Sečkár: Referendum – dobrý sluha, ale zlý pán

V posledních dnech náš mediální prostor opět rozvířila debata o zavedení obecného referenda. Čtyři strany, které mají dohromady většinu ve Sněmovně, jednají o jeho možné podobě.

ANO, SPD, KSČM a Piráti zatím podle všeho nejsou v názorech jednotní. Zdá se však, že je spojuje nepochopení problematiky a snaha prosadit nejhorší možnost.

Jsou dvě vhodné formy referenda – zaprvé tzv. „obligatorní“ pro předem v ústavě vyjmenované případy (např. zvyšování daní či předávání národních pravomocí do zahraničí), kdy se vláda musí zeptat lidí předtím, než takový zákon nechá schválit. A za druhé tzv. „lidové veto“, kdy mohou občané odmítnout zastupitelským orgánem schválený zákon, když jde proti jejich přesvědčení a zájmům. To dává lidem dostatečnou kontrolu nad jejich zástupci. Když jim zákon odmítnou, sněmovna končí a jsou nové volby, to přirozeně brání přijímat příliš kontroverzní zákony. Podstatné je, že se předem ví, o čem se hlasuje.

Třetí forma tzv. „obecného“ referenda, která je na pořadu dne u nás, je vhodná zdaleka nejméně. Popírá princip zastupitelské demokracie, kdy lidé zvolí své zástupce a ti pak rozhodují. Politiky naopak zbavuje toho zásadního – zodpovědnosti za své jednání. Zejména pokud se příslušný zákon přijme bezhlavě, aby se vyhovělo aktuální společenské poptávce, vnese do společnosti víc chaosu a zloby než zamýšlených pozitiv. Jediná skutečně zásadní otázka „EU ano, či ne?“ přitom předmětem referenda být vůbec nemá. Společnost však možná dostane příležitost štěpit se na margináliích.

Hlavní zastánce přímé demokracie Tomio Okamura tvrdí, že se inspiruje ve Švýcarsku. Tam sice skutečně existují všechny tři varianty, obecné referendum však mají dvoustupňové – k „lidovému“ návrhu, který už sám o sobě musí být precizní a v paragrafové podobě (tedy žádné obecné výkřiky), se automaticky píše paralelní protinávrh voleného parlamentu. Pak se hlasuje o obou, který je lepší. Historicky přitom prošlo méně než jedno procento lidových iniciativ.

Vyspělá demokracie ve Švýcarsku tedy necítí silnou potřebu ovlivňovat své zástupce, které si sama volí. My ten pocit kvůli aktuálním zkušenostem máme. Část společnosti začala věřit, že zázračným lékem na zdejší politické neduhy bude obecné referendum. Pravděpodobnější je však další deziluze. Možná bylo lepší napřed se zamyslet, jestli neděláme něco špatně ve volbách, než si dáme do ruky klacek, kterým se pak sami utlučeme.

Více o referendech píše ve svém blogu europoslanec Jiří Payne.

Alois Sečkár,
místopředseda Svobodných

Vyšlo i na autorově osobním blogu.

Články vyjadřují pouze osobní názor autorů a nejsou oficiálním stanoviskem Svobodných, pokud není uvedeno jinak.

Ohodnoťte článek:

(1 hlas)

Na toto téma jsme napsali

Zálom: Regulace sociálních sítí nás ke svobodě nepřiblíží

Musím na úvod předeslat, že rád sleduji Václava Klause ml. Jeho názory jsou podnětné, mají vtip a jsou v našem nudném politickém rybníčku učiněným požehnáním. A jdou ve směru větší svobody. Tedy většinou.

Vavruška: Domácí porody

Kubec: Epizodní diktatura: proč potřebujeme aktivní občanskou společnost?

Oblíbená teze mnoha politiků se sklonem k autoritativním praktikám je, že „občanská společnost“, spolky, zájmová hnutí a lobbystické skupiny by neměli co mluvit do výkonu moci politikům, kteří získali „demokratický mandát“. Tento argument je ale chucpe – právě aktivní občanská společnost je nástrojem, který pomáhá proti tomu, aby se demokracie nestala otevřenou diktaturou většiny.

Mlýnková Išková: Moje sestra demokracie

Naše Demokracie je jen o pár měsíců starší než já. Ráda proto říkám, že jsme spolu vyrůstaly a já po jejím boku prožila celý svůj dosavadní život. Zatímco však dřív byla mou neodlučnou kamarádkou, v posledních letech se mi začala víc a víc vzdalovat.

Kříž: Proč je svoboda velmi konzervativní

Svoboda je možnost dělat si za své na svém co chci, pokud tím, nad míru přiměřenou okolnostem, nezasahuji do analogické možnosti jiného.