Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

Je to vyjádření zbabělce. Luboš Zálom rozcupoval plány Fialovy vlády. Pekarová? Jen deklarace poslušnosti

Je to vyjádření zbabělce. Luboš Zálom rozcupoval plány Fialovy vlády. Pekarová? Jen deklarace poslušnosti

„Naprosto odmítám představu premiéra Fialy, že evropská zelená politika je pro nás výzvou a představuje cestu k inovacím. Je to vyjádření zbabělce, který ví, že nemůže jinak,“ řekl po prostudování programového prohlášení nové vlády Luboš Zálom, místopředseda Svobodných, který však zároveň od Fialovy vlády nic neočekává, protože jen pár hodin poté, co získala důvěru ve Sněmovně, naznačuje zvyšování daní. „Ti, kdo očekávali nějakou systémovou změnu, po éře Babišova agrobolševismu, budou zklamáni. Zásadní slib spočíval vlastně jen v tom, že ze scény zmizí Babiš. Vše ostatní byly jen vágní proklamace,“ domnívá se Zálom.

Co říkáte na programové prohlášení kabinetu Petra Fialy. Můžeme se skutečně těšit na vládu změny tak, jak politici pěti vládních stran slibovali před volbami? 

Nový ministr práce a sociálních věcí Jurečka oznámil, že možná dojde ke zvýšení spotřební daně. Já myslím, že tím je dokonale ilustrováno, na jaké změny se můžeme těšit. Jestli snad ještě pravicový volič od vlády, která je alespoň formálně pravicová, něco očekává, tak snad minimálně to, že se nebudou zvyšovat daně. Máme týden od programového prohlášení vlády, před třemi dny vláda získala důvěru Sněmovny. A je to tady. První porušení pravicového principu. Co asi může následovat? Obávám se, že lidé, kteří volili strany zastoupené ve Fialově vládě, a tady myslím zejména strany koalice Spolu, a očekávali nějakou systémovou změnu, po éře Babišova agrobolševismu, budou zklamáni.  

Jenomže ona ta naděje na změnu byla vlastně chiméra. Ptáte se, zda se můžeme těšit na změny, které nám dnešní vládní strany slibovaly. Ale co vlastně slibovaly? Něco skutečně konkrétního a zásadního, něco jasně vyargumentovaného? Ne. Zásadní slib spočíval vlastně jen v tom, že ze scény zmizí Babiš. Vše ostatní byly jen vágní proklamace. Výroky, které lze jakkoliv ohnout nebo je vzít zpět. Ale na jeden slib si přece vzpomínám. Koalice Spolu si na svoje plakáty napsala, že už nedopustí další lockdown. Přitom však schvalovala politiku, která lockdown přímo umožnila, a dneska v té politice pokračují. Míra restrikcí může být různá, ale základní myšlenka, že stát smí na zemi uvalit lockdown, ta nástupem Fialovy vlády nezmizela. Pokud tedy v novou vládu vkládáme nějaké naděje, je vždy třeba je konfrontovat se základními myšlenkami, které její politici zastávají. A tam prostě mezi Babišem a Hamáčkem a Vojtěchem na jedné straně, a Fialou a Rakušanem a Válkem na straně druhé není žádný principiální rozdíl. 

Co vás v programovém prohlášení potěšilo nejvíce? A naopak, našel jste tam něco, co vás naopak vyděsilo? 

Nic jsem neočekával, takže jsem nemohl být potěšen, ale na druhou stranu ani zklamán. O lidech, jako je Fiala nebo Rakušan si nemyslím nic zásadně lepšího, než jak smýšlím o Babišovi a Hamáčkovi, takže jsem vlastně nemohl být ani vyděšen. Já jsem si to prohlášení pečlivě prošel, vypsal jsem si důležité body a připsal k nim své poznámky, abych to celé mohl shrnout v nějakém uceleném článku. Jenže pak mi došlo, že vlastně není o čem psát. Programové prohlášení Fialovy vlády je v mnohém standardní. Mnohé lze pokládat i za rozumné, za něco, co se přibližuje k pravicové politice. Vedle toho tam jsou věci naprosto nesmyslné a škodlivé, vlastně všechno, co se týká klimatické politiky. A celé je to zahuštěno omáčkou neurčitých vyjádření, vágních termínů, zničených pojmů a slovního salátu. Jeden příklad? Cituji: „Prostřednictvím vědy a výzkumu posílíme kritické myšlení a schopnost chápat svět v širších souvislostech a přispějeme ke společnému vnímání reality kolem nás.“ Co to má být? Ta věta neznamená vůbec nic.  

