„Méně hloupé Grety, méně naivních úředníků a více rozumného kapitalismu,“ burcuje senátor

Nabídka, poptávka a svobodná volba jsou nejefektivnějším mechanismem alokace a evoluce společnosti. Ať jde o školství, rozvoj regionů, elektromobilitu, kvóty nebo Green Deal. Myslí si to nezávislý senátor Jaroslav Chalupský zvolený za Svobodné. „Pokud převládne dojem, že stát se o mě postará, nikdy mít hlad nebudu, a i kdybych se snažil sebevíc, tak se extra lépe také mít nebudu, pak nemá smysl nic vymýšlet. Co naprosto odmítám, je přístup, kdy učitel nezveřejní výsledky školní olympiády a vítězné žáky, aby se ti, co neuspěli, necítili špatně,“ říká Chalupský, který v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz komentuje nejen unijní zákaz prodeje nových aut se spalovacími motory, plánované změny ve školství, ale také například nedostatek lékařů v mnoha regionech České republiky.

Nový ministr školství Vladimír Balaš se nechal slyšet, že není příliš velkým zastáncem víceletých gymnázií a o jejich existenci chce začít vážně diskutovat. Co si o tom myslíte?  

Záleží, jaké vstupní analýzy ho k takovému názoru vedou. Jedna věc je názor jedince, byť ministra, druhá je většinový názor celého systému a všech zúčastněných, kterých se to dotýká. Já ji také k dispozici nemám. Nicméně jsem toho mínění, že by se měly vytvářet co nejlepší podmínky pro rozvoj každého dítěte, aby rozvíjelo své předpoklady a vynikly jeho talenty. Vždycky vám více dá hrát vyšší profesionálnější ligu a jít hlouběji k poznání, než se tak trochu „sebeobětovat“ a pomáhat táhnout slabší hráče ve jménu větší „kolektivizace“. Připadá mi vhodnější vytvořit dvě soutěže. V každé pak mohou vyniknout a rozvíjet se ti nejlepší a ta soutěž jim lépe sedí. Např. víceleté gymnázium má lepší předpoklady nabídnout žákům větší výběr jazyků než např. základní škola. Podle mě si všichni v těchto rozdělených soutěžích lépe zahrají, mám-li použít sportovní přirovnání.

Zároveň se již několik dekád vede debata o tom, jak v České republice čím dál více chybí řemeslníci a jak drtivá většina učebních oborů skomírá díky nezájmu o tradiční obory. Co s tím? Neměla by být toto priorita nového ministra školství?  

Nechť každý dělá, co ho baví a najde si cestu za svými sny. Pro ty sny je ale potřeba něco udělat. Otázkou je, zda dnešní žáci a studenti mají nějaké sny, zda mají hlad po nějakém kariérovém růstu? Kdybych já měl nastavovat celý tento systém vzdělávání a osvojování si potřebných dovedností, pak bych začal od shora dolů. A začal bych si pokládat otázky. Jaké jsou trendy a co bude naše společnost potřebovat s výhledem do deseti, dvaceti let? Co potřebujeme, aby vysoké školy studenty naučily? Co potřebujeme od středních škol, aby studenty naučily a jaký „vstup“ pro vysoké školy připravily? Jak připravené žáky musí ideálně dodávat základní školy středním školám? Jaké návyky a předpoklady musí vytvořit rodiny a mateřské školky. Na jednotlivé stupně bych takto po širší odborné diskusi, kde budou všichni zúčastnění, nastavil externě dané měřitelné laťky zvládnutí toho daného levelu. V tomto podporuji státní maturity. Přirozená soutěž, ve které se studenti rozvrství dle svého výkonu a schopností. Nejlepší projdou celým edukačním systémem a měli by mít nejlepší předpoklady být špičkovými odborníky v nejrůznějších oblastech. Za nimi bude pak ta střední úroveň a třetina, které vyhovuje spíše manuální uplatnění, než něco vymýšlet, organizovat a rozhodovat. Všechny tyto skupiny pak mohou bez problému generovat absolventy, kteří budou stejně spokojeni v životě a budou i podobně za svou práci na volném trhu odměňováni, protože budou dělat, co je baví. Taková práce a výsledky se vždy lépe prodávají. 

