Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

Zálom: Naše svoboda se stává jednou z obětí ukrajinské války

Zálom: Naše svoboda se stává jednou z obětí ukrajinské války

Válka na Ukrajině trvá již měsíc. I když média tvrdí, že ruská armáda slábne a její postup se hroutí, bylo by nezodpovědné automaticky předpokládat, že konflikt bude brzy u konce a svět se vrátí zase do normálu. Ostatně na normální život se těšíme už dva roky. Dnes pouze jednu krizi, tu kovidovou, vystřídala jiná.

Zdá se, že války probíhají minimálně dvě. Jedna je ta skutečná, ta, kterou ukrajinský národ prožívá každý den a snaží se jí čelit, a pravděpodobně jí čelí s odvahou a hrdinstvím. Válka, v níž umírají lidé. Druhá válka je virtuální a probíhá v médiích. Umírá v ní naše svoboda. Odehrává se na televizních obrazovkách, na stránkách novin, na internetových serverech. Hluboce lidské příběhy vytvářejí něco, co do značné míry ovlivňuje naše myšlení a usměrňuje je žádoucím směrem. Žádoucím pro koho?

Popis té skutečné války, té, v níž se střílí a v níž umírají lidé, nechám na válečných zpravodajích nebo na statečných ukrajinských občanech, kteří průběh konfliktu přibližují světu prostřednictvím svého mobilního telefonu a sociálních sítí. Každá válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Platí to nepochybně i o virtuální válku, která zuří v našich médiích a ve výrocích našich politiků. Jaké jsou její cíle a jak bude vypadat náš život, až jednou skončí?

Už líčení příčin konfliktu na Ukrajině se neslo v duchu potřeby vykreslit realitu tak, aby sloužila politickým cílům. Snaha vše vysvětlit pouze Putinovou mocichtivostí znamená zcela bagatelizovat vše, co se na Ukrajině dělo posledních osm let. Znamená přehlédnout, že už před osmi lety se Západ dopustil obrovské chyby, když Ukrajině vnutil Minský diktát (podobně jako jiný diktát začínající písmenem „M“ je i tento označován jako dohoda), jímž byla popřena územní celistvost Ukrajiny. Čekal někdo, že proruský appeasement povede k dlouhodobému uklidnění situace? Jediný zisk z toho ve své pravé podstatě měla tehdy vládnoucí americká administrativa – mohla tvrdit, že situaci uklidnila. Nevyhnutelné důsledky spadly na administrativu novou – shodou okolností opět pod vedením demokratů. A je nutné uznat, že Ukrajina těch osm let využila také překvapivě dobře: vybudovala silnou a bojeschopnou armádu.

Před osmi lety Západ prokázal slabost. Další léta pouze prokazoval neschopnost sebereflexe. Nyní se snaží předstírat něco jako sílu a jednotu, a média se skutečně vyjadřují, že ukrajinský konflikt Západ sjednotil alespoň v otázce ekonomických sankcí. Ve skutečnosti je jeho deklarovaná podpora Ukrajině spíše kosmetická. Ukrajina žádá letadla a tanky. Nedostala je. Západ se bojí, že by poskytnutí takové zásadní materiální podpory mohlo znamenat zapojení států NATO do konfliktu, zatímco Putinovi se úspěšně daří hrát roli iracionálního šílence s prstem na červeném tlačítku. Odstrašení Západu funguje.

Líčit Putina jako šílence, který ztratil kontakt s realitou, to je další rovina mediální virtuální reality. Je mnohem snažší vykreslovat válečný konflikt jako pohádkový souboj dobra se zlem. Jako by pro obyčejného občana, diváka a konzumenta byl celkový geopolitický kontext příliš složitý a nestravitelný. Spatřovat problém pouze v osobě prezidenta Putina však znamená přehlížet, že politiku každého státu určuje filozofie, která v daném státě a v dané kultuře dlouhodobě převládá. Pokud bychom však toto pochopili, museli bychom se začít právem ptát, na jaké filozofii a jaké kultuře stojí naše politika. A politika Západu vůbec. Mediální obrázek války Středozemě proti Mordoru je mnohem jednodušší a uklidňující.

Zkusme definovat hodnoty, na nichž stojí současná politika západních zemí, včetně České republiky. Je to respekt k přirozeným právům? Je to svoboda a právo na majetek? Je to orientace na rozum jako jediný způsob poznávání reality? Je to důraz na individualitu? Mluví se o svobodě a demokracii – ale demokratickou nazývali svoji vládu i komunisté. Lidově demokratickou. A stejně tak mluvili o svobodě – o svobodě od nedostatku, svobodě pro masy. Poslední dva roky jsme svědky frontálního útoku na svobodu jednotlivce, pod pláštíkem boje proti koronaviru. Kovidové restrikce byly obhajovány na základě představy, že náš politický systém hájí svobodu a demokracii: svoboda není bezbřehá, musí mít nějaké meze, a musí být omezena, jde-li o lidské zdraví, nebo „zdraví společnosti“. Z pojmů svoboda či právo se stalo něco ohebného a omyvatelného. Shluk písmen bez obsahu.

