Zálom: Naše svoboda se stává jednou z obětí ukrajinské války

Válka na Ukrajině trvá již měsíc. I když média tvrdí, že ruská armáda slábne a její postup se hroutí, bylo by nezodpovědné automaticky předpokládat, že konflikt bude brzy u konce a svět se vrátí zase do normálu. Ostatně na normální život se těšíme už dva roky. Dnes pouze jednu krizi, tu kovidovou, vystřídala jiná.

Zdá se, že války probíhají minimálně dvě. Jedna je ta skutečná, ta, kterou ukrajinský národ prožívá každý den a snaží se jí čelit, a pravděpodobně jí čelí s odvahou a hrdinstvím. Válka, v níž umírají lidé. Druhá válka je virtuální a probíhá v médiích. Umírá v ní naše svoboda. Odehrává se na televizních obrazovkách, na stránkách novin, na internetových serverech. Hluboce lidské příběhy vytvářejí něco, co do značné míry ovlivňuje naše myšlení a usměrňuje je žádoucím směrem. Žádoucím pro koho?

Popis té skutečné války, té, v níž se střílí a v níž umírají lidé, nechám na válečných zpravodajích nebo na statečných ukrajinských občanech, kteří průběh konfliktu přibližují světu prostřednictvím svého mobilního telefonu a sociálních sítí. Každá válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Platí to nepochybně i o virtuální válku, která zuří v našich médiích a ve výrocích našich politiků. Jaké jsou její cíle a jak bude vypadat náš život, až jednou skončí?

Už líčení příčin konfliktu na Ukrajině se neslo v duchu potřeby vykreslit realitu tak, aby sloužila politickým cílům. Snaha vše vysvětlit pouze Putinovou mocichtivostí znamená zcela bagatelizovat vše, co se na Ukrajině dělo posledních osm let. Znamená přehlédnout, že už před osmi lety se Západ dopustil obrovské chyby, když Ukrajině vnutil Minský diktát (podobně jako jiný diktát začínající písmenem „M“ je i tento označován jako dohoda), jímž byla popřena územní celistvost Ukrajiny. Čekal někdo, že proruský appeasement povede k dlouhodobému uklidnění situace? Jediný zisk z toho ve své pravé podstatě měla tehdy vládnoucí americká administrativa – mohla tvrdit, že situaci uklidnila. Nevyhnutelné důsledky spadly na administrativu novou – shodou okolností opět pod vedením demokratů. A je nutné uznat, že Ukrajina těch osm let využila také překvapivě dobře: vybudovala silnou a bojeschopnou armádu.

Před osmi lety Západ prokázal slabost. Další léta pouze prokazoval neschopnost sebereflexe. Nyní se snaží předstírat něco jako sílu a jednotu, a média se skutečně vyjadřují, že ukrajinský konflikt Západ sjednotil alespoň v otázce ekonomických sankcí. Ve skutečnosti je jeho deklarovaná podpora Ukrajině spíše kosmetická. Ukrajina žádá letadla a tanky. Nedostala je. Západ se bojí, že by poskytnutí takové zásadní materiální podpory mohlo znamenat zapojení států NATO do konfliktu, zatímco Putinovi se úspěšně daří hrát roli iracionálního šílence s prstem na červeném tlačítku. Odstrašení Západu funguje.

Líčit Putina jako šílence, který ztratil kontakt s realitou, to je další rovina mediální virtuální reality. Je mnohem snažší vykreslovat válečný konflikt jako pohádkový souboj dobra se zlem. Jako by pro obyčejného občana, diváka a konzumenta byl celkový geopolitický kontext příliš složitý a nestravitelný. Spatřovat problém pouze v osobě prezidenta Putina však znamená přehlížet, že politiku každého státu určuje filozofie, která v daném státě a v dané kultuře dlouhodobě převládá. Pokud bychom však toto pochopili, museli bychom se začít právem ptát, na jaké filozofii a jaké kultuře stojí naše politika. A politika Západu vůbec. Mediální obrázek války Středozemě proti Mordoru je mnohem jednodušší a uklidňující.

