Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

Šamonil: O jedné zbytečné Brněnské fakultě aneb cesta do hlubin študákovy marxistické duše

Šamonil: O jedné zbytečné Brněnské fakultě aneb cesta do hlubin študákovy marxistické duše

Pokud alespoň jednou za čas zapnete televizi nebo rádio, otevřete si noviny nebo nějaké mainstreamové internetové médium, nemohl vaší pozornosti v poslední době uniknout neustále stoupající počet útoků ekologických aktivistů na významná umělecká díla v evropských muzeích. Přesněji řečeno, výraz ekologický aktivista ve spojení s těmito jedinci užívají hlavně a především právě média hlavního proudu. Tak třeba v Madridu se jedna taková partička přilepila k obrazům Franciska Goyi, v Postupimi se terčem útoku bramborovou kaší stal obraz Clauda Moneta a ve Florencii se tento výkvět inteligence pro změnu přilepil k mistrovskému dílu Primavera od Sandra Boticelliho. To vše prý ve jménu boje s klimatickou změnou. Ve skutečnosti se ovšem tito lidé „poslední generace“ nijak zvlášť netají tím, že daleko více než boj proti změně klimatu je jejich cílem zničení kapitalismu a vybudování marxistické společnosti.

To, že mladou generaci podobné levicové ideologie a myšlenky přitahují není nic nového. Nejedná se o specifický fenomén dnešní zpovykané doby, je tomu tak co svět světem stojí. To, že jedna veřejná vysoká škola v Brně žijící z peněz všech českých daňových poplatníků tyto extrémně levicové ideologie nejen toleruje, ale i bez uzardění podporuje, je ovšem trochu jiný vpravdě neradostný příběh.

Pakliže jste se někdy ptali, v jakém prostředí se myšlenky těchto novodobých revolucionářů bojujících za rudozelenější zítřky formují, pak vězte, že jednou z dozajista správných odpovědí je Fakulta sociálních studií v Brně. Pokud se po ukončení středoškolského studia rozhodnete pro studium vysokoškolské právě na FSS, pak v solidně zrestaurované budově na Joštově ulici můžete studovat politologii, sociologii, sociální antropologii, evropská studia či environmentální studia, donedávna dokonce i genderová studia a mnoho dalších pro společnost „zcela nezbytných“ oborů.

Fakulta se na vlastním školním webu chlubí řadou úspěšných absolventů. Jen tak namátkou – Martina Hynková, absolventka sociologie a genderových studií se v rozhovoru se studentkou žurnalistiky pyšní kariérou v neziskových organizacích zaměřených na genderové problémy, Michal Medek se jako ředitel střediska ekologické výchovy stará o čerpání unijních grantů, Pavla Papírníková pracuje na Stálém zastoupení České republiky v Bruselu a takový Martin Holiš to dotáhl na streetworkera pohrdajícího kapitalismem (to fakt řekl).

Vrcholem každého vysokoškolského studia pak má být závěrečná práce, v níž by měl student prokázat, že těch pět let studia za peníze nás daňových poplatníků nebylo k ničemu, že je víceméně připraven vstoupit do pracovního procesu a že oněch pět let studia společnosti vrátí i s úroky. Posuďte sami, do jaké míry je užitečné studium například takových environmentálních studií na FSS. Prosím, zde je několik konkrétních ukázek závěrečných prací absolventů tohoto progresivistického oboru.

Student Artem Kravchuk v roce 2020 úspěšně zakončil svoje bakalářské studium prací na téma „Environmentální ideologie zelených celebrit Hollywoodu.“ V rámci anotace své práce prezentuje následující závěr: „Daná analýza ukázala, že (zelené hvězdy Hollywoodu) svoji rétoriku směřují k návrhu řešení environmentálních problémů, která většinou vidí v obnovitelné energetice“. Vskutku šokující zjištění.