Příznačné je, že v prohlášení chybí jakákoliv zmínka o svobodě jednotlivce. O základním vymezení pojmu svoboda. Já bych vlastně od programového prohlášení pravicové vlády ani tak neočekával dlouhý seznam toho, co všechno vláda bude dělat, co zařídí a co bude poskytovat. Naopak, čekal bych seznam, co vláda přestane dělat. Do čeho všeho už nebude strkat nos. Například v bodě, kde se vláda holedbá, že bude podporovat malé a střední podnikatele, bych očekával jasné vyjádření, že je především nechá na pokoji. Ne, že bude aktivně podporovat, ale že jim umožní svobodně žít a pracovat. Možná by stálo za to vzít programové prohlášení Fialovy vlády a bod po bodu ji porovnat s prohlášením, které před čtyřmi lety nabídla občanům vláda Andreje Babiše. Říká se, že papír snese všechno. Uvidíme brzy, co snese pravicový volič. Pokud tedy v této zemi vůbec ještě nějaký zůstal. 

Vláda nastupuje do velmi těžké doby, kdy čelíme nejen pandemii, ale také vysoké inflaci, obrovskému státnímu dluhu či energetické krizi. Má vůbec jakákoliv vláda šanci se důstojně s takovými problémy vypořádat? Není již předem odsouzena k neúspěchu? 

Je zřejmé, že naprostá většina problémů, ať už politických nebo hospodářských, je způsobena špatnými státními zásahy. A převážně tím, že vůbec k nějakým zásahům dochází. Snaha politiků neustále něco řešit pouze problémy prohlubuje, případně vytváří nové. Některé se mohou projevit až po mnoha letech. Například růst cen energií. Není to z velké části důsledek kvantitativního uvolňování před více než deseti lety? Ve stagnující evropské ekonomice nebyly peníze napumpované do ekonomiky kam investovat. Ale pak přišel systém obchodovatelných emisních povolenek. A volné peníze se začaly přelévat právě sem. A zavdaly tak příčinu růstu cen energií. Takže tady máme dvě příčiny způsobené ne přirozenými mechanismy, ale politikou: vytvoření peněz z ničeho, a iracionální systém emisních povolenek. 

O každé nové vládě lze říct, že nastupuje do těžké doby a musí řešit problémy způsobené jejími předchůdci. A každá předkládá veřejnosti více či méně fantastické sliby, jak se s nimi vypořádá. Pouze jednu jedinou cestu jsme už skoro třicet let nevyzkoušeli: jít cestou svobody. Koneckonců, před třiceti lety se to osvědčilo. Rychlá transformace, cesta k tržnímu hospodářství, radikální omezení státu, to vše tehdy pomohlo, abychom překonali dědictví centrálně řízeného hospodářství tak rychle, jak to jen šlo. Podobný přístup dnes chybí. Chybí politici, kteří by měli myšlenkovou výbavu a morální odvahu něco takového zkusit znovu. Takže ano, jakékoliv pokusy řešit současné problémy tím, že se jen „lépe“ nastaví a nasměrují státní zásahy, je nejen předem odsouzeno k neúspěchu, ale zadělá na další problémy do budoucna. 

Kdyby byly dnes Svobodní součástí Poslanecké sněmovny či vlády, v čem konkrétně by byl váš přístup jiný? 

