Cestovní doklady

Cestovním dokladem rozumíme veřejnou listinu, na základě které dochází k ověřování identity osoby, která je držitelem takového dokladu. Hovoříme-li tedy o cestovních dokladech, je cestovní pas historicky nejstarším a nejrozšířenějším cestovním dokladem. Historie vydávání cestovního pasu spadá do období 13. století, kdy v Anglii umožňoval svému nositeli překračovat hranice a rovněž vstupovat do přístavů. Postupně docházelo k vydávání cestovních pasů i v dalších zemích. Cestovní pas tehdy nesloužil pouze k překračování hranic, ale rovněž i k prokazování totožnosti a k identifikaci národnosti. Po skončení první světové války docházelo k migraci velké části obyvatel, a tudíž stoupl nárok na určení identity osob. V souvislosti s mezinárodní mírovou konferencí v roce 1920 dostaly cestovní pasy finální podobu a začaly se vydávat tak, jak je prakticky známe dnes. Přesto tehdejší úprava cestovních dokladů nebyla dostatečná, takže postupně byl kladen větší důraz na technologické využívání bezpečnostních prvků. Cílem postupného využívání bezpečnostních prvků na cestovních dokladech bylo zajištění většího zabezpečení údajů v nich uvedených a znemožnění či ztížení jejich padělání.

Z hlediska ústavního práva je každému občanovi ČR zaručena svoboda pohybu a pobytu. Každý, tj. občan, kdo se oprávněně zdržuje na území ČR, má právo ji svobodně opustit a zároveň však žádný občan k tomu nemůže být nucen. Stejně tak má právo každý občan na svobodný vstup.

Základním právním předpisem na úseku cestovních dokladů je zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění pozdějších předpisů. Technické podmínky a postupy ohledně pořizování a zpracovávání biometrických údajů stanovuje vyhláška č. 415/2006 Sb.

Cestovním dokladem se dle tohoto zákona rozumí veřejná listina, která opravňuje občana k překračování státních hranic ČR přes hraniční přechod, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána.  Z uvedeného tedy vyplývá, že oprávnění překročit hranice má pouze občan, který je držitelem platného cestovního dokladu. V případech překračování hranic s členským státem EU je možné jako cestovní doklad též použít občanský průkaz.

Druhy cestovních dokladů, jež zákon upravuje, jsou cestovní pas, diplomatický pas, služební pas, cestovní průkaz, náhradní cestovní doklad EU a jiný cestovní doklad na základě mezinárodní smlouvy.  Pro účely této práce se budu zabývat pouze cestovními pasy.

Biometrické údaje

Samotný pojem biometrika má svůj původ ve dvou řeckých slovech bios (život) a metron (měřit, měření). V přeneseném slova smyslu znamená biometrika měření a rozpoznávání určitých charakteristik člověka. Metody, které využívají biometrické údaje, tedy slouží k zjištění či ověření identity člověka.  V praxi jsou všechny biometrické ověřovací systémy obvykle kombinací fyziologických a behaviorálních charakteristik, podle módu interakce mezi uživatelem a systémem, který ověří jeho znaky s uloženými charakteristikami.

Biometrické údaje řadíme mezi citlivé osobní údaje, které podléhají ochraně dle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Na základě biometrických údajů dochází k přímé identifikaci či autentizaci daného subjektu údajů.  Rozvoj využití biometrických údajů jak pro kriminalistické či bezpečnostní aplikace a systémy mohl nastat až ve chvíli, kdy došlo k možnosti jejich automatizovaného zpracování moderními technickými prostředky. Jedním z přelomových okamžiků, od kdy se začal klást větší důraz na využívání biometrických prvků v dokladech, nastal po teroristických útocích 11. září 2001 ve Spojených státech amerických. Po této události celá řada států ve snaze zabránit podobným útokům a ve snaze zajistit větší bezpečnost obyvatel, se snažila prosazovat pořizování biometrických údajů do cestovních dokladů.

Biometrické údaje v cestovních dokladech byly v ČR zavedeny na základě požadavku zajištění zvýšené bezpečnosti a boje s terorismem a to konkrétně nařízením Rady EU č. 2252/2004, o normách pro bezpečnostní a biometrické prvky v cestovních pasech a cestovních dokladech vydávaných členskými státy. Všechny členské státy EU vydávají od 1. září 2006 cestovní pasy s použitím biometrických prvků. Cestovní pasy jsou tedy v ČR vydávány se strojově čitelnými a biometrickými údaji, jimiž jsou digitální zpracování fotografie občana a také jeho podpis a dále rovněž od 1. 4. 2009 také otisk prstu.

Biometrické údaje tedy slouží k identifikaci či autentizaci dané osoby. Identifikace (někdy označovaná také jako metoda „One-To-Many“) je postup, při němž je sejmutý biometrický vzorek porovnáván s referenčními šablonami uloženými v příslušném seznamu a následně je zjišťováno, která referenční šablona (je-li v seznamu obsažena) danému vzorku odpovídá. Biometrický systém je schopen rozpoznat totožnost uživatele bez nutnosti jejího předchozího zadání.  Identifikace tedy odpovídá na otázku „kdo to je“?