Politika bez hodnot však neexistuje. Pokud se z pojmů jako svoboda či právo stane jakési bezobsažné nic, neznamená to, že je politika založena na vakuu. Politika Západu je založena na kolektivismu, na etatismu, na popírání práv, na omezování svobody ve jménu většiny a „vyšších zájmů“, na škrcení individuality ve jménu celku. Taková politika, protože stát je vždy institucí se zbraní v ruce, může být uplatňována jen prostřednictvím násilí vůči vlastním občanům. Přičemž forma i míra takového násilí se může stát od státu lišit. V principu je ale jedno, jestli po vás politik dupe okovanou holínkou, nebo zda vás „jen“ kope vycházkovou polobotkou.

Pokud si tohle uvědomíme, jaké zásadní, principiální a myšlenkové rozdíly chceme definovat mezi současným Západem a putinovským Ruskem?

Čímž se dostávám k ústřední dějové lince virtuální války na Ukrajině. V té skutečné válce se obdivuhodným způsobem rodí moderní ukrajinský národ, který bude, pokud vydrží a nepodlehne, hrát na evropské politické šachovnici velmi sebevědomou roli. Protože národu, jehož hodnoty byly prověřeny ve válce za vlastní samostatnost, sebevědomí a hrdost právem náleží. Podle virtuální války, která probíhá v našich médiích a ve výstupech našich politiků, se však na Ukrajině bojuje za nás, za naše hodnoty, a hlavně za naši svobodu.

Několik hodin poté, co konflikt na Ukrajině vypukl, jsme tady u nás v České republice přišli o velkou část naši svobody. Přestože podle naší Ústavy je cenzura nepřípustná, po konzultaci s vládou a zejména ministrem vnitra Vítem Rakušanem zablokoval správce národní domény CZ.NIC několik webových stránek, které prý šířily proruskou propagandu. Neproběhlo nic jako řádný soudní proces, který by dané weby skutečně označil na nástroj ruské propagandy. Ostatně u nás není ani v platnosti žádný zákon, podle něhož by vůbec bylo možné označit nějakou informaci, jakkoliv fantastickou a bláznivou, za proruskou propagandu. A ve válečném stavu nejsme – instituce, které jsou k tomu kompetentní, žádný takový stav nevyhlásily. Vypnutí webů, bez ohledu na to, zda šířily bludy a nesmysly, bylo jednoznačně státní zvůlí, cenzurou bez zákonného rámce, prosazenou neoficiální cestou tak, aby bylo možné říci, že se CZ.NIC rozhodl sám a dobrovolně.

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž téměř vzápětí vydal prohlášení, v němž varuje, že vyjadřování podpory ruské invazi může být potrestáno až třemi lety odnětí svobody. Netrvalo dlouho, a stát prohlásil za nezákonné určité použití písmena „Z“, které prý v jistém kontextu znamená podporu Rusku. Přitom, jak informují média, neexistuje nic jako seznam zakázaných či povolených znaků a symboliky. Stíhání použití písmena „Z“ tedy může být založeno pouze na libovůli policie a státních zástupců.

Ministerstvo vnitra mezitím dokončilo návrh zákona, podle něhož by měli mít poskytovatelé hostingových služeb povinnost do hodiny smazat tzv. teroristický obsah. Příkaz ke smazání takového obsahu má firmám podnikajícím v hostingových službách dávat přímo policie. Příkazy mají teprve až posléze podléhat soudnímu přezkumu a bude možné proti nim podat správní žalobu. Sluší se ovšem dodat, že návrh zákona je implementací nařízení EU.

Přicházíme o jedno z nejdůležitějších demokratických práv: o právo nesouhlasit. O právo vyjadřovat svůj nesouhlas veřejně. O právo zpochybňovat oficiální vládní a mediální postoje. Třebaže se můžeme uklidňovat, že weby smazané po neoficiálním pokynu správcem CZ.NIC byly skutečná žumpa a bahno (což však rozhodně neplatí o všech vypnutých webech), nebo že podpora terorismu skutečně na internetu nemá co dělat, nebo dokonce že Rusko proti nám vede hybridní válku, svoboda by měla být v každém případě vyšším principem. Už proto, že pravda nemůže zvítězit tím, že se násilím zakáže lhát. Stejně jako láska nemůže zvítězit tím, že se násilím zakáže nenávidět.