Je asi otázka, jak bychom byli silní. Jak by to vypadalo, kdybychom bývali jen těsně přelezli pětiprocentní hranici, nebo kdyby byl náš výsledek lepší. Je to otázka z říše fantazie. Lidé rozhodli jinak. Ukázalo se, že pouze asi sto padesát tisíc voličů se rozhodlo pro cestu ke svobodě. Pro cestu takového řešení problémů, jakou jsem nastínil v předchozí odpovědi. Předpokládejme tedy nejlepší variantu: Svobodní usedli ve Sněmovně a jsou natolik silní, aby mohli vstoupit do vládní koalice ne pouze jako ocásek, ale prosazovat své priority. Prosazovali bychom masivní odstátňování, rušení zákonů a regulací a motivovali tak příliv podnikatelské aktivity ze zemí, kde vládnou tvrdší podmínky. Patrně bychom zvažovali, zda a jak prosazovat vystoupení z energetické burzy, chtěli bychom odstoupení od klimatických smluv a zeleného diktátu Evropské unie, a to i za cenu hrozby sankcí. Ty bychom pak řešili samostatně. Zcela určitě bychom prosazovali ústup od kovidové politiky, zrušení pandemického zákona, zrušení veškeré státní propagandy namířené na očkování. Druhá možnost je, že bychom skončili v opozici. Pak by nám nezbývalo než využít veškeré síly, jakou taková pozice má, a stali se takovým hlasem svobody, který už nelze jen tak přehlížet a který je nutné brát vážně.  

Pověst nové vlády určitě nevylepšil případ poslance Jana Farského, který odjíždí na půlroční stáž do USA, ale přitom se nevzdá svého poslaneckého mandátu. Je to podle vás v pořádku? 

Já jsem to komentoval na svém twitterovém účtu jen ironickou poznámkou, že mi nevadí ani tak výlet pana poslance Farského do Ameriky, jako spíš to, že se k nám zase za půl roku vrátí. Za víc pozornosti to asi nestojí. Ostatně je to spíš vizitka vztahu mezi politiky STAN a jejich voliči. Pan Farský, a vlastně nejen on, pouze dělá to, o čem si je jistý, že jeho voliči vydýchají. Nevím o tom, že by teď voliči STAN házeli po poslanci Farském na ulici rajčata. Je jim to vesměs jedno. Nebo si brzy dokážou zdůvodnit, proč by jim to jedno být mělo. Ostatně co je pan Farský zač a jaký je jeho morální profil, to už dokázal jasně v pozici starosty města Semily. Ale to je zase jiné téma. 

Jste velkým zastáncem svobody slova, přesto se zeptám na to, co si myslíte o výroku předsedkyně Sněmovny Markéty Pekarové Adamové, která vyzvala Maďary, aby se zbavili Viktora Orbána stejně jako Češi Andreje Babiše? 

Já nevím, co se odehrává ve vnitřním světě paní Pekarové Adamové, ale Češi se přece Andreje Babiše nezbavili. Jeho pozice je otřesena jen zdánlivě. Pokud se naučí dělat takovou opoziční politiku, která se nebude skládat jen z plačtivých výkřiků na adresu nové vlády, může se hnutí ANO velmi rychle vrátit. Nebo se sám Babiš stane příštím prezidentem. Komunisti i sociální demokraté jsou ze Sněmovny venku. ANO má volné pole působnosti. A pokud bude Fialova vláda skutečně tak nestabilní, jak to zatím vypadá, může být Babišův návrat velmi rychlý.  Na výroku paní Pekarové je spíš vidět, jak krátkozraká je politika současné vládní koalice. Že nedokáže přemýšlet v širším kontextu. Navíc srovnávat naše české politické prostředí s poměry v Maďarsku nedává smysl. Orbán není Babiš. A lidem, jako je Pekarová, nevadí Orbánova domácí politika, ale pouze to, že nehodlá hrát vůči Bruselu roli poslušného vazala. Pokud by paní Pekarové vadila Orbánova domácí politika, pokud by se strachovala o lidská práva v Maďarsku, a skutečně by nad tímto tématem přemýšlela, musela by stejně tak vyzývat Francouze, Španěly nebo Nizozemce, aby se zbavili vlády, která proti nim, začnou-li protestovat, používá pendreky a gumové projektily. Nejsem si jistý, jak to shrnout pod jediný pojem, ale zdá se mi, že se to stalo takovým modem operandi našich politiků, tedy těch, kteří se aktivně hlásí k jakési havlovské tradici, že zahraniční politiku omezují na jedné straně servilní poslušností vůči Evropské unii, a na druhé straně na bezvýznamné poštěkávání směrem k zemím, jejichž politika je jiná a které mají jasnou mediální nálepku problematických režimů, aniž by se vůbec mluvilo o tom, jak je taková nálepka reálná. Jestliže se paní Pekarová vyjádří ostře na adresu Orbánova Maďarska nebo příště třeba Polska, jaký to má dopad? Nulový. Je to ve své pravé podstatě jen deklarace příslušnosti vůči určitému geopolitickému bloku. Příslušnosti a poslušnosti. Na druhou stranu, a to je potřeba říct stejně důrazně, je tady zase druhý stejně iracionální extrém, který zastává mnoho lidí z okruhu řekněme alternativní pravice: bezvýhradná adorace premiéra Orbána. Jsem přesvědčen, že v zahraniční politice nemá slepá adorace jakékoliv strany co dělat. Mají nás zajímat jen naše vlastní zájmy.  

