Zálom: Falešný a prázdný novoroční Fiala

Změna. Konečně přichází změna. Tak si pravděpodobně s ulehčením vydechli všichni ti, kteří přijali předvolební mediální narativ, že zásadním tématem parlamentních voleb je, zda se Andrej Babiš a jeho hnutí udrží ve vedení státu, nebo zda se dočkáme vlády nové, s novými myšlenkami, s čerstvým přístupem k řešení problémů naší republiky. S očekáváním změny patrně usedli voliči koalic Spolu a PirStan před obrazovky, aby si s novým rokem vyslechli projev nového premiéra.

Okamžitý dojem musel být bezpochyby pozitivní. Určitá změna tu skutečně je. Rétoricky šlo o velmi hezky zvládnutý projev. Naučená gesta vyjadřující otevřenost a vstřícnost byla pečlivě volena tak, aby divák, jenž chce být utvrzen v tom, že vhodit do urny volební lístek koalice Spolu byla správná věc, měl z celého desetiminutového projevu co nejpozitivnější dojem. A v neposlední řadě jsme z projevu předsedy vlády České republiky konečně slyšeli docela hezkou češtinu bez dikce a přízvuku, který jako by připomínal časy husákovské normalizace.

Dobře. Formu, tu pan premiér Fiala zvládl skoro na jedničku. Ale co obsah? O ten by nám přece mělo jít především.

V první řadě nám premiér Fiala předeslal, že nehodlá lakovat věci na růžovo. Čelíme bezpočtu problémů a příští rok bude krizový. To však není příliš překvapivé stanovisko. Situace, v níž se naše republika nachází, snad již na růžovo ani lakovat nejde. Stejně tak vyjmenování tří zásadních hrozeb, které budou v příštím roce kriticky ovlivňovat naše životy, není nijak překvapivý: inflace, lidově řečeno drahota, energetická krize, a samozřejmě kovid.

Premiér Fiala se samozřejmě nemýlí, tvrdí-li, že minulá vláda tyto hrozby nezvládla. Nebyla schopna k nim zaujmout racionální postoj, takový, který by umožnil jejich účinné řešení a potácela se ode zdi ke zdi. Na druhou stranu, jaký postoj zaujala tehdejší opozice, tedy strany, které dnes tvoří novou vládu? Zaznívaly snad z tehdejších opozičních poslaneckých lavic kategorické myšlenky, které by znamenaly jakousi uchopitelnou alternativu? Byla o těchto myšlenkách volební kampaň tehdy opozičních stran?

Minulá vláda způsobila v posledních minimálně dvou letech mnohé škody. Napravit je zabere násobně více času, tvrdí premiér Fiala. Bude to trvat čtyři roky? Osm let? Dvanáct? Nebo snad šestnáct? Kolik funkčních období dalších vlád bude zapotřebí? Nebo si nový pan premiér vytváří předem alibi pro případ, že výsledky jeho vlády nebudou zcela uspokojivé? Jakákoliv očekávání musejí být založena na racionální úvaze. Jakoukoliv politickou stranu a jakéhokoliv politika lze poměrně dobře ohodnotit ještě dříve, než se jeho politika projeví v praxi. Neexistuje nic jako rozdíl mezi morálními premisami a praktickou politikou. Rozpoznáme-li politika jako amorálního nebo přímo zlého, nemůžeme očekávat, že jeho politika bude v praxi jiná. Čím se představitelé nově nastupující vlády zásadně myšlenkově liší od pánů Babiše, Hamáčka nebo Prymuly?

Fiala však slíbil, nutno uznat, že první pozitivní výsledky pocítíme už na konci první roku působení nové vlády. Je však otázkou, jaké výsledky. Sníží se drahota a bude levněji? Sníží se inflace? Přijde konec kovidu? Nebo snad budou zrušeny všechny pandemické restrikce? Skončí diskriminace neočkovaných? Máme-li na mysli pozitivní výsledky, bude hrát značnou roli, kdo je bude prezentovat. Kdo je obalí tolik potřebným mediálním pozlátkem. Na jaká řešení se můžeme těšit?