Válečný stav je výjimečná situace. Ačkoliv, možná ji jako výjimečnou chápeme pouze my v naší době. Ve skutečnosti, z pohledu lidských dějin, je výjimečnou situací spíše dlouhý mír. Stejně jako je válka pokračováním politiky, její průběh a výsledek politiku mění. Světová politika nebyla po první světové válce nikdy taková, jako před ní. To samé platí pro druhou světovou válku. Konflikt na Ukrajině má potenciál přerůst ve světovou válku – ale i když doufáme, že se tak nestane, je to nejvážnější konflikt od roku 1945. Nemůžeme očekávat, že jeho politické důsledky budou nulové. Jinak řečeno, že svět bude takový jako dřív. Pokud dnes nepřátelé svobody, jakým je například ministr Vít Rakušan, obhajují zaškrcování přirozených práv jako něco, co si vyžaduje situace a že omezení naší svobody je nutné pro její záchranu, neděleme si iluze, že se z vyjímečného nestane běžné a každodenní. Lidé si zvyknou. Zvykli si na roušky, zvyknou si i na náhubky…

Při postupujícím a všemi patry politiky prorůstajícím pohrdání zákonem lze stíhat v podstatě jakýkoliv projev nesouhlasu. Vše, co není v souladu s oficiální politickou a mediální linii, třeba odmítavý postoj vůči politice Evropské unie, lze označit za skrytý projev podpory ruským agresorům. A jak známo, není potřeba přímo odsuzovat a věznit – označení za sprostého podezřelého bohatě stačí. Aktivista Jakub Janda, ředitel probruselského think-tanku Evropské hodnoty se již na začátku války veřejně vyjádřil na svém facebookovém profilu, že čeští občané, kteří jsou „proruští“ zažijí spravedlivý a hodně bolestivý trest. „Roky je sledujeme a víme dobře, o koho jde.

Zaškrcení práva vyjádřit svůj nesouhlas bude nevyhnutelně následováno omezováním dalších práv. Je to logické. Pokud je znemožněno to zásadní, co můžete dělat ve svobodné společnosti, i v tak málo svobodné, jaká je ta naše současná, děje-li se nějaké bezpráví a pokouší-li se někdo získat pro sebe více moci na úkor svobody, tedy ozvat se proti tomu, co vlastně vládu udrží na uzdě?

Během posledních dvou let jsme si již zvykli, že nouzový stav, což by měl být právní rámec, který dává vládě možnost efektivněji se vypořádat s hrozbou, jakou je například epidemie nakažlivé nemoci, byl daleko spíše použit proti českým občanům. Nouzový stav, který vláda Petra Fialy vyhlásila v souvislosti s přílivem ukrajinských uprchlíků, jde bohužel opět v tomto duchu, třebaže zatím ne praxí ale „jen“ rétorikou. Vláda má možnost zabavovat movitý majetek, například automobily, nebo využít soukromé nemovitosti k ubytování uprchlíků. Může jít o hotely či penziony, ale třeba i o investiční byty, a s trochou nadsázky se můžeme dočkat i obsazování „nadměrných metrů“. To vše se samozřejmě dle zákona musí dít za patřičnou kompenzaci. Vzpomeňme si však, zda se podnikatelům a živnostníkům, na které dopadl v minulých dvou letech lockdown nařízený v souladu s nouzovým stavem, skutečně dostalo spravedlivé kompenzace.

Už samotný úmysl pošlapat prostřednictvím nouzového stavu právo na majetek, je alarmující. Zda jde jen o možnost, nebo zda k takovým krokům vláda skutečně sahá či sáhne, je podružné. Jestliže na nás vláda míří nabitou zbraní, je již nepodstatné, zda stiskne spoušť nebo zatím ne.

Jihomoravský hejtman Jan Grolich (KDU-ČSL) se vyjádřil nebývale upřímně: „Teď máme možnost to ubytování tomu ubytovacímu nařízení prostě nařídit a on to udělat musí. […] Budeme se samozřejmě chtít s lidmi domlouvat, ale ten nástroj prostě v rukou máme a ta kapacita bude potřeba velká.“ Po zkušenosti s tím, jak se stát choval vůči občanům během epidemie kovidu, nelze vyjádření pana hejtmana Grolicha chápat jinak než jako výhrůžku: zatím je solidarita občanů s ukrajinskými uprchlíky dostatečná, ale běda vám, jestli poleví!