Když zůstanu ještě u zahraniční politiky, velkou diskusi vzbudilo jmenování pirátského kandidáta Jana Lipavského ministrem zahraničních věcí. Co si od směřování zahraniční politiky pod taktovkou právě tohoto ministra slibujete? 

Přiznám se, že jsem spory o jmenování Piráta Lipavského příliš nesledoval. Vím, že se poměrně zásadně vyjadřoval k izraelské politice a stavěl se na stranu palestinských teroristů. Nicméně v programovém prohlášení vlády je výslovně zmíněno, že partnerství s Izraelem budeme dále rozvíjet. Tak uvidíme. Samozřejmě důležitou součástí naší zahraniční politiky je prezident, a tam je podpora Izraele myslím zatím jasná. Je to jedna z mála věcí, kterou lze prezidentu Zemanovi skutečně přičíst k dobru. Co si od ministra Lipavského slibuji? Neslibuji si nic, ale očekávám plíživé sabotování partnerství v rámci V4. To už je podle mě dost nahlodáváno současným Slovenskem. Jestliže chce být ministr Lipavský poslušným a spolehlivým vykonavatelem vůle Bruselu, musí mu být princip V4 bytostně proti srsti. 

Zřejmě nejvíce třaskavým tématem na evropské úrovni bude Green Deal, o kterém se vedou spory, zdali je z něj vůbec ještě cesta zpět a zdali může Česká republika odmítnout toto zelené směřování Evropy. Jak se na to díváte vy? 

Prezident Zeman se ve svém vánočním poselství zmínil, že Česká republika by měla jednostranně odstoupit od Green Dealu. Proti tomu se ohradili noví vládní politici, ale i Andrej Babiš, který řekl, že ze smlouvy se vyvázat nemůžeme. Je pravda, že odstoupení od Green Dealu by bylo vlastně vyhlášením neposlušnosti. Stejně jako občan má právo být neposlušným, stejný princip musí platit i ve vztahu státu vůči Evropské unii. Mechanismus takové neposlušnosti by byl jasný: Přestat prostě všechny dřívější závazky plnit. K tomu je ale zapotřebí tak sebevědomé a odvážné politické vedení, které ustojí následný tlak, postaví se sankcím a arbitrážím. A využije k tomu všechny páky. Takové sebevědomé a odvážné vedení ale naše republika v tuto chvíli nemá.  Naprosto odmítám představu premiéra Fialy, že evropská zelená politika je pro nás výzvou a představuje cestu k inovacím. Je to vyjádření zbabělce, který ví, že nemůže jinak. Nemůže jen tak předstoupit před veřejnost a přiznat, že Green Deal je zločin proti lidskosti, který zbídačí celý kontinent. Stát sice může různé negativní projevy zelené politiky maskovat, třeba tím, že začne mezi lidi rozhazovat peníze a kompenzovat tak enormní nárůst životních nákladů. Ale to zase zadělá na další problémy v budoucnu. Neexistuje cesta, jak být součástí Green Dealu a netratit na tom. Stejně tak neexistuje naděje, že by snad Evropská unie otočila, třebaže se zdá, že přístup některých zemí, například Francie, je při té vší bídě celkem rozumný. Takže jediný způsob, velmi obtížný a riskantní, by skutečně bylo jednostranné odmítnutí celé zelené dohody. Toho se však nedočkáme, takže, a to je velmi smutné, je v tom teď každý český občan minimálně pro příští čtyři roky sám. Zvláště ten občan, který nejen že od Fialovy vlády nedostane žádné kompenzace, ale ještě bude ze svých daní platit kompenzace těm „šťastnějším“.  

