Literární soutěž: další covidový příběh.

Přinášíme vám závěrečný příspěvek z literární soutěže „Příběh nesvobody“. Autorkou je paní Kateřina Blažková, které tímto gratulujeme! Za všechna vaše díla děkujeme a těšíme se na shledání na některé z našich dalších akcí.

Příběh Kateřiny Blažkové: Jak jsem zjistila, že v tom sama nezůstanu!

Přiletěla jsem z dovolené. Egypt. Můj splněný sen. Vrátila jsem se nadšená a plná zážitků. Navždy propojena s oblíbenými faraony a bohy. Hatšepsut pomrkávala z okna svého chrámu, sfinga v Gíze na vteřinku ožila, aby nám přátelsky kynula a v Nilu jsem zahlédla koupající se hroší rodinku. No přiznávám se, že pouze v nekonečném příběhu svých fantazií… Ale i tak to byla pohádka. Jenomže…

Ten návrat! „Nechoď sem, musíš do karantény,“ uvítal mě kolega v práci. „Proč?“ nepochopila jsem jeho snahu o mně neznámý druh humoru. „Copak nic nevíš o coronaviru?“ „Ne. V Egyptě jsem chtěla mít klid od všeho dění.“ Uvedl mě do situace, jaké že to zprávy hýbou dnešním světem. Snad z toho nic nebude, trochu si zamudrujem a v blaženém nevědomí těch, kdož nevidí do budoucnosti se společně zasmějeme. Ale pak…

Je to potvrzeno! Strašně nakažlivá, nepředstavitelně smrtelná epidemie se šíří z Číny (rychlostí téměř světelnou) a straší tak celou planetu. Epidemie? To se pletete, lidičky! Jedná se o smrtonosnou pandemii! Mávla jsem nad tím rukou. Média pořád něčím děsí. Kdo by jim jinak naslouchal? Tak přišli s tímhle příběhem. Ono to přejde. Nepřešlo! Začala jsem potkávat podivné mátohy se zakrytými tvářemi. Koukaly jim jenom oči. „Lidi se bojí viru, takže nosí roušky,“ vysvětlila mi kolegyně. „Aha, tak to je jejich problém,“ odvětila jsem vesele. Mě tohle nikdo nedonutí si nasadit. Nikdy! Já se totiž nebojím! Ale když jsem tak pozorovala ty lidi s maskami (a bylo jich pořád víc a víc) na něco jsem si vzpomněla.

Jak jsem na lodi při plavbě po Nilu pozorovala jeden nepřehlédnutelný muslimský páreček. No, nepozorovala. Civěla jsem na ně. Žena byla totiž celá od hlavy až k patě zahalená do černého nikábu. A chlápek ji pořád strašně přísně střežil. Když jsme pak seděli v restauraci, byla jsem zvědavá na její tvář. Měla by ji odkrýt. Musela jíst a pít. Jenomže jsem se nedočkala. Žena při každém vložení sousta do úst odhalila na kratičkou chvíli jen tu nejnutnější část závoje. Pak se opět zakryla a žvýkala si už pěkně pod čádorem. Muž si mě všiml. Nemohl si nakonec toho drzého zírání nevšimnout. Někdy je z pohledu patrné, co si myslíte. Litovala jsem ji. Muslimský muž to v mé mysli lehce přečetl. I ty budeš nosit zakrytou tvář, nestoudná evropská ženo! Už brzy!

