Literární soutěž: další covidový příběh.

Přinášíme vám další příspěvek z literární soutěže „Příběh nesvobody“. Tentokrát nesoutěžní, protože je z naší vlastní dílny. SOUTĚŽ VŠAK POKRAČUJE DÁLE! Na další výherce čekají hodnotné ceny. Podmínky soutěže naleznete na tomto odkaze – literární soutěž. Sdílejte a pište, ať si příště můžeme přečíst třeba právě ten váš.

Začal nový školní rok. Hurá! Nová škola, nová třída, noví spolužáci, pochvaluje si mé dítko. Ale ouha! Do školy chodí tři týdny. Nikoho ještě pořádně nezná a učitelé jsou i pro mě, jako pro rodiče, jen jména na papíře. Tedy na internetu, neboť žijeme v době online komunikací. Naštěstí. Řeknu si během následujících měsíců ještě mnohokrát.

Návštěvy školy jsou v tomto roce sporadické, asi jako návštěvy babičky z druhého konce republiky. Prý abychom se nenakazili smrtelnou chorobou. Nevím už kterou, je jich tolik, že se ztrácím ve změti všech nepřátelských virů, které nás mohou ohrozit. Nevím, zda se bát více nevzdělanosti dnešní populace, sociální izolace, depresí, obrovské tarantule v rohu místnosti nebo neviditelného nepřítele s podivným jménem. Covidu. To vše na nás prý číhá za každým rohem.
No nevím, ta tarantule na zdi se mi zdá až příliš viditelná a momentálně nebezpečnější, než pád ze skály.

Náš poklidný život se pomalu mění. Do obchodu smíme jen v povoleném čase, protože brzy z rána nakupují senioři. Nevadí mi to, stejně ráda spím a babičky a dědové si nakoupí dříve, než promnu oči a probudím se do dalšího pochmurného dne. Šílenství se však neustále stupňuje. V obchodě, kam v dobré víře vyrážím pro čerstvé pečivo, potkávám zakuklené postavy s rouškami přes půl obličeje, mnohdy i s brýlemi, jak na lyžovačku a gumovými rukavicemi. Všichni jsme pro sebe navzájem najednou „fuj“. Dokonce i v bance, pěkně v dvoumetrových rozestupech, stojí zamaskovaní lidé. Před pár měsíci ještě nemyslitelné, některým chybí už jen vykřiknout: „Ruce vzhůru, peníze sem!“ Všude páchne desinfekce, která se stává nedostatkovým zbožím s cenou zlata. Chci zase normální svět!

Potkávám spoustu lidí a vůbec netuším, zda je znám nebo ne. Zdravíme se, ale je jasné, že ani jeden z nás netuší, s kým se právě potkal. Pečivo je balené, prodavačky nervózní, lidé vystrašení. Vracím se domů ke své tarantuli a navazuji s ní přátelskou diskusi. No dobrá, jen diskusi, je to opravdu veliké zvíře, na přátelství bude ještě čas, pokud se potvrdí prognózy o dopadu sociální izolace na můj mozek. Obávám se, že to nebude trvat dlouho.

Dítěti začala distanční výuka. Problém je, že nikdo netuší, co to vlastně je. Na stránkách školy se objevují články učitelů tak zmateně, že se v nich sotva vyznám, natož můj školák. Inu dobrá, je to výzva, vrhneme se na učivo. Seznam stránek, které si mají školáci nacpat do hlavy je velký. Učitelé jen na e-mailu a tak se tedy pasuji na pedagogického pracovníka. Mezi snahou o připojení na online poradu (home office budiž pochválen), přípravou odbytého oběda a sledování katastrofických scénářů naší covidové budoucnosti se snažím pochopit látku základní školy. Což to to, látku bych zvládla, ale jak to předat mladé nadějné generaci, když na to nemám buňky, to opravdu nevím. Snáším kritiku mého školáka celkem statečně. „Mamí, já to od tebe vůbec nechápu. Ty to neumíš vysvětlit“, slyším ještě mnohokrát. Má pravdu. Nechápu, proč to nechápe. Vždyť mu říkám všechna fakta. Začínám obdivovat trpělivost učitelů a přeji si, aby už škola nebyla zakázané místo. To se ještě načekám!