Českou republiku čeká předsednictví v Evropské radě. Měl by být podle vás právě Green Deal jedním z hlavních témat?

Rozhodně. Vzpomínáte si ale na naše minulé předsednictví? Tehdy vládní kampaň hlásala heslo „Evropě to osladíme“. Vypadalo to, že teď bude český hlas v Evropě konečně jasně slyšet. Že budeme akcentovat naše zájmy v kontextu celé unie. Zájmy, které byly možná dosud přehlíženy. Po kritice bylo heslo nakonec změněno na „Sladíme Evropu“. Nevěřím, že naše vláda najde odvahu využít českého předsednictví k nějakému otevřenému rebelantství. Nebude chtít být za potížisty.  

Jako Svobodní jste se v poslední době silně opřeli do veřejnoprávních médií a dokonce odstartovali petici za zrušení povinných koncesionářských poplatků. Co vás k tomu vedlo? 

Těch důvodů je několik. Za prvé dlouhodobě existenci veřejnoprávních médií kritizujeme, nelíbí se nám nejen jejich financování, které je vlastně postaveno na speciální dani, ale myslíme si, že naše veřejnoprávní média tvoří sama o sobě politickou agendu, zpronevěřují se vlastnímu principu vyváženosti, a velmi selektivně zpřístupňují jen jeden pohled na důležité otázky. Petice je jeden ze způsobů, jak vtáhnout do hry občany a umožnit, aby byl jejich hlas slyšet. I když to na první pohled vypadá, že občanské petice u nás nikoho nezajímají, zejména tedy politiky. Zároveň si sběrem podpisů ověříme, jak palčivé téma to skutečně je. Kdoví, třeba zjistíme, že většinu národa to vůbec nezajímá…  

Neznamenalo by zrušení povinnosti hradit koncesionářské poplatky to, že by financování České televize a Českého rozhlasu jen více zatížilo státní rozpočet? 

To je jedna možnost, dokonce ta reálnější. Ale pak by byl vztah veřejnoprávních médií a politiky férovější. V tuto chvíli provádí Česká televize svoji vlastní politiku, chová se jako prorežimní médium, jasně upřednostňuje určitá politická témata a cílevědomě vytváří a usměrňuje veřejné mínění. Pokud to dělá za peníze koncesionářů, kteří mohou mít mnohdy úplně jiné názory, a nemohou si vybrat, zda za něco takového platit, je to nefér. Je to stejně nefér, jako kdybychom si museli povinně předplácet časopis Hnutí Duha nebo věstník TOP 09. Státní peníze jsou, alespoň formálně, pod nějakým demokratickým dohledem. Jak budou veřejnoprávní média vypadat a jaký by vůbec měl být jejich rozpočet by se stalo legitimní politickou otázkou a předmětem voleb. A nepochybně by se dostala i na přetřes otázka, zda má Česká televize vysílat pořady jako Stardance nebo nejrůznější seriály, které jsou jednoznačně doménou spíš komerčních médií. A druhá možnost je pak privatizace. Respektive nejprve zestátnění, a pak privatizace, protože Česká televize ani Český rozhlas nejsou ve státních rukou, a nejde je tedy privatizovat jako to lze u státního podniku. Potom by patrně veřejnoprávní média přestala vysílat okrajové pořady pro nejrůznější minority. Jenomže ani dnes nepostihuje vysílání Českého rozhlasu ani České televize všechny minority, vlastně jen ty privilegované. Zastánci LGBTQ politiky svůj prostor v České televizi mají. Zastánci neregulovaného kapitalismu samozřejmě nikoliv. Nicméně vysílání pro minority není něco, čím lze dnes, v době internetu, existenci veřejnoprávních médií obhájit. Dnes si každý může svůj informační kanál najít a podporovat ho nejen svým zájmem, ale i penězi. Veřejnoprávní média v tomto ohledu ztratila smysl. 