Studentka Zuzana Minářová v roce 2021 úspěšně obhájila práci nesoucí název: „Mezinárodní klimatická hnutí v ČR: Komparace Fridays for Future a Extinction Rebelion“. Na základě rozhovorů s členy těchto hnutí (to jsou ti lidičkové, kteří se s oblibou přilepují k silnicím, blokují dopravu na hlavních tazích a nelegálně okupují budovy které jim nepatří) došla ve své práci ke vskutku fascinujícímu závěru a sice, že: „Členové těchto organizací vnímají klimatickou krizi jako komplexní globální problém.“ Jen považte, tomuto pozoruhodnému zjištění studentky Minářové padlo za oběť 90 stran papíru.

Karolína Tomečková obdržela předloni bakalářský titul za práci s tématem: „Environmentální žal a jeho dopady na životy vysokoškolských studentů.“ Pro představu – v teoretické části práce předkládá absolventka „psychologický výklad emocí spojených s environmentálním žalem“, záměrem praktické části práce pak je „zkoumání zkušeností čtyř vysokoškolských studentů s environmentálním žalem a nalezení potenciálních souvislostí mezi nimi.“ Snad to nebude znít příliš povrchně, ale studenti by dle mého skromného názoru měli na vysoké škole spíše studovat než environmentálně truchlit. Nicméně my pravicoví konzervativci jsme byli vždycky tak trochu zpátečníci.

Róza Fadrná v roce 2019 obdržela bakalářský titul po sepsání práce „Environmentální gramotnost skautských vedoucích.“ V práci se věnovala „environmentální gramotnosti v rámci skautské organizace jako jednomu z předpokladů k úspěšné environmentální výchově.“ Jako dlouholetý (dnes již emeritní) skautský vedoucí musím s politováním z vlastní zkušenosti konstatovat, že podobnými levicově progresivistickými výchovnými trendy je moderní skauting prosáklý skrz na skrz. A s foglarovskou úctou k přírodě a krajině to věru nemá společného zhola nic.

Zajímavý vhled do marxistické duše studenta Fakulty sociálních studií dává úspěšně obhájená bakalářská práce Adama Bilíka z roku 2020 na téma: „Město jako aktér klimatické politiky v opozici vůči státu.“ Pro zajímavost jen několik názvů kapitol této práce, tak například: „Město jako progresivní aktér“, Trump jakožto nic nového pod sluncem“, „Trumpova anti-environmentální politika“ či „EU jako potenciální spojenec města v konfliktu se státem.“ Názor studenta na Evropskou unii, Donalda Trumpa či environmentální tématiku není předpokládám třeba příliš rozvádět.

Teď několik perliček z práce samotné. Na dvacáté straně práce student uvádí: „Principy jako státní suverenita, normy státocentrismu a pravidla, kdy finální slovo při utváření klimatických dohod mají státy, nemusí nutně vydržet navždy. Stojí za to zkoumat jejich legitimitu.  O pár stránek dál píše: „Selhání států vytváří frustraci, jež poskytuje prostor jiným aktérům. (…) A právě městská diplomacie a větší uznání a legitimizace může být jedním ze způsobů, jak tento status quo narušit.“ Volně přeloženo do obecného jazyka, autor nesnáší národní stát a klimapolitika je mu nadevše.

Na dalších řádcích se autor vymezuje vůči nedostatečně intenzivní klimatické politice nejen Donalda Trumpa, ale i Hilary Clintonové, Joe Bidena, brněnské primátorky Vaňkové a mnoha dalších. Při pohledu na současnou brněnskou primátorku bezhlavě prosazující klimatické šílenosti jednu za druhou mě napadá kacířská myšlenka – co víc by soudruh Bilík chtěl? Za zmínku pak určitě stojí vykreslení Ronalda Reagana jako hlavního představitele „neoliberální revoluce“, což je dle autorova mínění směr popírající environmentální problémy.

Celá práce je pak prokládána pravidelnými výpady proti producentům fosilních paliv, krajně pravicovým populistickým stranám, uhelným a jaderným elektrárnám a samozřejmě kapitalismu. Do nebes je naopak nepřetržitě vychvalována Evropská unie a její strukturální fondy jako prostředek k dosažení bezemisní Evropy v co nejkratším termínu.  