Alfou a omegou celého systému, a vůbec naší společnosti, je MOTIVACE něco dělat, mít motivaci něco pro někoho udělat výměnou za peníze a také se na to odborně připravovat. Pokud převládne dojem, že stát se o mě postará, nikdy mít hlad nebudu, a i kdybych se snažil sebevíc, tak se extra lépe také mít nebudu, pak nemá smysl nic vymýšlet. Nebude to svou podstatou fungovat. Co naprosto odmítám, je přístup, kdy učitel nezveřejní výsledky školní olympiády a vítězné žáky, aby se ti, co neuspěli, necítili špatně. Tedy potlačení soutěže a pocitu vítězství, který motivuje dál k lepším výsledkům. To rozvrstvení přispívá i v tomto ohledu. Učňovská učiliště jsou dnes nahrazena nejrůznějšími firemními akademiemi, které je strčí do kapsy, protože dokážou dát učni přesně to, co je potřeba a na velmi odborné úrovni. Jak teorii, tak tu velmi potřebnou praxi. Například v automobilkách jdou do výroby a sáhnou si na práci na rozdíl od učilišť, kde v obavě, že učeň něco rozbije, zařízení ani nepoužívají. 

Jako člen senátního výboru pro územní rozvoj jste absolvoval jednání s ministrem pro místní rozvoj Ivanem Bartošem, jehož rezort je důležitý právě pro rozvoj měst a obcí. S jakými pocity jste z jednání odcházel? Nezapomíná vláda na potřeby regionů?  

Šlo o pracovní schůzku, méně formální. V Senátu nám jde o jádro věci, ne tolik o stranická trička a boje na ostří nože, kterých jsme svědky ve Sněmovně. Ivan Bartoš nás uvedl do situace, která panuje na ministerstvech a v jeho rezortu, popovídali jsme si o prioritách, na kterých pracuje, abychom měli představu, co lze očekávat a jaká legislativa se bude chystat. My jsme mu zprostředkovali zpětnou vazbu a podněty z regionů, které si poznamenal, aby s nimi bylo od počátku počítáno. Vzhledem ke služebnímu zákonu mají ministři pekelnou práci, něco změnit a vůbec být schopni nějak pohnout kormidlem. Ale i tak to vypadá, že minimálně v oblasti připravovaných dotačních titulů pro regiony a obce bude možno s podporou počítat. 

Terčem ostré kritiky především ze strany hejtmanů se staly organizační změny právě na Ministerstvu pro místní rozvoj, díky kterým se podle některých odborníků výrazně zhoršilo postavení cestovního ruchu v prioritách tohoto rezortu. Jste stejného názoru? Nezasloužil by si cestovní ruch větší podporu ze strany státu?  

Tak je jasné, že čím více peněz budou mít hejtmani k dispozici, tím jsou většími vládci. Na druhou stranu, čím blíže budou peníze lidem a čím blíže lidem se o nich bude rozhodovat, tím lépe. Takto se i já v nejrůznějších případech rozhoduji při hlasování. Některé investice napříč regionem musí zastřešit hejtmani. To je jasné. Jinak jsem ale spíš příznivcem, aby to byli právě starostové měst a obcí, kteří by si měli být schopni pro své záměry ke zlepšení života občanů sáhnout pro potřebnou podporu přímo. Aby byl ten systém lépe funkční, je lepší, když je větší aktivita a poptávka odspodu od měst a stát jim pak v jejich poptávce má vyjít vstříc, udělat pro ně službu, než když pan „moudrý stát“ něco vymyslí a pak to začne dolu tlačit jako nějakou spásnou myšlenku a obce se tomu podřizují, ať jim to vyhovuje, či nikoli. To platí i o level výše směrem z EU.

Často se mluví o problémech s dostupností zdravotní péče, kterou komplikuje především nedostatek lékařů, zdravotních sester, ale například i zubařů. Jak se daří čelit tomuto problému ve vašem regionu?  

