Vazalové, ne státníci. Unie jako nový Sovětský svaz, varuje Zálom

„Kdyby Evropská unie nemířila stále jistěji k nějaké formě totality, nemusela by nás vnitřní politika Maďarska nějak dalece zajímat. Dokud to tak ale bude, je velmi důležité, aby tu eurounijní jednotu proti demokracii a proti myšlence národních států někdo narušoval,“ je přesvědčený místopředseda Svobodných a zastupitel města Beroun Luboš Zálom. Podle jeho slov je dobře, že jsou v Evropě stále země jako je právě Maďarsko a částečně i Polsko, bez jejichž hrdého přístupu by přeměna Evropské unie v nový Sovětský svaz byla mnohem rychlejší. „Obávám se, že současná vláda dělá vše pro to, aby se Babiš dříve či později zase vrátil do sedla,“ bere si na mušku současnou vládu Luboš Zálom.

Přestože předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová přála Maďarům, aby se zbavili Viktora Orbána stejně, jako Češi Andreje Babiše, vše dopadlo jinak a Orbán svou funkci nejenže obhájil, ale naopak upevnil. O čem to podle vás svědčí?

Tak za prvé je nutné si uvědomit, že Češi se žádného Andreje Babiše nezbavili. Že Babiš skončil v opozici neznamená z dlouhodobého hlediska zatím vůbec nic. A obávám se, že současná vláda dělá vše pro to, aby se Babiš dříve či později zase vrátil do sedla. Proč Viktor Orbán obhájil a dokonce posílil svoji pozici? Pokud vyhraje opakovaně demokratické volby a dokonce posiluje, znamená to jediné. Dělá pro svůj národ dobrou politiku. Nebo si národ alespoň myslí, že dělá dobrou politiku. Maďarsko je stabilní zemí, současné energetické výkyvy se mu zdá se vyhnou. Vedle toho Orbán zručně hraje na protibruselskou notu. Jestliže má velká část Maďarů oprávněný pocit, že jejich zemi Evropská unie ubližuje, Orbán pro ně ztělesňuje státníka, který nechce dovolit, aby se Maďarsku ubližovalo a aby se z Maďarska stalo jen jakési bruselské léno. I když pro mě Orbán rozhodně není prototypem ideálního politika, je nutné mu přiznat, že mezi vrcholnými politiky zemí EU je jeden z mála skutečných státníků. Na prvním místě vidí svůj stát a až teprve potom to ostatní. Neposuzuje politiku optikou nadstátních a nadnárodních závazků.

O svém vítězství mluvil Viktor Orbán tak, že jej bude vidět nejen z měsíce, ale hlavně z Bruselu. Zřejmě tak chtěl akcentovat to, že bude i nadále kritikem poměrů v Evropské unii. Je to podle vás správný vzkaz?

Kdyby Evropská unie nemířila stále jistěji k nějaké formě totality, nemusela by nás vnitřní politika Maďarska nějak dalece zajímat. Dokud to tak ale bude, je velmi důležité, aby tu eurounijní jednotu proti demokracii a proti myšlence národních států někdo narušoval. Shodou různých okolností je to právě Orbánovo Maďarsko a do jisté míry Polsko. Bez hrdého přístupu těchto zemí by přeměna Evropské unie v nový Sovětský svaz byla mnohem rychlejší. Znovu opakuji, že Orbán pro mě není ideální politik. Rozhodně to není zastánce svobody, volného trhu, není to zastánce kapitalismu, i když v 90. letech jím možná byl. Ale to je věc Maďarů, zda chtějí mít za premiéra autoritáře nebo zda si dokáží ve své politickém prostředí najít někoho jiného, kdo by byl zároveň zastáncem svobody a zároveň nepoklonkoval Evropské unii. Někoho, jako byl dejme tomu u nás Václav Klaus. Ale jak říkám, to je věc Maďarů. Jako euroskeptik říkám, buďme rádi za Orbána.blob:https://www.parlamentnilisty.cz/9b1014b2-7051-4612-9b19-3d495eb46ca9blob:https://www.parlamentnilisty.cz/5af2c2bf-2b14-42ba-9ca8-5481ea3fef3a

Na druhou stranu mezi českými vládními představiteli nezavládlo velké nadšení z vítězství Viktora Orbána. Předseda Pirátů Ivan Bartoš ani předseda Senátu Miloš Vystrčil se ke gratulacím příliš neměli. Očekáváte tedy zhoršení našich vztahů s Maďarskem?