Tak daleko jsme se dostali během prvního měsíce nového a nečekaného válečného konfliktu na evropském kontinentě. Kdo ví, co všechno nás čeká, bude-li válka včetně té mediální a virtuální, jejíž strategické cíle očividně vedou k obhajobě pošlapávání svobody v této zemi, dále nabývat na intenzitě. Jedno je však jisté. Současné politické prostředí vytváří postupně novou normalitu a zcela nový kontext pro další politické rozhodování. A stejně tak i kontext pro další volby. Pro to, co politické strany českým občanům nabídnou. Před několika měsíci byl volebním tématem kovid, resp. politika, která měla kovidovou epidemii řešit. Jen naprostá menšina politických stran a hnutí prosazovala ve svých volebních programech návrat do doby před dvěma lety. Tématem stran a hnutí, které oproti nim obhajovaly svoji pozici ve sněmovně, bylo něco jiného: naučme se s kovidem žít. To však ve skutečnosti znamená novou normalitu: naučit se žít s neustálou hrozbou restrikcí. Jestliže nám dnes politici nepokrytě vyhrožují negací našich nezadatelných práv, ať už jde o právo na nesouhlas nebo přirozené právo na majetek, lze se vážně obávat, že příští volby se již budou odehrávat ve společnosti uvyklé na hrozbu vyvlastnění a umlčení. Ve společnosti zpracované natolik, že valná část voličů dnešních vládních stran bude dokonce přesvědčena, že sebrat někomu hotel či penzion za možnost jakési symbolické kompenzace nebo někoho umlčet za jeho názory je v „moderní a vyspělé demokracii“ naprosto přijatelné, běžné a dokonce nutné.

Vládní strany si poměrně obratně osvojily válečnickou rétoriku. Ta sice v podání značně nemužných představitelů naší vlády může znít kostrbatě, ale svůj účel očividně plní. Bojujeme proti Rusku. Snášíme ekonomické následky. A věříme, že to všechno má nějaký vyšší smysl: pomoci zbavit se agresora, který má jasně deklarované požadavky i vůči naší republice. Při tom všem ale ti samí politici plíživě zavádějí v naší zemi ruské pořádky. A čínské, sluší se dodat.

Ukrajina bojuje za svoji svobodu. Nebo alespoň za možnost řídit si svoje záležitosti po svém a třeba se jednou skutečně stát svobodným národním státem. Nemám důvod to Ukrajině z celého srdce nepřát. Slyšíme-li však naše politiky mluvit o svobodě pro Ukrajinu a Ukrajince, měli bychom dávat velký pozor, zda si ti samí politici nepřejí pro Českou republiku a české občany pravý opak, tedy despocii, diktaturu a totalitu.