Tento problém v regionech je. Já ho chápu spíš jako nerovnováhu. Někde čeští lékaři a zubaři jsou např. v zahraničí, v Praze, Brně atp. A někde nejsou. Ze všech diskusí jsem nabyl dojmu, že nefunkčnost sytému „pacient potřebuje službu – lékař, zubař službu poskytne“ způsobují regulace. Údajně např. ve Španělsku je hodně zubařů, a proto mají problém si vydělat. Proč ale nejdou například k nám do ČR, kde je naopak poptávka po zubařích, aby nastala rovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Údajně kvůli zdravotním pojišťovnám a také kvůli zubařským asociacím. Není to v jazykové bariéře mezi pacientem a zubařem. Ono toho u zubaře moc nenamluvíte. Vše potřebné si díky rentgenům a přístrojům přesně zjistí sám zubař. Za peníze v Praze dům se říká. To samé platí o zubařích. Hrazená péče zas takový problém není. Lidé však očekávají, že budou ošetřeni na pojišťovnu „zdarma“, což je při snižujících se úhradách za výkony zubařů trochu problém. Ať chceme nebo ne, covid z fondů vycucal mnoho peněz jedním směrem. Také způsobil finanční nerovnováhu. Proto se nelze divit, když přijde zubařům nový ceník od pojišťovny a tam je za výkon třeba jen poloviční úhrada oproti předchozí částce. Tak prostě chcete za tu práci doplatek v hotovosti od pacienta. Nemůžete dělat také poloviční práci.  

Situaci by hodně pomohlo, kdyby si o úhradě rozhodoval pacient. Aby on měl v ruce pomyslné pojištění, věděl, kolik má k dispozici a sám rozhodoval, co si nechá uhradit pojišťovnou, které každý měsíc přispívá a co zaplatí v hotovosti. Zároveň také zkontroluje, kolik jaký úkon stojí a podle toho bude chtít také určitou kvalitu služby. Nic není zadarmo, to je jen iluze, protože peníze nejsou vidět a tečou skrytě.  

Je to sice přirozené, když je větší poptávka než nabídka, že se na straně nabídky šroubují požadavky, ale jako radního mě dráždí postupně se zakořeňující pocit a přístup „já jsem lékař, nás je málo, a pokud město chce lékaře, tak chceme byt zdarma, finanční pobídku a nejlépe kdybyste mi zaplatili i plyn, vodu a elektriku…“. Zde je jen kousek k tomu, abychom jako města spadli do ekonomické pasti, které se říká „usuzování z části na celek“ a v ekonomické teorii se to vysvětluje na příkladu sportovní tribuny. Když si na ní jeden divák stoupne, tak získá, lépe z tribuny vidí na zápas. Když si ale stoupnou všichni, nejen, že nikdo nezíská, ale všichni si pohorší, protože už pohodlně nesedí, nýbrž musí všichni stát, aby viděli alespoň stejně dobře jako před tím.  

Velkou debatu v nedávné době rozvířil také záměr Evropské unie zavést povinné kvóty pro ženy v managementu velkých firem. Obhájci této myšlenky mluví o boji proti diskriminaci žen. Souhlasíte s nimi? 

Jakákoli kvóta v tomto smyslu je naprostá debilita. Ve svém důsledku se už od svého prvopočátku obrací proti ženám a sama o sobě způsobuje diskriminaci a příležitost k nerovnému nahlížení na muže a ženu. To je zase výplod sterilních sociálních inženýrů v EU, kteří jsou odtrženi od reality. Minimálně té v ČR. Za svých 48 let jsem se nesetkal s žádnou situací, kdy bych mohl o někom říci, že diskriminuje ženy. Naštěstí je u nás snad stále zdravý rozum, který se dívá hlavně na výsledky, a myslím si, že Češi ve svých kolektivech nemají vůbec s tímto problém. Pokud dají do inzerátu, že hledají „řidiče“ a přihlásí se jim žena, která má tu dovednost a potřebnou praxi, není problém, aby např. autobus nebo kamion řídila žena. Je to případ od případu. To jen EU vymýšlí a chce nám vnutit umělé problémy, které nemáme. Být popotahován například za to, že je v inzerátu „hledáme řidiče“ ne „hledáme řidiče nebo řidičku“ je vrchol. K povaze práce se prostě hodí spíše muž, protože projíždět kamionem uprchlickou Evropou může být dobrodružné a pro ženu neadekvátně nebezpečné, ale přihlásí-li se nějaká „dží-aj-džejn“, která si na to troufne, má práci. 

Velkou pozornost vyvolal také nově schválený zákaz prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035, o kterém se na půdě Evropskou unie dlouho diskutovalo. Je to podle vás správný krok, jak výrazně napomoci uhlíkové neutralitě EU?  