Krásně se ukazuje, že naši vládní politici řeší především to, jak se jeví vůči Evropské unii. Daleko více je zajímá iluzorní jednota Evropské unie než naše vlastní záležitosti. Nejsou to státníci. Vnitřně, svým smýšlením, jsou to vazalové. Stále platí, že Maďarsko je v rámci Evropy vedle Polska a Slovenska náš nejdůležitější partner. A připadá mi, že naši politici vůbec nechápou principy spojenectví. Jestliže v rámci V4 společně postupujeme jako země s podobnou historickou zkušeností a podobnými zájmy vůči starým zemím EU, pak to zároveň znamená, že v rámci tohoto spojenectví si nebudeme vzájemně komentovat nebo dokonce ovlivňovat vnitřní politiku. Jestliže je pro nás výhodné spolupracovat jako V4, platí to bez ohledu na to, jak Polsko řeší potratovou politiku nebo jaké sociální problémy má Slovensko na východě svého území. Do vnitřních věcí se zkrátka nemluví. Zhoršení našich vztahů s Maďarskem však neočekávám. Přinejmenším ne ze strany Maďarska. A věřím, že naši politici, i když budou vysílat různé signály, se ve skutečnosti nebudou chovat jako sloni v porcelánu. Věřím, že si jsou vědomi hodnoty spolupráce v rámci V4.

Někteří komentátoři dokonce mluví o tom, že Orbánovo vítězství povede k zániku spolupráce na úrovni V4. Vidíte to také tak?

I když je mi jasné, že mnoho politiků i komentátorů by si to přálo, nevěřím, že k tomu dojde. Hodnota tohoto spojenectví je pořád vyšší než úzké politické zájmy těch či oněch politiků.

Nenaznačují poslední kroky vlády Petra Fialy to, že se český kabinet poohlíží po jiných spojencích, než tomu bylo doposud na úrovni V4? Často se mluví o tzv. „kyjevském“ formátu doplněném např. o Slovensko. Dávalo by něco takového smysl?

Tato vláda místo toho, aby dělala skutečnou konzistentní politiku, pouze vysílá signály. Nikdo z nás nevidí do hlav politiků Fialovy vlády, ale pokud si už v tuto chvíli kreslí parametry nějaké nové mezinárodní spolupráci, je to jen nezodpovědné fantazírování. Nikdo neví, jak ukrajinsko-ruská válka dopadne, a i když se může zdát, že Ukrajina z ní vyjde posílena a začne se tam etablovat skutečně státotvorný a sjednocený ukrajinský národ, vůbec není jasné, na jakých hodnotách bude taková obrozená Ukrajina postavena. Jestliže dneska patří k dobrým mravům Ukrajinu obdivovat, pokud bude tamní politika po válce založena na nacionalismu, který je na Ukrajině někdy dost vypjatý, může celý ten mediální a politický obdiv rychle vyprchat. Ukrajina bude vyvíjet reálnou politiku, ve svůj vlastní prospěch. Možná si naši politici malují, že nová Ukrajina bude zemí, nad níž budou vlát vlajky Evropské unie a budou se tam uplatňovat evropské nebo lépe řečeno eurounijní hodnoty, a že se tedy obrátíme k Ukrajině a odvrátíme se od Maďarska, ale ono to nakonec může být úplně jinak a Orbánovo Maďarsko bude ve srovnání s nacionalistickou Ukrajinou vypadat jako ráj všech progresivistů. Nedává smysl o tom uvažovat jinak než jako o myšlenkovém geopolitickém cvičení. Ve skutečnosti stačí podívat se na mapu. Středoevropské spojenectví bez Maďarska a Polska, na které se naši politici také dívají skrz prsty, je k ničemu.

Česká vláda se čím dál důrazněji etabluje v prosazování co nejpřísnějších protiruských sankcí. Je podle vás správně dále stupňovat ekonomický tlak na Putinův režim?

Hospodářské sankce jsou v podstatě takovým prvním předstupněm vlečeného stavu. Chcete nějaký stát poškodit, dosáhnout nějakého strategického cíle, ale nechce se vám střílet. Ale stejně jako ve skutečné válce i tady musí platit, že nesmíte hnát vlastní národ na jatka. V tomto případě na ekonomická jatka. Ptejme se, zda dosavadní sankce, včetně těch před osmi lety, Rusko skutečně nějak zásadně oslabily. Já se obávám, že to oslabení je jen iluze. Jestli si obyčejný Rus nemůže koupit zahraniční zboží nebo zda tamní politická aristokracie přišla o své jachty a luxusní sídla, je to skutečně dostatečné, aby tím byl Putinův režim zásadně oslaben? Roste mezi ruským obyvatelstvem nespokojenost, nebo jej to naopak stmelí? Já se obávám, že Rusa nelze vyhladovět. Ostatně Rusko se na současné sankce očividně dlouhodobě připravovalo. Například skupovalo po celém světě investiční diamanty a zlato, aby v případě nouze dokázalo svoji měnu podržet. A vidíte, rubl je už zase zpět na stejné hodnotě jako před válkou. Jaké další sankce si může Západ dovolit? Evropská unie na tom není co do ekonomiky zrovna nejlépe. Nabízejí se jiné sankce, než se odpoutat od ruských energií? Co by to stálo? Jaké ekonomické potíže by to přineslo občanům? O kolik procent lidé zchudnou?