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog Echo 24

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Zdravím. Tady Markéta Šichtařová ze společnosti Nextfinance. Dneska vám chci říct dost osobní věc, to, co vám teď řeknu, nemám nijak připravené. Bude to absolutní improvizace od srdíčka. Když jsme před více než 30 lety prožívali revoluci, tak jsme chtěli být součástí vyspělého a rozvinutého západu, chtěli jsme se odstřihnout od nefunkčního socialistického východu, no a dneska po víc než 30 letech se něco ošklivě zvrtnulo. Já mám soukromou konzultační společnost a v rámci téhle společnosti přicházím denně do kontaktu s kvantem lidí naprosto ze všech částí ekonomiky, od soukromého sektoru o státní, od velkých ředitelů velkých podniků o drobné živnostníky, ale i důchodce, kteří si chtějí nějak přilepšit k důchodu. Zkrátka přicházím do kontaktu s celým spektrem a průřezem české společnosti. A už dlouhou dobu, minimálně poslední tři nebo čtyři roky se setkávám s tím, že v podstatě všichni ti lidé, kteří mě oslovují, mají něco společného, já u nich cítím narůstající míru skepse a frustrace k poslednímu ekonomickému vývoji. No, a v poslední době tenhle můj pocit ještě zintenzivnil. Stala jsem se externistkou v jednom rádiu a tak trošku navedla dělám moderátorku v jednom, v jednom rádiu a jsem si zvu různé zajímavé osobnosti, které mají co říct k ekonomice. Vyzpovídala jsem už lidi, kteří působí v energetice, ve zdravotnictví, v těžkém průmyslu, ve službách, ve zbrojařství, a tak bych mohla pokračovat a prakticky všichni tihle lidé vždycky se se mnou podíleli. O rostoucí míru frustrace zástupci zemědělců říkali my už nemůžeme dál provozovat naše zemědělské podniky, nám už to prostě nefunguje, my už meleme. Z posledního, budeme letos znovu ve ztrátě. Jsme obviňováni z toho, že čerpáme dotace a že chceme další peníze a chceme další dotace. To není pravda, my prostě jenom chceme, aby nám stát nezasahoval do podnikání, my jenom chceme vyrábět, ale my nemůžeme vyrábět, protože my ty dotace dostáváme naopak za to, že nevyrábíme. Mluvila jsem se zástupci obranného průmyslu, ti říkají, vláda chce, abychom dodávali zbraně na Ukrajinu nebo třeba obranné systémy na Ukrajinu. Ale my nemůžeme, protože ačkoliv na nás vláda tlačí, tak banky nám v podstatě znemožňují, aby nám protistrana připsala peníze na účet, takže my nemáme z čeho vyrábět, takže my jsme pod dvojím tlakem, my prostě tímhle způsobem už nemůžeme fungovat dál. Mluvila se zástupci automobilového průmyslu, říkají, my sice se orientujeme na elektroauta, protože to je momentálně móda v celé Evropě, ale ono to prostě nefunguje. My vynakládáme obrovské investice na vývoj něčeho, o čem tušíme, že to bude slepá vývojová větev, protože s největší pravděpodobností budoucnost je v různých typech motorů, ale rozhodně ne pouze v elektromobilitě. My už tímhle způsobem nemůžeme fungovat dál, my chceme, aby někdo zachránil automobilový průmysl, mluvila jsem se zástupci energetiky, energetici říkají, my musíme uzavřít naše provozy, my jsme teď vypnuli další tepelnou elektrárnu, protože je prostě neekonomické provozovat ji a přitom ceny elektřiny před nedávnem byly na historických rekordech, přesto přese všechno. Kvůli politice Evropské unie. Kvůli emisním povolenkám se prostě nevyplatí vyrábět. Energetici říkají, energetická krize se znovu vrátí, státní energetická koncepce je naprosto nedomyšlená, v podstatě neexistuje. Je to guláš a bude z toho znovu velký průšvih. Mluvila jsem se zástupci potravinářů, potravináři říkají, my jsme nařčeni z toho, že máme drahé ceny, vysoké ceny potravin, ale jak máme vyrábět levné potraviny, když máme takhle drahé energie? V podstatě všichni, s kým mluvíte, tak uvažují o tom, že odejdou nejenom z České republiky, ale obecně z Evropy mimo Evropskou unii do nějaké třetí země, kde je levnější pracovní síla, kde je míň regulací, kde jsou levnější energie. Potom mluvíte s lidmi, kteří působí ve službách nebo třeba i na některých místech státní sféry a ti všichni si stěžují na to, že zápolí se svobodou slova, že se musí samo cenzurovat, že sice zatím se jim třeba nic konkrétního nestalo, ale že oni vědí, že v případě, že by si příliš pustili pusu na špacír, tak že by špatně dopadli a ta frustrace v té společnosti ohromně roste a co je na tom nejhorší? Všichni ti lidi, se kterými mluvíte, tak říkají, my se snažíme být diplomatičtí, my to nechceme říct na plná ústa, protože kdybychom to řekli, tak by hrozilo, že na nás stát zaklekne ještě víc, my se snažíme alespoň ještě chvíli