Zkusme definovat hodnoty, na nichž stojí současná politika západních zemí, včetně České republiky. Je to respekt k přirozeným právům? Je to svoboda a právo na majetek? Je to orientace na rozum jako jediný způsob poznávání reality? Je to důraz na individualitu? Mluví se o svobodě a demokracii – ale demokratickou nazývali svoji vládu i komunisté. Lidově demokratickou. A stejně tak mluvili o svobodě – o svobodě od nedostatku, svobodě pro masy. Poslední dva roky jsme svědky frontálního útoku na svobodu jednotlivce, pod pláštíkem boje proti koronaviru. Kovidové restrikce byly obhajovány na základě představy, že náš politický systém hájí svobodu a demokracii: svoboda není bezbřehá, musí mít nějaké meze, a musí být omezena, jde-li o lidské zdraví, nebo „zdraví společnosti“. Z pojmů svoboda či právo se stalo něco ohebného a omyvatelného. Shluk písmen bez obsahu.

Politika bez hodnot však neexistuje. Pokud se z pojmů jako svoboda či právo stane jakési bezobsažné nic, neznamená to, že je politika založena na vakuu. Politika Západu je založena na kolektivismu, na etatismu, na popírání práv, na omezování svobody ve jménu většiny a „vyšších zájmů“, na škrcení individuality ve jménu celku. Taková politika, protože stát je vždy institucí se zbraní v ruce, může být uplatňována jen prostřednictvím násilí vůči vlastním občanům. Přičemž forma i míra takového násilí se může stát od státu lišit. V principu je ale jedno, jestli po vás politik dupe okovanou holínkou, nebo zda vás „jen“ kope vycházkovou polobotkou.

Pokud si tohle uvědomíme, jaké zásadní, principiální a myšlenkové rozdíly chceme definovat mezi současným Západem a putinovským Ruskem?

Čímž se dostávám k ústřední dějové lince virtuální války na Ukrajině. V té skutečné válce se obdivuhodným způsobem rodí moderní ukrajinský národ, který bude, pokud vydrží a nepodlehne, hrát na evropské politické šachovnici velmi sebevědomou roli. Protože národu, jehož hodnoty byly prověřeny ve válce za vlastní samostatnost, sebevědomí a hrdost právem náleží. Podle virtuální války, která probíhá v našich médiích a ve výstupech našich politiků, se však na Ukrajině bojuje za nás, za naše hodnoty, a hlavně za naši svobodu.

Několik hodin poté, co konflikt na Ukrajině vypukl, jsme tady u nás v České republice přišli o velkou část naši svobody. Přestože podle naší Ústavy je cenzura nepřípustná, po konzultaci s vládou a zejména ministrem vnitra Vítem Rakušanem zablokoval správce národní domény CZ.NIC několik webových stránek, které prý šířily proruskou propagandu. Neproběhlo nic jako řádný soudní proces, který by dané weby skutečně označil na nástroj ruské propagandy. Ostatně u nás není ani v platnosti žádný zákon, podle něhož by vůbec bylo možné označit nějakou informaci, jakkoliv fantastickou a bláznivou, za proruskou propagandu. A ve válečném stavu nejsme – instituce, které jsou k tomu kompetentní, žádný takový stav nevyhlásily. Vypnutí webů, bez ohledu na to, zda šířily bludy a nesmysly, bylo jednoznačně státní zvůlí, cenzurou bez zákonného rámce, prosazenou neoficiální cestou tak, aby bylo možné říci, že se CZ.NIC rozhodl sám a dobrovolně.

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž téměř vzápětí vydal prohlášení, v němž varuje, že vyjadřování podpory ruské invazi může být potrestáno až třemi lety odnětí svobody. Netrvalo dlouho, a stát prohlásil za nezákonné určité použití písmena „Z“, které prý v jistém kontextu znamená podporu Rusku. Přitom, jak informují média, neexistuje nic jako seznam zakázaných či povolených znaků a symboliky. Stíhání použití písmena „Z“ tedy může být založeno pouze na libovůli policie a státních zástupců.