Jako absolventa ekonomické fakulty mě obzvláště zaujala práce Árona Tkadlečka na téma:         „Environmentální dopady zkrácení pracovní doby z pohledu nerůstu.“ Hned první věta:  ’Environmentální dopady současné společnosti začínají ohrožovat její budoucí existenci.’ předznamenává, v jakém duchu se celá práce ponese. Hned na úvod neopomene soudruh Tkadleček zmínit klíčovou myšlenku „nerůstových autorek“, že totiž zkrácení pracovní doby by mohlo kompenzovat jiná environmentální opatření jako například úbytek pracovních míst v průmyslu, snižovat produkci a spotřebu a chovat se environmentálně příznivě.

Samotný pojem nerůst pak autor představuje jako „sociálně spravedlivé snižování produkce a spotřeby, které zvyšuje lidskou spokojenost a zlepšuje ekologické podmínky globálně i lokálně.“ Bizár pak pokračuje šokujícím tvrzením (doloženým řadou studií), že mezi odpracovanými hodinami zaměstnance na straně jedné a jeho uhlíkovou stopou, vyprodukovanými emisemi skleníkových plynů či spotřebou energie na straně druhé existuje pozitivní vztah. Ekonomické peklo pak otevře svoje brány dokořán při následující „odborné citaci“: „Limitování růstu může přinést nezaměstnanost, kterou může řešit sdílení práce pomocí zkrácení pracovní doby. Redukce práce mohou být obzvláště potřebné pro snížení environmentální zátěže, pokud se zvýší produktivita pomocí eko-efektivních řešení.“

Následuje rozbor perspektiv environmentálních dopadů pracovní doby. V této části práce se například dozvídáme, že nerůstoví autoři přijímali představu nutného zmenšení ekonomiky jako nástroje k redukci environmentálního dopadu společnosti. Jinou perspektivou nerůstového hnutí je pak vymanění se z komerční sféry zaměřené na zisk, další zohledňuje „substituci lidské práce za energii fosilních paliv.“ Podobných perel obsahuje toto veledílo ještě celou řadu.

Hlavním poselstvím celé práce de facto je, že optimálním řešením neutěšené ekologické situace je úplně zrušit nebo výrazně omezit průmyslovou výrobu, významně snížit spotřebu, méně, nebo pokud možno vůbec nepracovat, nejezdit autem a nejspíš se přestěhovat zpátky na stromy.

Přiznám se bez mučení, že jsem tu práci nebyl schopen dočíst do konce. Přiznám se, že jsem žádnou z těch prací nebyl schopen dočíst do konce. Přiznám se, že se mi při čtení těch obludností zvedal žaludek. Zvedal se mi žaludek při vědomí, že všechny tyhle práce byly úspěšně obhájeny, vedoucí i oponent v rámci svých posudků autory těch prací vesměs pochválili a všichni ti lidé obdrželi akademické tituly. A snad ještě hůř po těle mi bylo, když jsem si uvědomil, že toto všechno financují i já ze svých daní. Nenávist ke kapitalismu, volnému trhu, národnímu státu. Dosti hrozná je pro mne představa, že se za moje peníze z docela normálního středoškoláka dost možná stane během několika let strávených na Fakultě sociálních studií jedinec plný nenávisti ke společnosti, která mu umožnila vystudovat a stát se tím, čím je. Zženštilým princátkem, co ničí muzejní umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty, místo mozku má v hlavě rudou vlajku a po večerech si se zvráceným zalíbením listuje v Marxově Kapitálu.

O financování provozu podobných fakult a oborů rozhoduje v Česku vláda, která vzejde z vůle poslanců zvolených lidem ve svobodných demokratických volbách. A žel, jak říká klasik – hlas lidu, hlas Boží. Nynější Fialova pětikoaliční vláda stejně jako předchozí Babišova koalice Fakultu sociálních studií v Brně více než štědře dotovaly. Tak na to prosím myslete, až půjdete příště k volbám.

Svobodní totiž nic takového nedopustí.