A dobře, můžeme říci, že během války se chudne a nedá se s tím nic dělat, a že neustoupit agresorům má vyšší hodnotu, takovou, která se nedá přepočítat na peníze. A to je do značné míry skutečně pravda. V takovém případě ale musíme od našich politiků požadovat stejný způsob uvažování, jak musí přemýšlet generál v poli nebo ve štábu. Jak ta či ona taktická operace, útok, obchvat, ústup a tak dále poškodí nepřítele, jak přiblíží konec války, jaké to přinese další strategické výhody, a kolik to bude stát životů a zničené techniky. Stejně tak nám naši politici musejí jasně odpovědět: pokud bychom se odpojili od ruských energií, slibujeme, že Rusko finančně vykrvácí a do tří týdnů je po válce, a naše ekonomika se z toho, učiníme-li ty či ony další kroky, vylíže do dvou let. Mluví-li se o sankcích, takové uvažování prostě na straně našich politiků postrádám. Oni jsou ochotni uvalit sankce, a pak v klidu točit palci a čekat, co se stane. A když sankce nepřinesou pozitivní efekt, vůbec nepřemýšlejí o tom, že by měli nést nějakou politickou odpovědnost. Ostatně, mluvím-li o politické odpovědnosti, tu by naši politici za posledních dvacet let měli nést především za rozvrácenou energetiku, která nám zásadně ztěžuje pozici.

Kabinet Petra Fialy však také pomáhá Ukrajině vojensky, přinejmenším tím, že do Kyjeva posílá nejen zbraně a munici, ale také tanky. Jak hodnotíte tento krok?

Já jsem o tomto už několikrát psal. Jsem rozhodně pro, posílat na Ukrajinu vojenský materiál, který můžeme v daný okamžik postrádat. Netvrdím, že se na Ukrajině bojuje za nás a za naši svobodu. Takový výrok považuji za naprosto ponižující. Jako Čech prostě nechci, aby za naši svobodu, zatímco my v klidu sedíme, umírali Ukrajinci. Připadá mi, že naši politici, kteří tento výrok ledabyle vypouští ze svých úst, ani nedomýšlejí, co tím vlastně dávají najevo: že jsme neschopni bránit si svoje zájmy sami. Nebo to skutečně vědí, a tím je to mnohem horší. Ale i když se na Ukrajině nebojuje za nás, my jako Česká republika a český národ máme nějaké jasně definované zájmy, a tedy bychom si měli přát, aby válka na Ukrajině dopadla určitým způsobem. Jestliže Rusko požaduje, aby se NATO vrátilo do hranic před rokem 1997, je to jasný požadavek vůči České republice. Abychom nebyli členy NATO. Zda být, nebo nebýt členy, a co nám takové členství přináší, to je samozřejmě legitimní politická otázka a mělo by se o tom diskutovat. Já jsem pro naše členství v NATO, ale není to pro mě nějaký axiom. Je potřeba o tom mluvit. A všechny aspekty našeho členství v NATO posuzovat jen z hlediska toho, co my sami chceme. A ne, co si diktuje Rusko.

Je zřejmé, že pokud by na Ukrajině Rusko zvítězilo, bude v uplatňování svých zájmů daleko agresivnější než kdyby utrpělo porážku. Jestliže tedy chceme, aby nám Rusko do našich záležitostí nemluvilo, je pro nás výhodné, aby Rusko z Ukrajiny s hanbou odtáhlo a aby si lízalo rány co nejdéle. Takže na určitém výsledku ukrajinsko-ruské války máme určitý zájem, a je tedy správné, když tento náš zájem podpoříme poskytnutím vojenské techniky a zbraní. Já si ale nejsem jistý, zda naše vláda skutečně takto uvažuje. Vůbec si nejsem jistý, zda ti lidé uvažují v kontextu našich národních zájmů. Zda mají vůbec tento pojem nějak vydefinovaný. Zda se spíše nepokoušejí naplňovat jakési fantaskní ,západní zájmy‘ nebo ,evropské zájmy‘ a zbraně na Ukrajinu neposílají spíše proto, že se to od nás jako od spolehlivých Evropanů očekává. Ostatně mám pocit, že se jich na to zatím žádný politický komentátor ani nezeptal. Jako by otázka našich vlastních národních zájmů byla neslušná. A ona skutečně v určitých kruzích neslušná je. Ostatně pokud bychom se na ukrajinsko-ruskou válku dívali skutečně jen optikou národních zájmů, nejen těch českých, ale definovali bychom i ukrajinský národní zájem, vyplynuly by na povrch palčivé otázky: hájíme ukrajinskou suverenitu. Obdivujeme, že Ukrajinci bojují jako sjednocený národ. Zároveň je však pojem národ neustále zpochybňován, ve prospěch myšlenky jednotné Evropy. Proč mají Ukrajinci právo na suverenitu, zatímco my ne?

Zdroj: Parlamentní listy

Ohodnoťte článek:

(1 hlas)