fungovat a já si uvědomuje, vždycky vám 100 chutí jim to namítnout, ale když budete mlčet, tak naopak stát uvidí, že ustupujete a zatlačí na vás ještě víc, protože když nebudete klást odpor, bude se to jenom zhoršovat. Ono to není tak, že ti kolektivisté chtějí dosáhnout nějaké hranice a tam se zastaví a dál už nepůjdou, ono to je tak, že oni si budou pořád uzurpovat víc prostoru, dokud jim ten prostor budeme dávat. A právě na základě toho, jak mluvím s rostoucím okruhem lidí, kteří jsou už naprosto zoufalí, tak roste i moje frustrace z té současné ekonomické nebo možná celospolečenské situace a snad úplně nejhorší na tom je, že potom tady je obrovská skupina lidí, kteří jsou třeba zaměstnanci a vůbec si neuvědomují, co se děje, co tady bublá pod pokličkou, že jejich zaměstnavatelé mají obrovské problémy, protože oni v podstatě mají svoje jisté, oni mají pocit, že když by náhodou přišli o práci, stejně je státní sektor vždycky znovu zaměstná. Takže v podstatě se vůbec nic neděje a tihle lidé strkají hlavu do písku a nechtějí vidět, co se děje, buďto nechtějí vidět proto, protože to opravdu nevnímají, protože oni sami vzhledem k tomu, že třeba veřejně o ničem nemluví, tak se ani s žádnou cenzurou nesetkávají a nebo případně si to nechtějí připustit, protože kdyby si to museli připustit, tak by je asi padli hrozné deprese, zkrátka oni se prostě před vnímáním té situace uzavírají, takže společnost se polarizuje a na jedné straně tady obrovská skupina těch, kteří nevnímají, že něco je čím dál víc špatně, a na druhé straně je tady rostoucí skupina těch, kdo se probouzejí, kdo už vidí, že něco je špatně, ale v podstatě se to bojí říci, tak tohle není ten vysněný západ, na který jsme chtěli vstoupit v roce 1989 po krátké oblevě a doby bezbřehé svobody. V devadesátých letech se to všechno začalo znovu lámat a dneska směřujeme v podstatě zpátky do socialismu a teď já chci zdůraznit, že když říkám, že směřujeme do socialismu, tak to není vůbec nic nadneseného, není to nic květnatého, je to prostě fakt, protože když se podíváte na vývoj veřejných financí, tak zjistíte, že už v podstatě polovina výkonu ekonomiky je dneska přerozdělovaná státem, to znamená, my už jsme z poloviny, socialistická ekonomika, před rokem 89 bylo přerozdělováno státem něco přes 80 % HDP, tedy hospodářského výstupu a byli jsme ryze socialistická ekonomika, 100 procent výkonu nemohlo být přerozdělováno v historii nikde nikdy. O to se pokusili komunisté během několika dějinných příkladů. Pokusil se o to Stalin během válečné ekonomiky, pokusil se o to třeba polpot, pokusil se o to Mao ce Tung. Vždycky to skončilo hladomorem a totální kalamitou a mrtvými. Takže 100 procent ekonomiky spravované státem, to je komunismus, a to je technicky neproveditelné. No a my jsme dneska poloviční socialismus, protože už jsme zhruba na 50 %, takže když říkám, že se vracíme před rok 89, není to vůbec žádná nadsázka, to je prostě tvrdý statistický fakt. Když budete poslouchat vládu, tak zjistíte, že vláda je neustále povinně optimistická, poradci vlády, vládní ekonomové, členové vlády, všichni nám vykládají, jak už směřujeme ke šťastným zítřkům, jak už byla doba covidová, překonaná, že všechno zlé, co se u nás děje, že za to může třeba válka na Ukrajině a tak dál, vždycky tam jsou nějaké výmluvy, kdo za to může, ale faktem je, že statistika neukazuje, že bysme směřovali k těm lepším zítřkům. Vláda vám třeba řekne, že se zlepšují veřejné finance, protože vláda přijala nějaký daňový balíček, kterému říká konsolidační balíček a že na základě toho se veřejné finance zlepšily. No jo, ale vláda už vám neřekne kontext. A ten kontext zní, že v tom době, v té době socialismu před rokem 1989 my jsme jako Československo měli v vyrovnané veřejné finance, my jsme neměli žádný velký veřejný dluh, naše veřejné finance byly v podstatě v pořádku, ale ten problém, který u nás byl, spočíval v tom, že stát vlastnil a přerozděloval skoro všechno a to, co dneska dělá vláda, je, že ona sice trochu možná zlepšuje veřejné finance, trochu možná zlepšuje schodky státního rozpočtu, ale za cenu toho, že neustále meziročně rostou jak příjmy, tak výdaje státního rozpočtu, a to o víc než o inflaci. To znamená, že ten stát se neustále rozpíná, to znamená, že my se vracíme k tomu socialismu před ten rok 89. To jsou prostě statistická fakta. Stačí, když se rozkliknete stránky ministerstva financí a podíváte se na vývoj státního rozpočtu v meziročním srovnání a podíváte se, jak se vyvíjí příjmy a výdaje tohoto státního rozpočtu a tam se například