Filip Šamonil

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Filip Šamonil

Filip Šamonil

Novinky

Nejnovější video

Zdravím. Tady Markéta Šichtařová ze společnosti Nextfinance. Dneska vám chci říct dost osobní věc, to, co vám teď řeknu, nemám nijak připravené. Bude to absolutní improvizace od srdíčka. Když jsme před více než 30 lety prožívali revoluci, tak jsme chtěli být součástí vyspělého a rozvinutého západu, chtěli jsme se odstřihnout od nefunkčního socialistického východu, no a dneska po víc než 30 letech se něco ošklivě zvrtnulo. Já mám soukromou konzultační společnost a v rámci téhle společnosti přicházím denně do kontaktu s kvantem lidí naprosto ze všech částí ekonomiky, od soukromého sektoru o státní, od velkých ředitelů velkých podniků o drobné živnostníky, ale i důchodce, kteří si chtějí nějak přilepšit k důchodu. Zkrátka přicházím do kontaktu s celým spektrem a průřezem české společnosti. A už dlouhou dobu, minimálně poslední tři nebo čtyři roky se setkávám s tím, že v podstatě všichni ti lidé, kteří mě oslovují, mají něco společného, já u nich cítím narůstající míru skepse a frustrace k poslednímu ekonomickému vývoji. No, a v poslední době tenhle můj pocit ještě zintenzivnil. Stala jsem se externistkou v jednom rádiu a tak trošku navedla dělám moderátorku v jednom, v jednom rádiu a jsem si zvu různé zajímavé osobnosti, které mají co říct k ekonomice. Vyzpovídala jsem už lidi, kteří působí v energetice, ve zdravotnictví, v těžkém průmyslu, ve službách, ve zbrojařství, a tak bych mohla pokračovat a prakticky všichni tihle lidé vždycky se se mnou podíleli. O rostoucí míru frustrace zástupci zemědělců říkali my už nemůžeme dál provozovat naše zemědělské podniky, nám už to prostě nefunguje, my už meleme. Z posledního, budeme letos znovu ve ztrátě. Jsme obviňováni z toho, že čerpáme dotace a že chceme další peníze a chceme další dotace. To není pravda, my prostě jenom chceme, aby nám stát nezasahoval do podnikání, my jenom chceme vyrábět, ale my nemůžeme vyrábět, protože my ty dotace dostáváme naopak za to, že nevyrábíme. Mluvila jsem se zástupci obranného průmyslu, ti říkají, vláda chce, abychom dodávali zbraně na Ukrajinu nebo třeba obranné systémy na Ukrajinu. Ale my nemůžeme, protože ačkoliv na nás vláda tlačí, tak banky nám v podstatě znemožňují, aby nám protistrana připsala peníze na účet, takže my nemáme z čeho vyrábět, takže my jsme pod dvojím tlakem, my prostě tímhle způsobem už nemůžeme fungovat dál. Mluvila se zástupci automobilového průmyslu, říkají, my sice se orientujeme na elektroauta, protože to je momentálně móda v celé Evropě, ale ono to prostě nefunguje. My vynakládáme obrovské investice na vývoj něčeho, o čem tušíme, že to bude slepá vývojová větev, protože s největší pravděpodobností budoucnost je v různých typech motorů, ale rozhodně ne pouze v elektromobilitě. My už tímhle způsobem nemůžeme fungovat dál, my chceme, aby někdo zachránil automobilový průmysl, mluvila jsem se zástupci energetiky, energetici říkají, my musíme uzavřít naše provozy, my jsme teď vypnuli další tepelnou elektrárnu, protože je prostě neekonomické provozovat ji a přitom ceny elektřiny před nedávnem byly na historických rekordech, přesto přese všechno. Kvůli politice Evropské unie. Kvůli emisním povolenkám se prostě nevyplatí vyrábět. Energetici říkají, energetická krize se znovu vrátí, státní energetická koncepce je naprosto nedomyšlená, v podstatě neexistuje. Je to guláš a bude z toho znovu velký průšvih. Mluvila jsem se zástupci potravinářů, potravináři říkají, my jsme nařčeni z toho, že máme drahé ceny, vysoké ceny potravin, ale jak máme vyrábět levné