Inflace, tedy první z klíčových problémů, je dlouhodobá záležitost, jejíž podstata leží z velké části jinde, než v práci vlády. Jistě je potřebné snižovat státní dluh a zeštihlovat stát. O tom koneckonců mluví pravice, myslím skutečná pravice, už velmi dlouho a je jen správně, že to již pochopila i ODS. Stejně tak bude jen prospěšné, pokusí-li se nová vláda zarazit růst mezd státních zaměstnanců. Není možné, aby ve státní sféře rostly platy rychleji než v soukromém sektoru. A můžeme jen doufat, že tlak na zvyšování těchto platů vláda ustojí. Nicméně hlavní zbraně v boji s inflací má v rukou Česká národní banka, a ta je na vládě nezávislá. Podaří-li se inflaci zkrotit, bude to zásluha především bankéřů ČNB, nikoliv premiéra Fialy.

Pokud je v tuto chvíli růst cen tažen především tím, že se z řetězu utrhly ceny energií, pak klíčový faktor stojí mimo pole působnosti naší vlády. Základy k tomuto růstu byly položeny už dávno, před více než deseti lety, když se do mezinárodního finančního systému napumpovalo enormní množství peněz prostřednictvím tzv. kvantitativního uvolňování. Tyto peníze však kvůli nízkému růstu a nedostatku inovací nebylo kam investovat. Líně protékaly ekonomikami a víceméně ležely ladem – než přišel iracionální systém obchodovatelných emisních povolenek.

Tím se dostáváme k druhému problému, který pan premiér uvedl. Co stojí za energetickou krizí? Fiala nemohl neuvést v první řadě Rusko, jež „vydírá Evropu.“ Není pochyb o tom, že Rusku stačí obrazně řečeno otočit kohoutkem, aby dostalo Evropu na lopatky. Je však potřeba též dodat, kdo takovou pozici Rusku dovolil. Není to v první řadě evropská, především německá, naprosto absurdní energetická politika, kvůli níž se zavírají jaderné elektrárny, aby se zároveň budovaly plynovody z Ruska (Nord Stream), protože nebýt jich, polovina Německa by v zimních měsících zmrzla? Německý odpor vůči jádru je něco naprosto nepochopitelného, je to energetická sebevražda, kterou však tento stát jako vůdčí síla EU v podstatě diktuje celému zbytku Unie.

Premiér Fiala se sice neodvážil jako viníka energetické krize označit přímo Německo, ale alespoň se o to pokusil, když řekl, že „významné evropské země se rozhodly investovat do nezávislosti na fosilních palivech, a to za každou cenu.“ Všimněme si použitých pojmů. Máme-li na mysli pojem investice, předpokládáme tím něco, co v určitém časovém horizontu přinese užitek či zisk. Předpokládáme, jako například zde premiér Fiala, že odklon od fosilních paliv je pozitivní a přinese prospěch. Ale pokud zároveň předpokládáme, že se tak děje za každou cenu, pak nemůže jít o investici. Investici, která má přinést reálný užitek, nemůžeme učinit za každou cenu, bez ohledu na reálnou situaci či na následky. Pak nejde o investici, ale o bohapustý hazard, o momentální rozmar. Nebo o oběť.

Fiala ovšem snahu zbavit se fosilních paliv zásadně neodsuzuje. Dokonce ji vidí jako správnou cestu, jež nabízí bezpočet příležitostí, jak se vyjádřil v předvolební kampani. Zde ve svém novoročním projevu však důsledky zelené politiky označil zcela jasně jako nebezpečné, jako něco, co hmatatelně poškozuje naše zájmy. Jak to tedy máme chápat? Přemýšlí premiér Fiala nad pojmy, nebo je používá zcela libovolně, jako jakýsi politický slovní salát?

Ještě hůře: očekává volič koalice Spolu něco víc než politický slovní salát?