dočtete položku, že transfery příspěvkovým organizacím, tedy v podstatě dotace, vzrostly meziročně o 26 %, o 26 % se zvýšil tento typ dotací a vláda říká, že všechno je v pořádku a že se zlepšují veřejné finance, to prostě není pravda. No, a tahle frustrace, kterou já zažívám v té poslední době, která je spojená hlavně s tím, že tedy mnoho těch podnikatelů pláče nad svým podnikáním, nad tím, že jsou likvidováni, ale že se v podstatě bojí ozvat, protože mají pocit, že když budou mlčet, budou s tím systémem konformní, tak se ještě nějakou dobu udrží. Tak tahle moje frustrace vyústila v určité rozhodnutí. Jedna věc je nevědět, co se děje, a mlčet, to je samozřejmě akceptovatelné, pokud ale víte, co se děje a mlčíte, tak to znamená tolerování toho zla a tolerovat zlo je zlo samo o sobě, takže já nechci tolerovat tohle zlo, já nechci tolerovat, mlčky souhlasit s tímto ničením naší ekonomiky a s ničením v podstatě našich civilizačních hodnot. A proto jsem se rozhodla k něčemu, o čem jsem roky doufala, že se mi to vyhne, co jsem nikdy nechtěla dělat, ale co teď? Mám pocit, že už mě k tomu situace dotlačila, totiž budu kandidovat do senátu a za chvíli vám vysvětlím, proč. Svoje síly jsem spojila se stranou svobodných, protože je to podle mého soudu jediná skutečně pravicová strana v České republice, a byť je to zatím Malá Strana, vidím v ní velký potenciál a já chci vrátit pravici její skutečný obsah, pravice u nás v podstatě zanikla, strany, které původně byly pravicové, zejména mám na mysli ODS, se posunuly doleva, protože jestliže nějaká strana přijme daňový balíček, který zvětšuje zdanění a zvětšuje stát. Což přesně sedí na ODS, tak to prostě není pravicová strana, ona sice o sobě jako pravicové straně mluví, ale její reálné kroky tomu absolutně neodpovídají. Čili ODS je už dneska pouze karikaturou té původní strany, která to kdysi byla, proto strana svobodných je pro mě jediná akceptovatelná a v rámci této strany svobodných na podzim budu kandidovat do senátu, ano? Jsem jeden člověk. Samozřejmě, že i kdybych se do toho senátu dostala, tak to nebude znamenat žádnou velkou revoluci v nastavení české ekonomiky, a přesto se domnívám, že má smysl neházet flintu do žita a že každý jednotlivec, ať už v rámci europarlamentu nebo senátu, anebo Poslanecké sněmovny. Je ohromně důležitý, protože, víte, i v padesátých letech minulého století existovaly velké rozdíly mezi zeměmi socialistického bloku, například v Sovětském svazu probíhaly stalinské čistky, existovaly tam gulagy, u nás v padesátých letech to nebylo snadné. Lidé z politických důvodů přicházely o práci, mnozí z nich seděli ve vězení, několik lidí zaplatilo i životem, ale zdaleka ten systém nebyl tak strašlivý, jako byl v Sovětském svazu a ten rozdíl, proč ten systém nebyl tak strašlivý, byl v tom, že u nás jsme nikdy nedošli do takového extrému, jako došli v Sovětském svazu, a než jsme do toho extrému my stačili dojít, tak se situace v Sovětském Rusku už zase začala obracet. Začalo tam docházet k mírné oblevě, takže u nás jsme nikdy vlastně nestihli dojít do těch nejhorších konců a už to je ten důvod, proč má smysl všechny ty špatné věci, které se momentálně dějí, má smysl brzdit? I malé brzdění těchto věcí je smysluplné, protože potom nestačíme dojít do těch nejhorších konců. Stačí se podívat například na rozdíl mezi českou, německou energetikou, německá energetika i v daleko extrémnějším stavu než česká, daleko víc se v Německu tlačí na zelené obnovitelné zdroje, Němci si vypnuli svoje jaderné elektrárny. Kdybychom my udělali totéž, co udělali Němci, naše energetická krize by byla ještě mnohem horší, než jaká byla dneska. Jsme ve stavu, kdy v podstatě Němci od nás naší stále ještě v uvozovkách, levnou energii nakupují, kdybychom my byli tak extrémní, jako jsou dneska Němci, situace u nás by byla totálně neúnosná, a to je přesně ten důvod, proč má smysl i v několika málo lidech brzdit implementování těch změn, které k nám přicházejí ze západu. Já vám nebudu říkat to, co asi chcete slyšet, totiž, že se nějakými parametry dá ta situace úplně pozměnit a vylepšit to už se dneska nedá. Rozhodně není pravda, že můžeme tady pošudlat jednu daň tady trošičku zkrátit jednu dotaci a zase bude dobře. To jsou takové parametrické změny, které odpovídají třeba Dubčekovu pražskému jaru v roce 1968 nebo Gorbačovově perestrojce v osmdesátých letech. Ne, že by to bylo špatné, znamenalo to určitou oblevu a úlevu, ale to byly právě ty změny, které umožňovaly tak nějak trošku lépe žít v rámci té totality, ale rozhodně to nebylo poražení té totality k tomu, abychom se my vymanili z toho socialistického systému, tak jsme museli projít zcela zásadní transformací ekonomiky na začátku devadesátých let. No a vzhledem k tomu, že jsem právě řekla, že už v podstatě 1/2 českého hospodářství dneska je socialistická, tak dneska už se to opravdu nedá pošudlat nějakými parametrickými úpravami, abychom my se mohli znovu vrátit k prosperitě, tak musíme projít naprosto zásadní proměnou celé ekonomiky, ekonom v podstatě má jasno v tom, jakým způsobem ta proměna musí vypadat, ale problém je v tom, že zatím potom ještě není celospolečenská poptávka, zatím ještě se neprobudilo dostatek lidí, takové množství, jako se probudilo třeba v roce 1989. Navíc jsme ještě příliš ovlivňováni tím vývojem v západní Evropě, který směřuje k nám, a proto v tuto chvíli ještě nejde takhle jednoduše udělat ono vylepšení a znovu nastartování české ekonomiky. Ale v okamžiku, kdy známe diagnózu a víme, co je špatně, tak můžeme alespoň ty špatné věci brzdit do té doby, než čas nazraje na tu zásadní společensko ekonomickou přeměnu celé ekonomiky a potom můžeme být tedy připraveni do těch změn pozitivně nastoupit. Jak tedy zní ona diagnóza těch problémů? Nejenom české, ale obecně evropské ekonomiky, ta diagnóza zní tak, že celá Evropa byla zachvácena novou levicovou progresivistickou kolektivistickou ideologií, která se nazývá esg nebo isg a jejímž nejviditelnějším projevem, takovou špičkou ledovce je Green Deal, ale Green Deal není jediným projevem téhle ideologie. Dalšími projevy jsou například různé genderové ideologie nebo kontrola svobody slova, ona rétorika o dezolátech a dezinformacích a podobně. Musíme si uvědomit, že zatímco ekologie je skvělá věc, tak Green Deal nemá s ekologii vůbec nic společného a je to v podstatě pouze ona levicová kolektivistická ideologie, jejímž cílem je v podstatě likvidace evropského průmyslu a likvidace evropského blahobytu, tahle ideologie musí být absolutně odmítnutá, jestliže tedy máme brzdit ono zlo a jestliže máme brzdit ony negativní změny, které se u nás stále ještě dějí a stále ještě se stupňují, tak musíme vyjít ze tří myšlenkových východisek, musíme být z toho, že absolutně odmítneme Green Deal, že vyhlásíme nulovou toleranci pro Green Deal. Pozor, nemá to nic společného s ekologií. Za druhé si musíme jednoznačně zachovat českou korunu, protože pokud si ji nezachováme, pokud přijmeme euro, tak tím v podstatě dáváme evropské centrální bance bianco šek na zavedení digitální měny centrální banky, což znamená absolutní sledování našich občanů a v podstatě čínský kreditní systém. Velký bratr. No a za třetí, musíme začít dramaticky odbourávat dotace, dotace dneska jsou hlavní příčinou toho, proč stát už tvoří polovinu ekonomiky a proč například není na důchody pouze dotace? Sami o sobě dneska představují zhruba 1/3 státního rozpočtu. Pokud bychom odbourali ideologicky motivované dotace, které souvisejí s Green Dealem, s gendery, s dotováním neziskovek, které do našich dětí cpou věci o genderu ve školách a tak dál. Pokud bychom tohle všechno odbourali, najednou by nebyl třeba ani problém s důchodovou reformou. Asi vás to překvapí, ale ony ty veřejné finance samy o sobě nejsou až tak špatném stavu, to, co tam je naprosto kalamitní, je právě ona složka dotací, takže dotace musíme začít dramaticky odbourávat. I jeden jedinec v jakémkoliv zastupitelském sboru, ať už to je europarlament, senát nebo Poslanecká sněmovna, jeden člověk může vždycky hlasovat podle těchto tří základních myšlenkových pilířů, a pokud vždycky zvedne ruku, anebo naopak nezvedne ruku v souladu s těmito principy? Nikdy nezvedne ruku pro zvýšení daní, vždycky zvedne ruku pro odbourání regulací, vždycky zvedne ruku proti čemukoliv, co souvisí s Green dealem a tak dál, potom jeden jednotlivec může brzdit to zlo, které se na nás hrne a může způsobit, může být onen jazýčkem na vahách, který způsobí, že bude rozdíl mezi naší zemí a mezitím třeba ještě daleko větším zlem, které zachvátí některé západní země a pokud se nám podaří tohle zlo brzdit, tak já jsem přesvědčená o tom, že to dějinné kyvadlo se překlopí zase na obrácenou stranu, protože žádný nesvobodný systém netrvá donekonečna a nazraje celospolečenská poptávka k tomu, abychom provedli přeměnu české ekonomiky a přeměnu české společnosti něčemu lepšímu a zažili další svobodné období, tak, jako jsme ho zažívali ve svobodných devadesátkách. To je ten důvod, proč jsem se rozhodla letos kandidovat do senátu.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31