potraviny, když máme takhle drahé energie? V podstatě všichni, s kým mluvíte, tak uvažují o tom, že odejdou nejenom z České republiky, ale obecně z Evropy mimo Evropskou unii do nějaké třetí země, kde je levnější pracovní síla, kde je míň regulací, kde jsou levnější energie. Potom mluvíte s lidmi, kteří působí ve službách nebo třeba i na některých místech státní sféry a ti všichni si stěžují na to, že zápolí se svobodou slova, že se musí samo cenzurovat, že sice zatím se jim třeba nic konkrétního nestalo, ale že oni vědí, že v případě, že by si příliš pustili pusu na špacír, tak že by špatně dopadli a ta frustrace v té společnosti ohromně roste a co je na tom nejhorší? Všichni ti lidi, se kterými mluvíte, tak říkají, my se snažíme být diplomatičtí, my to nechceme říct na plná ústa, protože kdybychom to řekli, tak by hrozilo, že na nás stát zaklekne ještě víc, my se snažíme alespoň ještě chvíli fungovat a já si uvědomuje, vždycky vám 100 chutí jim to namítnout, ale když budete mlčet, tak naopak stát uvidí, že ustupujete a zatlačí na vás ještě víc, protože když nebudete klást odpor, bude se to jenom zhoršovat. Ono to není tak, že ti kolektivisté chtějí dosáhnout nějaké hranice a tam se zastaví a dál už nepůjdou, ono to je tak, že oni si budou pořád uzurpovat víc prostoru, dokud jim ten prostor budeme dávat. A právě na základě toho, jak mluvím s rostoucím okruhem lidí, kteří jsou už naprosto zoufalí, tak roste i moje frustrace z té současné ekonomické nebo možná celospolečenské situace a snad úplně nejhorší na tom je, že potom tady je obrovská skupina lidí, kteří jsou třeba zaměstnanci a vůbec si neuvědomují, co se děje, co tady bublá pod pokličkou, že jejich zaměstnavatelé mají obrovské problémy, protože oni v podstatě mají svoje jisté, oni mají pocit, že když by náhodou přišli o práci, stejně je státní sektor vždycky znovu zaměstná. Takže v podstatě se vůbec nic neděje a tihle lidé strkají hlavu do písku a nechtějí vidět, co se děje, buďto nechtějí vidět proto, protože to opravdu nevnímají, protože oni sami vzhledem k tomu, že třeba veřejně o ničem nemluví, tak se ani s žádnou cenzurou nesetkávají a nebo případně si to nechtějí připustit, protože kdyby si to museli připustit, tak by je asi padli hrozné deprese, zkrátka oni se prostě před vnímáním té situace uzavírají, takže společnost se polarizuje a na jedné straně tady obrovská skupina těch, kteří nevnímají, že něco je čím dál víc špatně, a na druhé straně je tady rostoucí skupina těch, kdo se probouzejí, kdo už vidí, že něco je špatně, ale v podstatě se to bojí říci, tak tohle není ten vysněný západ, na který jsme chtěli vstoupit v roce 1989 po krátké oblevě a doby bezbřehé svobody. V devadesátých letech se to všechno začalo znovu lámat a dneska směřujeme v podstatě zpátky do socialismu a teď já chci zdůraznit, že když říkám, že směřujeme do socialismu, tak to není vůbec nic nadneseného, není to nic květnatého, je to prostě fakt, protože když se podíváte na vývoj veřejných financí, tak zjistíte, že už v podstatě polovina výkonu ekonomiky je dneska přerozdělovaná státem, to znamená, my už jsme z poloviny, socialistická ekonomika, před rokem 89 bylo přerozdělováno státem něco přes 80 % HDP, tedy hospodářského výstupu a byli jsme ryze socialistická ekonomika, 100 procent výkonu nemohlo být přerozdělováno v historii nikde nikdy. O to se pokusili komunisté během několika dějinných příkladů. Pokusil se o to Stalin během válečné ekonomiky, pokusil se o to třeba polpot, pokusil se o to Mao ce Tung. Vždycky to skončilo hladomorem a totální kalamitou a mrtvými. Takže 100 procent ekonomiky spravované státem, to je komunismus, a to je