Ministerstvo vnitra mezitím dokončilo návrh zákona, podle něhož by měli mít poskytovatelé hostingových služeb povinnost do hodiny smazat tzv. teroristický obsah. Příkaz ke smazání takového obsahu má firmám podnikajícím v hostingových službách dávat přímo policie. Příkazy mají teprve až posléze podléhat soudnímu přezkumu a bude možné proti nim podat správní žalobu. Sluší se ovšem dodat, že návrh zákona je implementací nařízení EU.

Přicházíme o jedno z nejdůležitějších demokratických práv: o právo nesouhlasit. O právo vyjadřovat svůj nesouhlas veřejně. O právo zpochybňovat oficiální vládní a mediální postoje. Třebaže se můžeme uklidňovat, že weby smazané po neoficiálním pokynu správcem CZ.NIC byly skutečná žumpa a bahno (což však rozhodně neplatí o všech vypnutých webech), nebo že podpora terorismu skutečně na internetu nemá co dělat, nebo dokonce že Rusko proti nám vede hybridní válku, svoboda by měla být v každém případě vyšším principem. Už proto, že pravda nemůže zvítězit tím, že se násilím zakáže lhát. Stejně jako láska nemůže zvítězit tím, že se násilím zakáže nenávidět.

Válečný stav je výjimečná situace. Ačkoliv, možná ji jako výjimečnou chápeme pouze my v naší době. Ve skutečnosti, z pohledu lidských dějin, je výjimečnou situací spíše dlouhý mír. Stejně jako je válka pokračováním politiky, její průběh a výsledek politiku mění. Světová politika nebyla po první světové válce nikdy taková, jako před ní. To samé platí pro druhou světovou válku. Konflikt na Ukrajině má potenciál přerůst ve světovou válku – ale i když doufáme, že se tak nestane, je to nejvážnější konflikt od roku 1945. Nemůžeme očekávat, že jeho politické důsledky budou nulové. Jinak řečeno, že svět bude takový jako dřív. Pokud dnes nepřátelé svobody, jakým je například ministr Vít Rakušan, obhajují zaškrcování přirozených práv jako něco, co si vyžaduje situace a že omezení naší svobody je nutné pro její záchranu, neděleme si iluze, že se z vyjímečného nestane běžné a každodenní. Lidé si zvyknou. Zvykli si na roušky, zvyknou si i na náhubky…

Při postupujícím a všemi patry politiky prorůstajícím pohrdání zákonem lze stíhat v podstatě jakýkoliv projev nesouhlasu. Vše, co není v souladu s oficiální politickou a mediální linii, třeba odmítavý postoj vůči politice Evropské unie, lze označit za skrytý projev podpory ruským agresorům. A jak známo, není potřeba přímo odsuzovat a věznit – označení za sprostého podezřelého bohatě stačí. Aktivista Jakub Janda, ředitel probruselského think-tanku Evropské hodnoty se již na začátku války veřejně vyjádřil na svém facebookovém profilu, že čeští občané, kteří jsou „proruští“ zažijí spravedlivý a hodně bolestivý trest. „Roky je sledujeme a víme dobře, o koho jde.

Zaškrcení práva vyjádřit svůj nesouhlas bude nevyhnutelně následováno omezováním dalších práv. Je to logické. Pokud je znemožněno to zásadní, co můžete dělat ve svobodné společnosti, i v tak málo svobodné, jaká je ta naše současná, děje-li se nějaké bezpráví a pokouší-li se někdo získat pro sebe více moci na úkor svobody, tedy ozvat se proti tomu, co vlastně vládu udrží na uzdě?

Během posledních dvou let jsme si již zvykli, že nouzový stav, což by měl být právní rámec, který dává vládě možnost efektivněji se vypořádat s hrozbou, jakou je například epidemie nakažlivé nemoci, byl daleko spíše použit proti českým občanům. Nouzový stav, který vláda Petra Fialy vyhlásila v souvislosti s přílivem ukrajinských uprchlíků, jde bohužel opět v tomto duchu, třebaže zatím ne praxí ale „jen“ rétorikou. Vláda má možnost zabavovat movitý majetek, například automobily, nebo využít soukromé nemovitosti k ubytování uprchlíků. Může jít o hotely či penziony, ale třeba i o investiční byty, a s trochou nadsázky se můžeme dočkat i obsazování „nadměrných metrů“. To vše se samozřejmě dle zákona musí dít za patřičnou kompenzaci. Vzpomeňme si však, zda se podnikatelům a živnostníkům, na které dopadl v minulých dvou letech lockdown nařízený v souladu s nouzovým stavem, skutečně dostalo spravedlivé kompenzace.

