Tato tvrzení však nemusejí být nezbytně správná. Je možné, že fungující demokracie v sobě obsahuje procesy, které vznik těchto stran přímo či nepřímo podporují? Zkusme si tři takové procesy popsat.

Teorém voliče mediána

V roce 1929 formuloval americký ekonom a matematik Harold Hotelling článek Stability in Competition, neboli Stabilita v konkurenci [1]. V ní popsal problém tzv. voliče mediána. Ten lze vysvětlit na jednoduchém příkladu. Uvažujme pláž, na jejíž krajích se nacházejí dva prodavači zmrzliny. Lidé na pláži kupují zmrzlinu čistě podle toho, ke kterému stánku mají blíže. Dříve či později se jeden z prodavačů rozhodne navýšit své tržby přesunutím svého stánku blíže ke středu, druhý samozřejmě reaguje obdobnou akcí. Výsledek je zřejmý. Oba prodavači stojí vedle sebe ve středu pláže, což je onen hledaný bod stability.

V politice se „přesunutí stánku“ označuje jako „rozkročení se“ [2], neboli zmírnění některých částí politického programu tak, aby se povedlo nalákat nové voliče. Tato taktika rozhodně není našim stranám cizí [3]. Při lapání hlasů se vyhýbaly příliš kontroverzním tématům a jejich vlády byly poznamenány strachem, aby se náhodou některé voličské skupině příliš neznelíbily. Nepopulární kroky se staly tabu především před volbami, což je pohříchu téměř pořád [4]. Výsledkem byl fakt, že se strany staly nečitelnými či dokonce nedůvěryhodnými a voliči získali pocit, že ať už byl zvolen kdokoli, skoro nic se reálně nezměnilo. Důkazem budiž fakt, že počet voličů, kteří se rozhodují na poslední chvíli, dramaticky vzrostl.

V realitě existuje možnost otevření nového stánku, tj. vstup nového konkurenta na politické kolbiště. Nově vstanuvší bojovníci se však potřebují odlišit do stávajících. Musejí nabídnout něco nového, aby nesplynuli se stávajícími strukturami. Silná rétorika a uchopení kontroverzních témat se ukazují jako užitečné nástroje. Tato strategie je současně jedním z typických znaků protestních stran.

Rozšiřování státní agendy

Tendence rozšiřování státem řízené agendy trvá v západních státech desítky let. Lze ji snadno ověřit například např. vývojem velikosti státních výdajů nebo počtem zákonů a regulací.

Představme si na chvíli společnost, kde stát poskytuje pouze základní služby v duchu klasického liberalismu, tj. zajišťuje vnitřní a vnější bezpečnost a fungující právní rámec. V takové zemi by se rodič, jehož dítě by neumělo pořádně počítat, snažil sjednat nápravu u ředitele školy, případně své dítě posílal jinam. Rozbitou silnici by reklamoval u jejího provozovatele, nekvalitní potraviny u obchodníka a nespokojenost s repertoárem divadla by vyřešil tím, že by začal chodit jinam.

V dnešním světě pohlížíme na úroveň vzdělání, infrastruktury, kultury, kvalitu potravin či pěstované plodiny jako na předměty celospolečenské diskuse. A to zcela oprávněně, protože stát část služeb v této oblasti přímo produkuje, část dotuje a prakticky všechny reguluje a daní. Špatná úroveň školství, nedostavěné dálnice, nevkusné divadelní hry a nekonečné lány řepky, u všech těchto problémů ukazujeme na vládu, potažmo na stát, coby jejich hlavního viníka. Protestním stranám pak stačí kritizovat současné vlády. Mohou tím oslovit různorodou skupinu voličů. Dva voliči, kteří by se jen těžko shodli na koncepci reformy vzdělávacího systému, mohou snadno najít společnou řeč při kritice současných poměrů. Ničit je jednodušší než tvořit, stejně tak je snazší kritizovat než navrhovat.

Mnozí voliči též pociťují nespokojenost s dílčími aspekty fungování státu a ztrácejí víru v ochotu a schopnost klasických stran tento stav změnit. Nekritizují pouze konkrétní politiky, ale odmítají celý politický establishment en bloc a hledají toho, kdo jim nabídne alternativu. Jiní jsou si dobře vědomi, že politické programy některých protestních stran jsou demagogické a nesplnitelné, vidí v nich pouze způsob, jak vyjádřit svou frustraci.

Profesionalizace politiky

Klasické politické strany mají tendenci volit si do svého čela osobnosti, které se v politice pohybují dlouhodobě, takzvané kariérní politiky. Lidé jako Petr Nečas, Bohuslav Sobotka, Jan Hamáček nebo Jiří Pospíšil nastoupili do poslaneckých lavic těsně po škole, aniž by strávili několik let v soukromém sektoru. Rétorika některých takových politiků je často nesrozumitelná a komunikují v ní témata, která voliče příliš nezajímají. Prožívají své životy hermeticky uzavření v kancelářích a zasedacích místnostech, netušíce, o čem si povídají lidé doma či na ulici. Dokážou oslovit pouze politické fajnšmekry, nikoli voliče, kteří se o politiku zajímají pouze povrchně.

Ať už si o podnikatelských aktivitách pánů Babiše či Okamury myslíme cokoli, je nám jasné, že nevyjednávali se svými zákazníky obšírnými projevy, na jejichž pointu je třeba čtvrt hodiny počkat. Majitel firmy se musí zajímat o problémy svých zaměstnanců, jinak riskuje jejich odchod ke konkurenci. Tyto zkušenosti využívají i v politice, protože dokážou voličům stručně a na jím blízkých příkladech vysvětlit svůj program. Můžeme samozřejmě namítnout, že jejich sliby jsou nereálné a že jsou schopni tvrdit to, co další den popřou. Zatím se ovšem nezdá, že by je to nějak výrazně diskvalifikovalo.

Kam dál?

Jsem dalek touze politickým stranám jakkoli radit, z výše uvedeného se ale nabízejí určité způsoby, kterými by mohly voliče přetáhnout zpět.

Z prvního odstavce plyne jednoduchá rada. Strany by se měly přestat bát kontroverzních témat a vrátit se k politické filosofii a ideálům, na které byly založeny. Je třeba připustit si, že existují i voliči, kteří jsou s danou stranou nekompatibilní a které strana nedokáže oslovit, aniž by ztratila významnou část těch stávajících. Již naši předci věděli, že neexistuje člověk, jenž by se zavděčil každému. Změna politického smýšlení společnosti je úkolem think-tanků.

Je třeba otevřít se novým osobnostem zvenku, a to nejen po formální stránce, ale dát jim též šanci na získání volitelných míst na kandidátních listinách. K tomu mohou pomoci například otevřené primárky, které má u nás zatím jen minimum stran.

Nejtěžší je zřejmě druhý bod. Liberálně smýšlející strany čeká nelehký úkol otevřít určitá odvětví tržní konkurenci. Levicovým stranám lze snad vzkázat jen to, aby provozovaly služby státu ke spokojenosti občanů, což osobně považuji za sisyfovskou práci.

Tak jako tak, situace není tak zoufalá, jak by se při sledování médií znát. Klasické strany se pouze musejí rozhodnout, jestli najdou odvahu hledat skutečné příčiny problémů a aktivně je řešit, nebo se raději schovají za bukem a budou čekat, až se bouře přežene. To druhé by se jim nemuselo vyplatit.

Jiří Pešík,
místopředseda Svobodných v Plzeňském kraji

Vyšlo také na osobním webu autora.

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak. 

[1] Článek je k dispozici na webu JStor.org. Česky např. v Dějinách ekonomického myšlení od Roberta Holmana, str. 490.

[2] Tento termín zřejmě poprvé použil Josef Zieleniec v době svého působení v ODS.

[3] Ačkoli se původní Hotellingův model týká většinového systému, lze jej zobecnit i na poměrový.

[4] Nejbližší rok bez voleb bude 2027, podrobněji např. článek Volby 2018 až 2026 – velký přehled: Každý rok půjdeme k urnám i několikrát.