technicky neproveditelné. No a my jsme dneska poloviční socialismus, protože už jsme zhruba na 50 %, takže když říkám, že se vracíme před rok 89, není to vůbec žádná nadsázka, to je prostě tvrdý statistický fakt. Když budete poslouchat vládu, tak zjistíte, že vláda je neustále povinně optimistická, poradci vlády, vládní ekonomové, členové vlády, všichni nám vykládají, jak už směřujeme ke šťastným zítřkům, jak už byla doba covidová, překonaná, že všechno zlé, co se u nás děje, že za to může třeba válka na Ukrajině a tak dál, vždycky tam jsou nějaké výmluvy, kdo za to může, ale faktem je, že statistika neukazuje, že bysme směřovali k těm lepším zítřkům. Vláda vám třeba řekne, že se zlepšují veřejné finance, protože vláda přijala nějaký daňový balíček, kterému říká konsolidační balíček a že na základě toho se veřejné finance zlepšily. No jo, ale vláda už vám neřekne kontext. A ten kontext zní, že v tom době, v té době socialismu před rokem 1989 my jsme jako Československo měli v vyrovnané veřejné finance, my jsme neměli žádný velký veřejný dluh, naše veřejné finance byly v podstatě v pořádku, ale ten problém, který u nás byl, spočíval v tom, že stát vlastnil a přerozděloval skoro všechno a to, co dneska dělá vláda, je, že ona sice trochu možná zlepšuje veřejné finance, trochu možná zlepšuje schodky státního rozpočtu, ale za cenu toho, že neustále meziročně rostou jak příjmy, tak výdaje státního rozpočtu, a to o víc než o inflaci. To znamená, že ten stát se neustále rozpíná, to znamená, že my se vracíme k tomu socialismu před ten rok 89. To jsou prostě statistická fakta. Stačí, když se rozkliknete stránky ministerstva financí a podíváte se na vývoj státního rozpočtu v meziročním srovnání a podíváte se, jak se vyvíjí příjmy a výdaje tohoto státního rozpočtu a tam se například dočtete položku, že transfery příspěvkovým organizacím, tedy v podstatě dotace, vzrostly meziročně o 26 %, o 26 % se zvýšil tento typ dotací a vláda říká, že všechno je v pořádku a že se zlepšují veřejné finance, to prostě není pravda. No, a tahle frustrace, kterou já zažívám v té poslední době, která je spojená hlavně s tím, že tedy mnoho těch podnikatelů pláče nad svým podnikáním, nad tím, že jsou likvidováni, ale že se v podstatě bojí ozvat, protože mají pocit, že když budou mlčet, budou s tím systémem konformní, tak se ještě nějakou dobu udrží. Tak tahle moje frustrace vyústila v určité rozhodnutí. Jedna věc je nevědět, co se děje, a mlčet, to je samozřejmě akceptovatelné, pokud ale víte, co se děje a mlčíte, tak to znamená tolerování toho zla a tolerovat zlo je zlo samo o sobě, takže já nechci tolerovat tohle zlo, já nechci tolerovat, mlčky souhlasit s tímto ničením naší ekonomiky a s ničením v podstatě našich civilizačních hodnot. A proto jsem se rozhodla k něčemu, o čem jsem roky doufala, že se mi to vyhne, co jsem nikdy nechtěla dělat, ale co teď? Mám pocit, že už mě k tomu situace dotlačila, totiž budu kandidovat do senátu a za chvíli vám vysvětlím, proč. Svoje síly jsem spojila se stranou svobodných, protože je to podle mého soudu jediná skutečně pravicová strana v České republice, a byť je to zatím Malá Strana, vidím v ní velký potenciál a já chci vrátit pravici její skutečný obsah, pravice u nás v podstatě zanikla, strany, které původně byly pravicové, zejména mám na mysli ODS, se posunuly doleva, protože jestliže nějaká strana přijme daňový balíček, který zvětšuje zdanění a zvětšuje stát. Což přesně sedí na ODS, tak to prostě není pravicová strana, ona sice o sobě jako pravicové straně mluví, ale její reálné kroky tomu absolutně neodpovídají. Čili ODS je už dneska pouze karikaturou té původní