Podle premiéra Fialy má Česká republika „bojovat za naše ekonomické a bezpečnostní zájmy.“ Jaký smysl má však takový výrok, není-li ve stejné větě vyřčen kategorický odsudek celého konceptu zelené politiky? Fiala patrně předpokládá, v rozporu s ekonomickými fakty, že naše zájmy, tedy mít levnou a spolehlivou energii, lze sledovat a zároveň být poslušným vykonavatelem evropské zelené politiky. A ono se najednou ukazuje, že to skutečně jde! Zásluhou Francie označí Evropská komise jadernou energii za zelený zdroj. Můžeme se tedy zaměřit na rozvoj naší jaderné energetiky, aniž by nás to finančně ruinovalo. V boji za uznání jádra je však Česká republika jen velmi pasivním hráčem. Máme štěstí, že Francie, jejíž energetická politika je velmi rozumně zaměřena na jádro, si svoji věc prosadila. Pokud bychom v tomto boji stáli sami, případně jen s některými dalšími menšími státy EU, nebyla by při současném rozložení sil šance něco takového prosadit. Ideologický tlak na upřednostnění toho, co je neefektivní, nespolehlivé a neperspektivní, je v EU příliš silný. Dalo by se tvrdit, že tady už má vláda premiéra Fialy splněno: naše orientace na jadernou energetiku je snad zachráněna. Sám premiér a politici vládních stran na tom však nemají žádnou zásluhu. Nebýt tlaku Francie, jejich vůle něco změnit by ostatně byla nulová, protože implicitně věří ve smysluplnost zelené politiky.

A přesně v tom duchu se vyjádřila nová ministryně životního prostředí Anna Hubáčková (KDU-ČSL). Jádro je podle ní totiž jen přechodným řešením. Cílem však je přejít ke „klimaticky čistým zdrojům“. Tedy k tomu, co prosazuje zelená lobby v Německu (a nejen tam) a co reálně způsobuje současnou energetickou krizi. Zatímco jaderná energetika představuje čistý, spolehlivý a bezpečný zdroj na stovky let, ideálem ministryně Hubáčkové je vítr, slunce a voda. A to si pravděpodobně myslí i premiér Fiala, který se v novoročním projevu vyjádřil, že hodlá podpořit investice do „dalších rozumných obnovitelných zdrojů.“ Dal tím najevo, a ministryně Hubáčková to vlastně potvrzuje, že jádro není konečná. To by nás mělo varovat: pojem investice a tzv. obnovitelné zdroje je protimluv. Nová vláda bude na podporu módních zelených zdrojů energie vyhazovat peníze oknem.

Premiér Fiala varuje před „populisty“, kteří nabízejí jednoduchá řešení. Má tím na mysli názor, že bychom měli opustit Evropskou unii nebo alespoň vyjádřit neposlušnost vůči zelené politice. Jenomže to v žádném případě nejsou jednoduchá řešení. Naopak – jednoduchá cesta je vézt se ve vleku silnějších zemí a doufat, že jejich přístup k té či oné věci bude rozumný, jako například přístup Francie k energetice. Odejít z EU nebo zaujmout pozici národní neposlušnosti by však byla mnohem obtížnější cesta. Vyžadovala by sebevědomé politiky vedené jasnou ideologií a morálkou. Nabízí vůbec Fiala nějaké zásadní zdůvodnění, proč máme přijmout tezi, že s „Evropskou unií na věčné časy a nikdy jinak“? Varování před „populisty“ také tvořilo v jeho novoročním projevu jen jakousi poznámku pod čarou, řečenou mimochodem, protože o našem zakotvení v EU se přeci nediskutuje. Kdo je proti, je populista. A tedy vyřazen ze slušné společnosti.

A není nakonec Fialův slib, že vláda je připravena kompenzovat růst cen energií těm občanům, kteří by se tak dostali do existenční nouze, takovým populistickým jednoduchým a krátkozrakým řešením? Kdo to zaplatí? A má vůbec nová vláda v rukou nějakou analýzu, kolik lidí bude muset být příjemcem takové státní pomoci? Kolik dalších energetických společnosti zkrachuje? Jak vysoko ceny porostou? Najdou se na to peníze ve státním rozpočtu, nebo tato tzv. pravicová vláda zavede opět něco na způsob Kalouskovy solidární daně? Jestliže by vláda začala masivně deregulovat, prospěla by lidem, na něž může dopadnout růst cen energií skutečně drtivě, daleko více, než nějakou plošnou pomocí, která vždy a za všech okolností znamená, že někdo se bude muset obětovat – lépe řečeno, bude muset být obětován. Slib pomoci ze státního rozpočtu je zde ukázkovým populismem, jehož prvotním motivem je strach: každý evropský politik, přijde-li řeč na ceny energií, má před očima francouzské demonstrace Žlutých vest.