Pochybuji už o pojmu uhlíková neutralita. Natož pak o celé šarádě se zákazem spalovacích motorů a spásné cestě elektromobility. Co mi vadí nejvíc? Úředník na hony vzdálený realitě v jednotlivých státech, navíc většinou nějaký snaživec, který se po genderově vyvážené vysoké škole plné kvót přes nějakou genderově vyváženou neziskovku, protože v komerci na volném trhu by si nevydělal ani na chleba, nakonec prokouše do struktur EU, se snaží diktovat trhu a nahrazovat trh. Tím nejúčinnějším mechanismem alokace je svobodný nepokřivený trh a svobodné hlasování spotřebitelů prostřednictvím svých peněz a každodenních nákupů, co zákazníci chtějí a co nechtějí. Nabídka automobilek, poptávka kupujících. Jsem si jist, že kdyby se do toho EU silou nemontovala, tak jsme s elektromobilitou podstatně dál. A nemuseli by na ni chudší občané přispívat ze svých výplat bohatším kupcům elektroaut. Určitě existuje segment zákazníků, který si koupí klidně dvakrát dražší elektroauto. Ale to rozhodnutí má probíhat mezi zákazníkem a autosalonem, potažmo automobilkou. Automobilky mají rozvíjet trh. Přirozeně. Krok za krokem. Udržitelně a se všemi návaznostmi jako je dobíjení atp. Ne úředník, který si chvíli cucá prst a pak zapíchne tužku někam do kalendáře, kam napíše konec jedné nabídky. Prostě ji zakáže. Šmitec. Automobilky mají nabízet produkty pro všechny své zákazníky podle toho, jak jim to řeší jejich životní situace a potřeby. O tom taková kvótovaná snaživka v Bruselu nemá ani páru. 

V kontextu války na Ukrajině a nestabilitě dodávek ropy a plynu z Ruska se opět rozvířily debaty o evropském Green Dealu. Někteří volají po jeho úplném zastavení, jiní zas po zrychlení celého procesu odstřižení Evropy od fosilních zdrojů energie. Na kterou stranu se přikláníte vy?  

Green Deal, tak, jak je centrálně tlačen, je u mě nesmysl. Našla se další mantra, na kterou lze navěsit tuny dotací, udělat úředníky důležitými, aby nepřišli o práci a naleštilo se jejich ego. Pocit, že řídí planetu, nebo minimálně její evropskou část. To, že se má šetřit, chovat se hospodárně a šetrně k životnímu prostředí, myslím, není třeba nikomu v ČR vysvětlovat. Češi natolik uvědomělí a edukovaní jsou. Cestu vidím opět v poptávce a nabídce a přirozeném tržním vývoji, který nepřinese takové společenské otřesy, ale díky drobným na sebe navazujícím nerovnováhám postupně trh někam spotřebitelské chování usměrní. A třeba to bude to větší procento využívání elektromobilů. Základem svobodného života je však volba a dostatečná nabídka. Je potřeba mít v nabídce větší diverzitu. K fosilním zdrojům postupně přidávat další alternativy a odlaďovat jejich využívání k maximální spokojenosti všech zúčastněných. Zatím Green Deal působí jako „poručíme větru dešti“. Navíc, co ušetříme my tady v Evropě, o to víc mohou a budou rozhazovat například v Asii. My si tu hrajeme na soláry a fotovoltaiku, ale kde ta se vyrábí a za jakých podmínek a s jakou uhlíkovou stopou, kam jde odpad z té výroby? Jaké komponenty se kde na to musí těžit a vozit přes půl planety a za jakých podmínek tam ti lidé suroviny těží? To mi přijde milejší mít svoje uhelné doly a uhelné elektrárny s přísným filtrem na komíně, odbory a ekoaktivisty za zadkem, protože to ve výsledku budeme dělat šetrněji k přírodě, než si hrát na to, že se budeme dívat jedním směrem a nebudeme chtít vidět to obrovské zatížení životního prostředí na druhé straně. Přitom planeta je jedna a je společná. Bruselští vládci by měli dělat ramena spíš na Čínu, Indii, Pákistán a další, kde lze věci výrazně zlepšit, ne na nás. V lockdownech, kdy téměř ustal život na planetě, a na nebi nebylo vidět ani letadlo, se prý životní prostředí v Evropě zlepšilo o 9 %. Jasný důkaz, že my toho prostoru ke zlepšení již moc nemáme. Greta spolu s EU úředníky by měla chodit za školu do jiných zeměpisných šířek.

Jaroslav Chalupský, senátor zvolený za Svobodné

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Ohodnoťte článek:

(1 hlas)