strany, která to kdysi byla, proto strana svobodných je pro mě jediná akceptovatelná a v rámci této strany svobodných na podzim budu kandidovat do senátu, ano? Jsem jeden člověk. Samozřejmě, že i kdybych se do toho senátu dostala, tak to nebude znamenat žádnou velkou revoluci v nastavení české ekonomiky, a přesto se domnívám, že má smysl neházet flintu do žita a že každý jednotlivec, ať už v rámci europarlamentu nebo senátu, anebo Poslanecké sněmovny. Je ohromně důležitý, protože, víte, i v padesátých letech minulého století existovaly velké rozdíly mezi zeměmi socialistického bloku, například v Sovětském svazu probíhaly stalinské čistky, existovaly tam gulagy, u nás v padesátých letech to nebylo snadné. Lidé z politických důvodů přicházely o práci, mnozí z nich seděli ve vězení, několik lidí zaplatilo i životem, ale zdaleka ten systém nebyl tak strašlivý, jako byl v Sovětském svazu a ten rozdíl, proč ten systém nebyl tak strašlivý, byl v tom, že u nás jsme nikdy nedošli do takového extrému, jako došli v Sovětském svazu, a než jsme do toho extrému my stačili dojít, tak se situace v Sovětském Rusku už zase začala obracet. Začalo tam docházet k mírné oblevě, takže u nás jsme nikdy vlastně nestihli dojít do těch nejhorších konců a už to je ten důvod, proč má smysl všechny ty špatné věci, které se momentálně dějí, má smysl brzdit? I malé brzdění těchto věcí je smysluplné, protože potom nestačíme dojít do těch nejhorších konců. Stačí se podívat například na rozdíl mezi českou, německou energetikou, německá energetika i v daleko extrémnějším stavu než česká, daleko víc se v Německu tlačí na zelené obnovitelné zdroje, Němci si vypnuli svoje jaderné elektrárny. Kdybychom my udělali totéž, co udělali Němci, naše energetická krize by byla ještě mnohem horší, než jaká byla dneska. Jsme ve stavu, kdy v podstatě Němci od nás naší stále ještě v uvozovkách, levnou energii nakupují, kdybychom my byli tak extrémní, jako jsou dneska Němci, situace u nás by byla totálně neúnosná, a to je přesně ten důvod, proč má smysl i v několika málo lidech brzdit implementování těch změn, které k nám přicházejí ze západu. Já vám nebudu říkat to, co asi chcete slyšet, totiž, že se nějakými parametry dá ta situace úplně pozměnit a vylepšit to už se dneska nedá. Rozhodně není pravda, že můžeme tady pošudlat jednu daň tady trošičku zkrátit jednu dotaci a zase bude dobře. To jsou takové parametrické změny, které odpovídají třeba Dubčekovu pražskému jaru v roce 1968 nebo Gorbačovově perestrojce v osmdesátých letech. Ne, že by to bylo špatné, znamenalo to určitou oblevu a úlevu, ale to byly právě ty změny, které umožňovaly tak nějak trošku lépe žít v rámci té totality, ale rozhodně to nebylo poražení té totality k tomu, abychom se my vymanili z toho socialistického systému, tak jsme museli projít zcela zásadní transformací ekonomiky na začátku devadesátých let. No a vzhledem k tomu, že jsem právě řekla, že už v podstatě 1/2 českého hospodářství dneska je socialistická, tak dneska už se to opravdu nedá pošudlat nějakými parametrickými úpravami, abychom my se mohli znovu vrátit k prosperitě, tak musíme projít naprosto zásadní proměnou celé ekonomiky, ekonom v podstatě má jasno v tom, jakým způsobem ta proměna musí vypadat, ale problém je v tom, že zatím potom ještě není celospolečenská poptávka, zatím ještě se neprobudilo dostatek lidí, takové množství, jako se probudilo třeba v roce 1989. Navíc jsme ještě příliš ovlivňováni tím vývojem v západní Evropě, který směřuje k nám, a proto v tuto chvíli ještě nejde takhle jednoduše udělat ono vylepšení a znovu nastartování české ekonomiky. Ale v okamžiku, kdy známe diagnózu