Naproti tomu verifikace (někdy též „autentifikace“ nebo metoda „One-To-One“) je metoda, která spočívá v postupu komparace sejmutého biometrického vzorku s jednou referenční šablonou uživatele, jehož totožnost byla zadána. Tento postup pak vede k zjištění, zda sejmutý vzorek této totožnosti odpovídá.  Jinými slovy jde o ověření, zda daná osoba je tou osobou, za kterou se vydává. Dochází tedy k potvrzení či vyvrácení identity dané osoby.  Verifikace odpovídá na otázku „je to opravdu ta osoba, za kterou se sama vydává“?

Identifikace se od verifikace odlišuje hlavně tím, že identita jedince není známa. Proces identifikace je tedy náročnější na výkon celého systému než u verifikace.

Biometrické prvky obsažené v e-pasech

E-pasy s biometrickými údaji jsou opatřeny plastovou stránkou, která kromě digitálně zpracované černobílé fotografie obličeje též obsahuje elektronicky zpracovaný podpis a rovněž také čip, na kterém jsou uloženy elektronické a biometrické údaje (barevná fotografie a otisky prstů).

(Obrázek č. 1 – vzor biometrického e-pasu).

(Obrázek č. 2 – umístění čipu a antény uvnitř datové stránky).

Tvář (face) – geometrie obličeje

(Obrázek č. 3 – geometrie obličeje).

Při měření obličejových částí dochází k určování pozic určitých částí obličeje, jakými jsou např. nos, ústa, oči, atd. a zároveň je určující měření vzdáleností mezi těmito částmi obličeje. Při používání této metody se z těchto poměrně snadno rozlišitelných prvků vytvoří číselný vektor, který následně uchovává naměřené hodnoty.

V cestovním pase je fotografie tváře povinnou součástí. Fotografie je v cestovním pase uložena v černobílém digitálním provedení a rovněž je uložena v barevném provedení v čipu.

Otisky prstů (fingerprints)

Problematika otisků prstů patří k zajímavým a zároveň ožehavým tématům, které se vztahují k cestovním dokladům – e-pasům, a to především proto, že otisk prstu je jedinečný pro každého z nás a představuje tudíž velmi osobní citlivý údaj. Identifikace osob v oblasti daktyloskopie vychází z existence papilárních linií, které jsou vytvořeny na některých částech povrchu lidského těla (vnitřní strana prstů a dlaně obou rukou a prsty a chodidla obou nohou).

(Obrázek č. 4 – otisky prstů).

Klasifikace papilárních linií nám umožňuje rozdělení otisků prstů do podskupin. Identifikace osoby je pak prováděna na základě nalezení a porovnání takzvaných markantů, které papilární linie vytvářejí.

Podpis (signature)

V e-pasu je rovněž veden elektronicky zpracovaný podpis držitele. Podpis osoby je porovnáván s uloženým podpisovým vzorem. Podpis v sobě obsahuje podrobnosti o tom, jakým způsobem byl podpis vytvořen. Základem tedy není podobnost tvaru písmem, ale dynamika podpisu, provedení tahů, síla, kterou bylo tlačeno na podložku, rychlost psaní a další jednoznačné charakteristiky podpisu.

(Obrázek č. 5 – podpis).

Důvody zavádění biometriky do cestovních pasů

Primárním záměrem zavedení cestovních pasů s biometrickými údaji byla jednoznačná identifikace držitele cestovního pasu s tímto dokladem. Společně se zavedením principu vlastnictví cestovního pasu pro každého člověka osobně včetně dětí (osob mladších 15 let), by mělo přispět k eliminaci trestné činnosti páchané na základě padělaných cestovních pasů, k eliminaci nežádoucí migrace osob a rovněž k eliminaci obchodování s lidmi.

Dalším důvodem pro zavedení biometrických údajů do cestovních pasů bylo zajistit, aby při vyhoštění cizince nedocházelo k její zpětné migraci. Bez biometrických údajů v cestovním pase se nelegální cizinci opět vraceli na území ČR s jinými jmény a tudíž jinými doklady. Bohužel tehdy neexistovaly žádné důkazní materiály, podle kterých by byl daný cizinec usvědčen. To se se zavedením biometrických údajů v cestovním pase podařilo změnit.

Další využití biometrických údajů v cestovním pase je v případě ztráty či odcizení cestovního pasu. Při ztrátě či odcizení biometrického pasu je tento doklad pro případného pachatele, který by měl v úmyslu tento doklad zneužít, zcela k ničemu. Biometrický pas totiž obsahuje fotografii, která již není lepená, ale vypalovaná laserem ve vrstvách, tudíž je zcela prakticky vyloučené, aby došlo k její podstatné změně. Dále je rovněž fotografie uložena v digitální podobě na čipu RFID příslušného pasu.  Cestovní pas obsahuje celou řadu ochranných prvků, které je při použití běžně dostupných technologií velmi obtížné napodobit. Mezi klasické ochranné prvky patří vodoznak, ochranný proužek, speciální barvy, čip RFID, mikrotisk, ale také prvky viditelné pouze pod ultrafialovým světlem.

V neposlední řadě je využívání biometrických údajů v cestovních pasech spojeno se stále sílící vlnou terorismu a nelegální migrace. I v tomto ohledu mají biometrické údaje v cestovních pasech nezastupitelnou úlohu při zajišťování bezpečnosti na území ČR.

Mezi nevýhody zavádění biometriky do cestovních pasů můžeme zařadit vysoké náklady na zavedení patřičné technologie (na straně vydávání elektronických pasů i jejich následné kontroly) a dále otázky týkající se ochrany soukromí a zabezpečení ochrany osobních údajů.

Marek Hejduk,
člen Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.