Už samotný úmysl pošlapat prostřednictvím nouzového stavu právo na majetek, je alarmující. Zda jde jen o možnost, nebo zda k takovým krokům vláda skutečně sahá či sáhne, je podružné. Jestliže na nás vláda míří nabitou zbraní, je již nepodstatné, zda stiskne spoušť nebo zatím ne.

Jihomoravský hejtman Jan Grolich (KDU-ČSL) se vyjádřil nebývale upřímně: „Teď máme možnost to ubytování tomu ubytovacímu nařízení prostě nařídit a on to udělat musí. […] Budeme se samozřejmě chtít s lidmi domlouvat, ale ten nástroj prostě v rukou máme a ta kapacita bude potřeba velká.“ Po zkušenosti s tím, jak se stát choval vůči občanům během epidemie kovidu, nelze vyjádření pana hejtmana Grolicha chápat jinak než jako výhrůžku: zatím je solidarita občanů s ukrajinskými uprchlíky dostatečná, ale běda vám, jestli poleví!

Tak daleko jsme se dostali během prvního měsíce nového a nečekaného válečného konfliktu na evropském kontinentě. Kdo ví, co všechno nás čeká, bude-li válka včetně té mediální a virtuální, jejíž strategické cíle očividně vedou k obhajobě pošlapávání svobody v této zemi, dále nabývat na intenzitě. Jedno je však jisté. Současné politické prostředí vytváří postupně novou normalitu a zcela nový kontext pro další politické rozhodování. A stejně tak i kontext pro další volby. Pro to, co politické strany českým občanům nabídnou. Před několika měsíci byl volebním tématem kovid, resp. politika, která měla kovidovou epidemii řešit. Jen naprostá menšina politických stran a hnutí prosazovala ve svých volebních programech návrat do doby před dvěma lety. Tématem stran a hnutí, které oproti nim obhajovaly svoji pozici ve sněmovně, bylo něco jiného: naučme se s kovidem žít. To však ve skutečnosti znamená novou normalitu: naučit se žít s neustálou hrozbou restrikcí. Jestliže nám dnes politici nepokrytě vyhrožují negací našich nezadatelných práv, ať už jde o právo na nesouhlas nebo přirozené právo na majetek, lze se vážně obávat, že příští volby se již budou odehrávat ve společnosti uvyklé na hrozbu vyvlastnění a umlčení. Ve společnosti zpracované natolik, že valná část voličů dnešních vládních stran bude dokonce přesvědčena, že sebrat někomu hotel či penzion za možnost jakési symbolické kompenzace nebo někoho umlčet za jeho názory je v „moderní a vyspělé demokracii“ naprosto přijatelné, běžné a dokonce nutné.

Vládní strany si poměrně obratně osvojily válečnickou rétoriku. Ta sice v podání značně nemužných představitelů naší vlády může znít kostrbatě, ale svůj účel očividně plní. Bojujeme proti Rusku. Snášíme ekonomické následky. A věříme, že to všechno má nějaký vyšší smysl: pomoci zbavit se agresora, který má jasně deklarované požadavky i vůči naší republice. Při tom všem ale ti samí politici plíživě zavádějí v naší zemi ruské pořádky. A čínské, sluší se dodat.

Ukrajina bojuje za svoji svobodu. Nebo alespoň za možnost řídit si svoje záležitosti po svém a třeba se jednou skutečně stát svobodným národním státem. Nemám důvod to Ukrajině z celého srdce nepřát. Slyšíme-li však naše politiky mluvit o svobodě pro Ukrajinu a Ukrajince, měli bychom dávat velký pozor, zda si ti samí politici nepřejí pro Českou republiku a české občany pravý opak, tedy despocii, diktaturu a totalitu.

Zdroj: blog Echo 24

Ohodnoťte článek:

(1 hlas)