Čas kvapí a mé naděje na návrat do normálního světa jsou stále menší. Že prý naděje umírá poslední. No nevím. Moje už je téměř mrtvá.

Zprávy už raději vůbec nesleduji, je to samý Covid, samá panika. Nesmíme do lesa, nesmíme na lyže, nesmíme si koupit pastelky ani nové boty. Doma můžu chodit v ponožkách, i když i ty se mi už rozpadají. Dítě chodí bosé. Prý je to zdravé a navíc mu už nic jiného nezbývá. Roste. Alespoň to je ještě v pořádku. Odolávám touze, trávit den v pyžamu a nečistit si zuby. Vlasy mám až na záda, ale u mě se to ztratí, zato mužská část rodiny začíná vypadat jako Jožin z bažin. Ale co, hlavně že jsme zdraví.

Roušky už jsme odhodili, ale důvod k jásotu to není. Potřebujeme respirátory. Asi nešly na odbyt. Až se bude soutěžit o to, kdo má doma nejvíc zbytečností, jednoznačně vyhrávám. Dvě stě roušek, které jsem nakoupila minulý týden, se mi válí ve skříni. Mezitím škola pokročila. Z učitelů se stávají youtubeři a on-line hodiny už nejsou jen mým zbožným přáním, ale stávají se každodenní realitou. Pokud zrovna nepadá WiFi, dítko se i něco málo naučí. Juchuuu. Naděje se pomalu probouzí.

Očkuje se. Sice málo a pomalu, ale kdo chce být náležitě napíchnut, tak může. Má to slíbeno samotným premiérem, a to je přece slib jak hrom. Tedy pokud se budoucímu oočkovanému majiteli covidpasu podaří se zaregistrovat na webu, který k tomu účelu vytvořil nějaký amatér. Nebo břídil profesionál. Zaregistrovat se je stejná bojovka, jako přejet do sousedního okresu si zazpívat jako švec do země krále Miroslava. V každém případě to stálo tolik, že si musím to číslo zapsat abych uvěřila, že jsem se nepřeslechla.

Lidé přicházejí o práci. Podnikatelé krachují. Hračkárna je odepsaná, cukrárna nejspíš taky. To zas bude tichý a pustý kraj. Náš malý stát se zadlužuje do takové výšky, že by se za to nemusel stydět ani úspěšný pokořitel Everestu. Moje naděje (údajně umírající jako poslední) už jen živoří. Sleduju se v zrcadle, jestli už tedy nejsem mrtvá. Nejsem. Dobrý!

Nesmíme nic. Ani demonstrovat. Kdo by taky měl dnes odvahu, že? Přejet do jiného okresu je stále napínavou bojovkou. Zdá se mi, že lidé rezignovali. Že jim stačí ten pidimalý zbytek svobody, který nám zbyl. Nadávat ještě smíme. Tedy jen doma, v soukromí. A chleba zatím taky ještě je, tak co chtít víc. Nerozumím tomu. Učitelé jsou naočkovaní i když neučí. Senioři na očkování stále čekají. Ředitel Semecký, kterému to nedávalo smysl, byl odvolán. Sčítáme se. Netuším proč. Jak národu pomůže informace o mém kuchyňském koutě? Možná je jen potřeba zabránit tomu, aby nakonec nepřišli o práci i statistici. Řeší se covid pasy. Že prý se bez něj ani neopiju. No bodejť! Koneckonců, játra mám jen jedna. Že se bez něj nejspíš nepodíváme ani za hranice je už jen třešničkou na dortu. Kdo by taky chtěl někam cestovat, když je u nás tak krásně. Z rozjímání mě vytrhne hlas moderátora zpráv. Prý se blíží další vlna. Další mutace. Další pandemie. Ty roušky co mám ve skříni se ještě budou hodit.

Markéta Karešová

Ohodnoťte článek:

(1 hlas)