Do školy jsem nastoupil v roce 1967 a v průběhu mé základní školní docházky pamatuji hned několik školních reforem. Probíhala rázná změna výuky matematiky, základem matematiky měla být teorie množin. Další změnou bylo zkrácení povinné školní docházky na 8 let. Probíhala i nějaká reforma výuky cizích jazyků. Z mého středoškolského studia si pamatuji zavedení maturity pro učňovské obory, aby i tito žáci mohli studovat na vysokých školách. Na vysokých školách pak probíhala reforma spočívající ve zkrácení studia na některých vysokých školách na 4 roky a další reformou byl později návrat k 5letému studiu. S rokem 1989 začala další vlna reforem školství. Poslední reformou je nechvalně známá inkluze. Školství se neustále reformuje! Změna začíná ještě před dokončením té předcházející.
Čím to je, že právě školství trpí trvalou a neutuchající reformou?
Každý z nás chodil do školy, rodiče chodili do školy a děti budou chodit nebo chodili školy. Každý z nás tak má dojem, že školství rozumí. Je to trochu zvláštní, protože jsou i jiné věci, které na nás měly a mají zásadní vliv. Například otrava aktivní zóny izotopem Xe135 byla jednou z příčin destrukce Černobylského reaktoru. Tato katastrofa nám všem zásadně změnila život. A tento velice zajímavý jev není předmětem tak vášnivých diskusí jako školství. Musí být i další příčiny neustávající reformy školství.
Každý rodič chce pro své děti to nejlepší! Většina rodičů chápe, jak důležité je pro dítě výchova a vzdělání, přirozeně chtějí pro své dítě to nejlepší. To se pak pojí s tím, že rodiče jsou v rozpuku sil mezi 20. a 50. rokem života. Rodiče tak mají silnou motivaci měnit školství, mají k tomu síly a mají přesvědčení, že školství rozumějí. A tito lidé se aktivně zajímají o školství, navrhují reformy a snaží se je prosadit.
Naše povinné školství bylo založeno císařovnou z vůle boží. Dále jej formoval Metternichův a Bachův absolutismus, následně období první světové války. Krátkých 20 let ČR v meziválečném období bylo demokratických, pak však přišla německá okupace, padesátá léta a pak sovětská okupace. A bohužel po roce 1989 nepřišla decentralizace školství ani zrovnoprávnění soukromých a státních škol.
Takže teď tady máme centralizované, jednotné a unifikované školství pro všechny. Přitom lidé jsou velice různí, mají různé názory, různé cíle a zájmy. Není možné mít jednotné školství pro všechny, se kterým budou všichni spokojení.
A v tom je jádro problému. Pokud bude školství jednotně řízené z jednoho centra, výše zmíněné procesy povedou k neustálým změnám. Podle toho, kdo se dostal k možnosti školství řídit.
Jak z toho ven? Jak nechat školství přirozeně se vyvíjet a nabízet rodičům něco, s čím můžou být spokojeni? Jedinou možností je postupně odstraňovat centrálně zavedené nesmysly, postupně předávat více kompetencí jednotlivým školám. Postupně, krok za krokem. Ať si rodiče rozhodnou, jakou školu chtějí pro své děti. Konkrétně můžeme začít zrušením nesmyslu, jakým je násilná inkluze. Pak zrušení nesmyslu povinné školky. Třetím krokem může být revize RVP. Redukce RVP tak, aby v nich nebyly žádné politické názory, jako například propagace multikulturalismu. Postupně nechat vejít do školství vzájemnou soutěž jednotlivých škol. Nebude to snadné, ale je to možné. Více je v https://svobodni.cz/politicky-program/, odstavec Školství a věda.
František Petrík,
člen Republikového výboru Svobodných
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak
