Podle Bruselu by v roce 2020 (tedy za 8 let) mělo mít 40 % lidí v EU ve věkové skupině 30-34 let vysokoškolské vzdělání. Odhaduji, že plnění tohoto cíle nás stojí 46 miliard korun ročně.
Lisabonská smlouva dala Evropské radě mandát „určovat směry hospodářské politiky“ členských států. Evropská rada se této pravomoci plně chopila 17. června 2010, kdy přijala „Strategii Evropa 2020“. Podle tohoto plánu má Evropská unie mít do roku 2020 (mimo jiné) mezi mladými lidmi 40 % absolventů vysoké školy. Jak se praví v rozhodnutí Evropské rady, „Členské státy MUSÍ na své úrovni tyto priority implementovat.“
Nesmyslný cíl
Nejprve si řekněme, že tento cíl je zcela nesmyslný. Cíl vychází z naprostého nepochopení ekonomie. Evropští politici si ve statistikách všimli, že lidé s vysokoškolským vzděláním mají v průměru vyšší platy a nižší nezaměstnanost než lidé bez vysokoškolského vzdělání. Z toho mylně vyvodili, že zajistí lidem vyšší příjmy a nižší nezaměstnanost, když zařídí, aby jich více mělo vystudovanou vysokou školu.
Proč je to mylné? Je to, jako kdybychom si všimli, že Karel Gott má vysoký příjem a vláda by se rozhodla, že napne všechny síly, aby 40 % lidí bylo zpěvákem. Schopnost dobře zpívat je nadání, které nemá každý. Také není potřeba mít tolik zpěváků. Stejné je to se schopností naučit se a uplatňovat vysokoškolské znalosti. Ke zvládnutí vysokoškolské látky je potřeba paměť, trpělivost, inteligence, a další vlastnosti, které jsou v populaci rozloženy zhruba podle Gaussovy křivky. Žádné bruselské nařízení nemůže změnit rozdělení schopností ve společnosti. I kdyby se nějakým zázrakem 40 % naučilo vysokoškolskou látku, nebudou ji moci uplatnit. Lidé stále budou potřebovat zámečníky, kuchaře, řidiče, prodavače a další profese, k jejichž vykonávání by byla naučená látka nadbytečná a neužitečná.
Za deset let jsme zdvojnásobili počet studentů
Jak ukazují data ministerstva školství, za deset let se počet studentů vysokých škol zdvojnásobil ze 200 tisíc na 400 tisíc (drtivá většina z nich na veřejných školách = za peníze daňových poplatníků). (v letech 2000-2010 v úsilí plnit cíle „Lisabonské strategie“, předchůdkyně „Strategie Evropa 2020“). Ne každý vysokou školu dokončí. Celkové veřejné výdaje na vysoké školství vzrostly ze 17 miliard na 35 miliard.
Vzhledem k tomu, že je v České republice asi 700 tisíc lidí ve věkové skupině 20-24 let, tedy ve skupině, kdy je normální studovat, je 400 tisíc studentů skutečně nepřiměřeně hodně.
Plnění evropského cíle znamená trojí plýtvání: 1) Lidé, kteří budou studovat vysokou školu navíc – díky vládním pobídkám – nebudou moci současně pracovat a nevydělají si peníze a neodvedou státu daně. 2) Jejich vzdělání zaplatí stát a budou to vyhozené peníze. 3) Promarní příležitost naučit se na středoškolské úrovni užitečné řemeslo, protože vládní pobídky je budou uměle směrovat na všeobecné střední školy typu gymnázia.
Předpokládejme, že polovina studentů – 200 tisíc místo 400 tisíc, by bylo přiměřené číslo. Kdyby 200 tisíc nadbytečných studentů místo chození do školy pracovalo, platili by státu na daních kolem 30 miliard ročně, to můžeme považovat za ušlý výnos státu. Krom toho polovina veřejně vynaložených prostředků na vysoké školství, 16 miliard korun ročně, je proplýtvána. Cíl počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, který nám EU uložila, stojí naše daňové poplatníky kolem 46 miliard korun ročně.
Mimochodem, jiný cíl téže strategie Evropa 2020 – dosáhnout do roku 2020 dvacetiprocentního podílu obnovitelných zdrojů energie na energetické spotřebě nás ročně na podpoře biopaliv a solárních a větrných elektráren stojí asi 55 miliard ročně. Za to nám myslím těch 30 miliard čistého, které podle ministerstva financí z EU dostáváme nad rámec toho, co tam platíme, nestojí.
Centrální plány nefungují
Ty evropské centrální plány nejsou rozumné. Vzpomeňme si na tzv. Lisabonskou strategii, podle které se do roku 2010 měla Evropská unie stát nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější oblastí světa. Nepovedlo se. Centrální plány totiž ani rozumné být nemohou. Evropská rada a Evropská komise ví snad lépe než stamiliony lidí v Evropě, co je pro ně dobré? Nemůže to vědět, ani kdyby paní Merkelová, pan Sarkozy, pan Berlusconi, pan Jan Fischer a další, kteří Strategii Evropa 2020 v roce 2010 s lehkostí schválili, byli sebegeniálnější.
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