Třetí hrozbou pro Českou republiku je podle premiéra Fialy samozřejmě kovid. Musíme se prý naučit s kovidem žít. Lze se však obávat, že ve skutečnosti to znamená naučit se žít s kovidovou politikou. Naučit se žít s restrikcemi, s neustálou hrozbou, jak bude vláda na kovid reagovat a kdo bude bit. Fiala slíbil: „Budeme se snažit, aby nezbytná opatření byla maximálně rozumná, přiměřená a předvídatelná.“ Kdo ale tato kritéria zhodnotí? Byl snad rozumný několikaměsíční lockdown, jenž na občany České republiky uvalil premiér Babiš s ministrem Hamáčkem? Bylo rozumné zavřít školy a dětem a studentům znemožnit normální výuku a normální život? Bylo přiměřené kropit demonstranty na Staroměstském náměstí vodou? Je rozumné učinit z neočkovaných lidí občany druhé kategorie? Premiér Fiala se očividně domnívá, že ano. Že toto všechno je rozumné, přiměřené a snad i předvídatelné. Nic z toho totiž nebylo Fialou ani jakýmkoliv politikem nové vládní koalice zásadně zpochybněno.

Opozice tvořená politickými stranami nově nastupující vlády byla vůči opatřením Babišovy vlády velmi smířlivá až kolaborující. Nouzový stav, který mnohé restrikce přímo umožnil, tyto tehdy opoziční strany schvalovaly takřka bez řeči. Současní ministři Válek a Rakušan hovoří prakticky stejnou řečí jako před nimi Vojtěch, Prymula, Blatný nebo Hamáček.

Dokud současná vláda kategoricky neodsoudí kovidovou politiku Babišovy vlády, lze jako rozumné, přiměřené a nezbytné označit prakticky cokoliv. I nový lockdown, bude-li to „nutné“. Základní morální rámec totiž strany nové vládní koalice přijaly: je to stejný morální rámec, který vedl Babiše a Hamáčka k uvalení lockdownu na celý národ. Pokud by politici jako Fiala, Válek či Rakušan tento morální rámec odmítali, už bychom to dávno zaznamenali: stáli by v jedné řadě s těmi, kdo vystupovali proti tehdejší vládní politice na náměstích. Kde však tehdy byli Fiala, Válek a Rakušan?

Takový byl tedy obsah novoročního projevu nového pana premiéra. Obávám se pouze toho, že mnoha voličům stran zastoupených v nové vládní koalici bude taková přehlídka prázdnoty vlastně docela stačit. Politika, která by měla být střetem zásadních myšlenek, zdegenerovala v přehlídku prázdných frází a gest. Fráze a gesta však problémy neřeší. A jestliže občan, zvláště bude-li nucen sáhnout si existenčně na dno, právem očekává řešení problémů, například těch tří zásadních, které premiér Fiala vyjmenoval, dříve či později mu již fráze a gesta stačit nebudou.

„Česká republika má právo patřit mezi nejvyspělejší země světa a já vím, že tam patřit bude.“ Tímto poselstvím plným naděje premiér Fiala svůj projev ukončil. Skutečně, můžeme patřit mezi nejvyspělejší země. Ale jen tehdy, nastane-li v naší politice zásadní změna. Skutečná změna, ne pouze povrchní, na úrovni frází a gest. Potřebujeme změnu, která by vedla k větší svobodě, k návratu k tržnímu prostředí nepokřivenému zhoubnými regulacemi a dotacemi. Premiér Fiala se však ve svém projevu o svobodě nezmínil ani jednou.

Zdůraznění potřeby svobody by bylo něco, co by nového premiéra od toho starého odlišovalo naprosto zásadně. Nová vláda však nepochybně žádnou principiální změnu nenabízí. Není schopna ji nabídnout, chybí ji k tomu byť i základní myšlenková výbava.

Obracím se tedy v závěru na pravicového voliče, který uvěřil, že k vyřešení problémů stačí pouze vyměnit Babiše za Fialu: rád bych se mýlil, ale čeká tě trpké zklamání.

Luboš Zálom – místopředseda Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog Echo 24

Ohodnoťte článek:

(1 hlas)