a víme, co je špatně, tak můžeme alespoň ty špatné věci brzdit do té doby, než čas nazraje na tu zásadní společensko ekonomickou přeměnu celé ekonomiky a potom můžeme být tedy připraveni do těch změn pozitivně nastoupit. Jak tedy zní ona diagnóza těch problémů? Nejenom české, ale obecně evropské ekonomiky, ta diagnóza zní tak, že celá Evropa byla zachvácena novou levicovou progresivistickou kolektivistickou ideologií, která se nazývá esg nebo isg a jejímž nejviditelnějším projevem, takovou špičkou ledovce je Green Deal, ale Green Deal není jediným projevem téhle ideologie. Dalšími projevy jsou například různé genderové ideologie nebo kontrola svobody slova, ona rétorika o dezolátech a dezinformacích a podobně. Musíme si uvědomit, že zatímco ekologie je skvělá věc, tak Green Deal nemá s ekologii vůbec nic společného a je to v podstatě pouze ona levicová kolektivistická ideologie, jejímž cílem je v podstatě likvidace evropského průmyslu a likvidace evropského blahobytu, tahle ideologie musí být absolutně odmítnutá, jestliže tedy máme brzdit ono zlo a jestliže máme brzdit ony negativní změny, které se u nás stále ještě dějí a stále ještě se stupňují, tak musíme vyjít ze tří myšlenkových východisek, musíme být z toho, že absolutně odmítneme Green Deal, že vyhlásíme nulovou toleranci pro Green Deal. Pozor, nemá to nic společného s ekologií. Za druhé si musíme jednoznačně zachovat českou korunu, protože pokud si ji nezachováme, pokud přijmeme euro, tak tím v podstatě dáváme evropské centrální bance bianco šek na zavedení digitální měny centrální banky, což znamená absolutní sledování našich občanů a v podstatě čínský kreditní systém. Velký bratr. No a za třetí, musíme začít dramaticky odbourávat dotace, dotace dneska jsou hlavní příčinou toho, proč stát už tvoří polovinu ekonomiky a proč například není na důchody pouze dotace? Sami o sobě dneska představují zhruba 1/3 státního rozpočtu. Pokud bychom odbourali ideologicky motivované dotace, které souvisejí s Green Dealem, s gendery, s dotováním neziskovek, které do našich dětí cpou věci o genderu ve školách a tak dál. Pokud bychom tohle všechno odbourali, najednou by nebyl třeba ani problém s důchodovou reformou. Asi vás to překvapí, ale ony ty veřejné finance samy o sobě nejsou až tak špatném stavu, to, co tam je naprosto kalamitní, je právě ona složka dotací, takže dotace musíme začít dramaticky odbourávat. I jeden jedinec v jakémkoliv zastupitelském sboru, ať už to je europarlament, senát nebo Poslanecká sněmovna, jeden člověk může vždycky hlasovat podle těchto tří základních myšlenkových pilířů, a pokud vždycky zvedne ruku, anebo naopak nezvedne ruku v souladu s těmito principy? Nikdy nezvedne ruku pro zvýšení daní, vždycky zvedne ruku pro odbourání regulací, vždycky zvedne ruku proti čemukoliv, co souvisí s Green dealem a tak dál, potom jeden jednotlivec může brzdit to zlo, které se na nás hrne a může způsobit, může být onen jazýčkem na vahách, který způsobí, že bude rozdíl mezi naší zemí a mezitím třeba ještě daleko větším zlem, které zachvátí některé západní země a pokud se nám podaří tohle zlo brzdit, tak já jsem přesvědčená o tom, že to dějinné kyvadlo se překlopí zase na obrácenou stranu, protože žádný nesvobodný systém netrvá donekonečna a nazraje celospolečenská poptávka k tomu, abychom provedli přeměnu české ekonomiky a přeměnu české společnosti něčemu lepšímu a zažili další svobodné období, tak, jako jsme ho zažívali ve svobodných devadesátkách. To je ten důvod, proč jsem se rozhodla letos kandidovat do senátu.

Oblíbené štítky

Filip Šamonil

Filip Šamonil

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31