ve směru větších práv. Nedává například smysl, aby se Skotsko oddělilo od Velké Británie pouze na základě příslušnosti k národu (lze-li vůbec definovat něco jako skotský národ) a usilovat o politický systém, který bude co do svých kvalit a parametrů srovnatelný s politikou Velké Británie. Stejně tak nedává smysl řešit osamostatněním různé dílčí aspekty vnitřní politiky, nesouhlas s aktuální vládou, s její daňovou politikou nebo regulací pracovního trhu. Zatímco Česká republika má míru zdanění 36 %, je absurdní usilovat o osamostatnění Moravy (pokud bychom byli schopni definovat nějaký moravský národ) na základě představy, jakkoliv ekonomicky oprávněné a odůvodněné, že míra zdanění v nově vzniklé Moravské republice by měla být o jedno procento nižší. O takové změny lze usilovat v rámci běžných demokratických mechanismů – a teprve ve chvíli, kdy by takové mechanismy byly potlačeny a země by se stala diktaturou či totalitou, má smysl snažit se z takového politického prostředí vymanit. I zde však platí, že musí existovat něco jako politický národ, jehož abstraktní hodnoty a cíle bude nový státní celek reprezentovat.

Nabízí se ještě stručná odpověď na otázku rozdělení Československa. Problémy československé politiky, které se měly rozdělením vyřešit (a také se vyřešily), nebyly fundamentální a netýkaly se oblasti přirozených práv. Argumenty slovenské strany byly vesměs založené na představě státotvorného slovenského národa. Vedle toho byly předmětem sporu odlišné pohledy na měnové otázky nebo na problematiku transformace centrálně řízeného hospodářství na tržní. Dalo by se tedy říci, že Slováci neměli právo na samostatnost. Na druhou stranu, rozdělení ČSFR bylo přáním obou stran – české i slovenské. I česká strana si rozchodem vyřešila své problémy. Za druhé, je velmi diskutabilní, zda vůbec bylo možné mluvit o nějakém československém národu jako o státotvorné jednotce. A tedy zda nebylo vůbec chybou zakládat v roce 1918 společnou republiku na pouhém základě podobné řeči a etnicity. Nicméně to by stálo za hlubší rozbor v samostatném textu.

Nyní tedy můžeme výše uvedené principy aplikovat na Ukrajinu a Rusko (Stejně tak musí být, jsou-li správné, aplikovatelné například na Srbsko a Kosovo, Palestinu a Izrael a musí být aplikovatelné i na otázku Czexitu.), resp. na oblast Doněcka a Luhanska. Ukrajina nepochybně není ideálem demokracie a už vůbec ne ideálem svobody. Je to země zmítaná dlouhodobými problémy, trpící pod obrovskou korupcí a neschopností najít nějakou dlouhodobou politickou kontinuitu. Obyvatelstvo je národnostně i jazykově rozdělené. Kolik procent z nich se před válkou skutečně identifikovalo jako Ukrajinci? Nyní, pod vlivem válečných událostí, kvůli kterým se Ukrajinci semkli, bude však taková míra identifikace s ukrajinským národem asi mnohem vyšší. Významná část Ukrajiny měla blíže k Rusku a rozvíjela s ním vazby obchodní, kulturní i osobní. Přes to všechno je Ukrajina státem evropského typu, nebo lépe řečeno se snažila k takovému pojetí státu maximálně přiblížit.

Naproti tomu Rusko je jednoznačně autoritářským státem, jenž se pouze nemůže rozhodnout, je-li jeho cílem diktatura nebo přímo totalita. Caristický přístup Rusů vůči politice takřka znemožňuje, aby z jejich středu vzešly a podporu získaly osobnosti, které by alespoň do určité míry hájily demokratické principy, tím méně principy svobody a práv jednotlivce. Ostatně složení ruské Dumy to dokonale ilustruje. Ruský režim pronásleduje politické odpůrce – a nejde jen o vraždění bývalých agentů, perzekuce vůči novinářům nebo vůči ne zcela poslušným oligarchům, ale i o potlačování malých a v kontextu ruské společnosti bezvýznamných uskupení a hnutí. Tak byly například nedávno pozavírány vedoucí osobnosti ruské libertariánské strany. Cenzura, indoktrinace ve školách a v kultuře, kult síly a válečnictví prostoupený odporem vůči rozumu a příklonem k nejrůznějším formám iracionálního mysticismu… Uzavřenost a neustálý pocit ublíženosti maskovaný na odiv dávaným siláctvím… To všechno vytváří ruské politické prostředí.

Oblasti na východě Ukrajiny, tedy Doněck a Luhansk, postavily svůj separatismus výlučně na etnickém základě. Na základě principu práv jednotlivce nikoliv. Svoji tzv. suverenitu chtěly opřít o podporu ze strany Ruska, které má zákonem dané, že hodlá ochraňovat ruskou národnostní menšinu kdekoliv v zahraničí. Přimknutí se k Rusku nutně znamená akceptaci, schválení ruské vnitřní i vnější politiky a ochotu její principy následovat a rozvíjet. Jinak řečeno, cílem separatistů v Doněcku a Luhansku bylo založit republiky, které by automaticky hrály roli ruských satelitů. A podstatě se jim to povedlo, za přispění západních zastánců politiky appeasementu.