Rychle jsem vzpomínku na muslimský pár a varování v pohledu muže zahnala. Tady nic takového nehrozí a já nebudu mít černé myšlenky. Jsem optimistka a vidím všechno ve světlých barvičkách. Většinou… „Tak už jsou roušky povinné,“ řekl mi někdo, už nevím, kdo. „Musíš je nosit taky,“ dodal. „Nebudu,“ odporovala jsem a myslela, že je to jenom blbá legrace. Nebyla. Byla to blbá skutečnost. Takže mě donutili. Snadno. Muslimovy chladné oči říkaly pravdu. A začalo to. Všichni se hrozně báli viru. Já jsem si připadala jako outsider. Nebála jsem se virů. Obávala jsem se lidí kolem sebe. Byli to Cizinci, náhle tak jinde ode mě… Začala jsem se (já extrovert) bát s lidmi mluvit o tom, jak to vnímám. Konečně jsem se s bušením v srdci odvážila svěřit svým přátelům. „Nelíbí se mi to.“ „Co se ti nelíbí?“ zeptali se mě. „Mám pocit, že všechno je nějak divně.“ „Jak divně? Je pandemie, a proto MUSÍME dodržovat nařízená pravidla.“ „Nezdá se mi to.“ „Co pořád máš?“ „Nevím. Co když se někdo snaží rozpoutat válku? Nebo jde ještě o něco úplně jiného?“ Pohádala jsem se dokonce i s rodinou. Prý věřím konspiračním teoriím. Všichni kolem vykládali, jak lidé umírají na Covid-19. A že nesmím být nezodpovědná. Nosila jsem roušku. S odporem, ale nosila. Ale pořád jsem se nebála nemoci. Připadalo mi, že takhle by se při opravdové pandemii mocní tohoto světa nechovali.

To, co se teď děje, není přirozené. Není! „Maminko, a co když budeš s těmi svými názory úplně sama?“ zeptala se mě má dcera medička zcela vážně. „I pak budeš přesvědčena o své pravdě?“ „Všechny ztratíš,“ dodal můj muž. Lekla jsem se. Miluju lidi. Jsou pořád stejní, ne? A koneckonců já přece „nemám svou pravdu“. Nevnucuju jim „svou pravdu.“ Jenom nechci přijít o svou svobodu! A mám pocit, že o ni tak nějak přicházím. Chvíli jsem dělala, jako že tedy taky věřím na pandemii. Nebylo mi ale dobře. Stála jsem ve svém nitru stranou. Jako ten muž v povídce, kterou jsem napsala v sedmnácti. O zániku světa. Naštěstí mě moje milovaná rodina i přes rozdílnost vidění situace nikdy nezavrhla. A lidé se začali pomalu ozývat na protest. Naslouchala jsem s nadějí všem, kteří měli podobné pocity jako já. Podporovala jsem je na sociálních sítích a demonstracích.

David Tesař, Jakub Olbert, Matěj Gregor, Politická drbna-Ondřej Březina a mnoho dalších…

Ti mi dávali sílu, světlo a naději. Už jsem nebyla sama! Hodně jsem si oblíbila Politickou drbnu-Ondřeje. Dokázal mě dokonce leckdy až neskutečně rozesmát. Ve svých videích párkrát zmínil v superlativech předsedu Libora Vondráčka ze strany Svobodných. Protože jsem o straně Svobodných zatím neslyšela, zpočátku jsem na jeho výzvu, abychom si přečetli jejich trošku složitě sepsaný program, nereagovala. Ale po nějaké době mi to nešlo z hlavy. Program Svobodných jsem si nakonec přečetla. Jednou, dvakrát. Třikrát. Zamlouval se mi. V podstatných věcech jsem se s ním ztotožnila. Začala jsem je tedy sledovat. Líbili se mi čím dál víc. Ale po zkušenostech, kdy jsem našla krátké zalíbení v SPD a dalších, aby mě vzápětí zklamali, jsem vyčkávala, jestli jim opravdu věřím. Samozřejmě, že se občas hodně spletu. Proto jsem je pozorně poslouchala. Vnímala. Četla mezi řádky. Přemlouvala mozek, aby se snažil přemýšlet. „Spojte se, s někým se spojte. Netříštěte to. Musíte se dostat do Parlamentu. MUSÍTE!“ To, co jsem si sama pro sebe říkala, začali lidé kolem mě veřejně hlásat. Je potřeba se nerozdělovat! Pak jsem viděla, že Svobodní jdou do voleb s Trikolorou a Soukromníky. „Víš, Leni, jak jsem ti říkala, že bych hrozně moc chtěla konečně nějaké politické straně věřit? Nejen ji volit, ale upřímně fandit, vážit si jí a tak,“ řekla jsem kamarádce. „No, jasně, pamatuju.“ „Tak jsem ji našla.“

Ohodnoťte článek:

(1 hlas)