Je nutné dodat, že ukrajinská politika nebyla vůči ruské menšině zcela přátelská. Jazykový zákon, který byl vůči menšinám namířen, a to nejen vůči ruské ale přímo se dotýkal například i menšiny maďarské, byl obrovský přehmat. To vše se však dalo řešit vnitřní politikou a nezavdávalo příčiny k separatismu.

Srovnání s Československem roku 1938 se přímo nabízí, včetně paralely s Mnichovskou dohodou. Selhání Francie a Británie tehdy vedlo k válce – ukázalo slabost. Minské dohody představují něco podobného. Roztržení ukrajinské územní celistvosti, kompromis ve prospěch Ruska, které získalo cenný signál o slabosti Západu, jemuž šlo o mír za každou cenu. Energetická závislost Evropy na Rusku byla již tehdy zásadním faktorem pro rozhodování. Následné spory a provokace či ozbrojené potyčky mezi ukrajinskými nacionalisty a proruskými separatisty a narušování nadiktovaných hranic byly logickým a Ruskem jistě očekávaným důsledkem, jenž nakonec posloužil jako casus belli pro vpád ruských vojsk na Ukrajinu. Západ ukázal trestuhodnou naivitu a slabost, v níž významnou roli sehrála jistě i dlouhodobá německá Ostpolitik. Iracionálně definované právo na sebeurčení bylo jedním z katalyzátorů celého problému i jedna z dlouhodobých příčin rusko-ukrajinské války. Právo na sebeurčení vyjádřené před osmi lety proruskými separatisty, kteří vyhlásili Doněckou a Luhanskou republiku, respektované západními mírotvůrci, kteří separatismus zpečetili Minským diktátem, nakonec využil prezident Putin pro záminku k válce.

Ukazuje to, jak složité ve skutečnosti jsou příčiny rusko-ukrajinské války a ačkoliv je Rusko jednoznačně agresorem, zavinění je dlouhodobé a viníků je více. Rusko si zaslouží být poraženo tak drtivě, jak je to jen možné. Ukrajinci si zaslouží agresory ze své země vyhnat a řídit si svoje věci po svém. Nicméně jsou tady po Rusku i další viníci – západní eurounijní politici, kteří k dnešní válce vydláždili cestu. Ti si zaslouží utrpět podobnou porážku. Drtivou porážku svých politických koncepcí. Musejí nést politickou odpovědnost a je na občanech a voličích, aby tyto politiky k odpovědnosti pohnali. Aby se podobně tragická situace už nikdy nemohla opakovat.

Jaký je tedy verdikt? Aplikací principu racionálně odvozených přirozených práv jednotlivce, pomocí nichž jsme schopni dospět k abstrakci národních práv, docházím k závěru, že na separatistické republiky na východě Ukrajiny nelze právo na sebeurčení vztáhnout a stejně tak nelze v žádném ohledu obhájit nebo omluvit ruskou agresi vůči Ukrajině na základě toho, že Putin pouze chtěl ochránit národní práva ruských obyvatel východu Ukrajiny.

Bezpočet lidí na levici (zejména komunisté a nacionálně orientovaní socialisté) ale i na pravici (někteří konzervativci a ti, kteří se hlásí k alt-right) však konceptem práva národů na sebeurčení argumentuje. Nabízejí se dvě možnosti. Buď tomuto pojmu nerozumějí a nakládají s ní jako s abstrakcí vznášející se ve vzduchoprázdnu. Tito lidé by měli svoje stanovisko přehodnotit. Očividně se snaží o racionální a logickou argumentaci, avšak v jistém okamžiku svého vyvozování učinili zásadní chybu, která je navedla k mylnému závěru. Tento svůj rozbor jim tímto nabízím. Druhou možností je zlotřilá, apriorní snaha poskytnout ruské agresi jakoukoliv omluvu za každou cenu. Právo na sebeurčení se k tomu zdá být dokonale vhodné. Lze pohodlně přirovnat touhu separatistů na východě Ukrajiny k osvobozeneckým snahám Čechů a Slováků v roce 1918: Čechoslováci měli právo na sebeurčení, tudíž každý má právo na sebeurčení. Tato argumentace postrádá logické zdůvodnění a je spíše vyjádřením vize Ruska jako přijatelné alternativy vůči bezhodnotovému, zkaženému a dekadentnímu Západu i vůči všemu zlému, co se na nás hrne z Evropské unie. Jako by Moskva mohla být automaticky přátelštějším místem k životu a osvícenějším nadnárodním vládcem než je momentálně Brusel. Je vhodné se takových advokátů ruské zahraniční politiky zeptat: měli sudetští Němci právo volat „heim ins Reich?“ Byla Mnichovská dohoda vyjádřením jejich práva na sebeurčení? Jsou-li konzistentní, měli by odpovědět, že ano. Tím však zároveň přiznávají svůj vztah vůči naší zemi a našemu národu.

Ostatně domnívám se, že zastánci Ruska dostanou finální možnost prověřit svoje stanoviska v praxi, až jednoho dne Čína zdůvodní svůj vpád na ruské území nutností hájit národnostní práva tamního čínského etnika. Dříve či později se to stane a Rusko ochutná svoji vlastní hořkou medicínu.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog Echo24

Ohodnoťte článek:

(1 hlas)