Luboš Zálom, místopředseda Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Zdravím. Tady Markéta Šichtařová ze společnosti Nextfinance. Dneska vám chci říct dost osobní věc, to, co vám teď řeknu, nemám nijak připravené. Bude to absolutní improvizace od srdíčka. Když jsme před více než 30 lety prožívali revoluci, tak jsme chtěli být součástí vyspělého a rozvinutého západu, chtěli jsme se odstřihnout od nefunkčního socialistického východu, no a dneska po víc než 30 letech se něco ošklivě zvrtnulo. Já mám soukromou konzultační společnost a v rámci téhle společnosti přicházím denně do kontaktu s kvantem lidí naprosto ze všech částí ekonomiky, od soukromého sektoru o státní, od velkých ředitelů velkých podniků o drobné živnostníky, ale i důchodce, kteří si chtějí nějak přilepšit k důchodu. Zkrátka přicházím do kontaktu s celým spektrem a průřezem české společnosti. A už dlouhou dobu, minimálně poslední tři nebo čtyři roky se setkávám s tím, že v podstatě všichni ti lidé, kteří mě oslovují, mají něco společného, já u nich cítím narůstající míru skepse a frustrace k poslednímu ekonomickému vývoji. No, a v poslední době tenhle můj pocit ještě zintenzivnil. Stala jsem se externistkou v jednom rádiu a tak trošku navedla dělám moderátorku v jednom, v jednom rádiu a jsem si zvu různé zajímavé osobnosti, které mají co říct k ekonomice. Vyzpovídala jsem už lidi, kteří působí v energetice, ve zdravotnictví, v těžkém průmyslu, ve službách, ve zbrojařství, a tak bych mohla pokračovat a prakticky všichni tihle lidé vždycky se se mnou podíleli. O rostoucí míru frustrace zástupci zemědělců říkali my už nemůžeme dál provozovat naše zemědělské podniky, nám už to prostě nefunguje, my už meleme. Z posledního, budeme letos znovu ve ztrátě. Jsme obviňováni z toho, že čerpáme dotace a že chceme další peníze a chceme další dotace. To není pravda, my prostě jenom chceme, aby nám stát nezasahoval do podnikání, my jenom chceme vyrábět, ale my nemůžeme vyrábět, protože my ty dotace dostáváme naopak za to, že nevyrábíme. Mluvila jsem se zástupci obranného průmyslu, ti říkají, vláda chce, abychom dodávali zbraně na Ukrajinu nebo třeba obranné systémy na Ukrajinu. Ale my nemůžeme, protože ačkoliv na nás vláda tlačí, tak banky nám v podstatě znemožňují, aby nám protistrana připsala peníze na účet, takže my nemáme z čeho vyrábět, takže my jsme pod dvojím tlakem, my prostě tímhle způsobem už nemůžeme fungovat dál. Mluvila se zástupci automobilového průmyslu, říkají, my sice se orientujeme na elektroauta, protože to je momentálně móda v celé Evropě, ale ono to prostě nefunguje. My vynakládáme obrovské investice na vývoj něčeho, o čem tušíme, že to bude slepá vývojová větev, protože s největší pravděpodobností budoucnost je v různých typech motorů, ale rozhodně ne pouze v elektromobilitě. My už tímhle způsobem nemůžeme fungovat dál, my chceme, aby někdo zachránil automobilový průmysl, mluvila jsem se zástupci energetiky, energetici říkají, my musíme uzavřít naše provozy, my jsme teď vypnuli další tepelnou elektrárnu, protože je prostě neekonomické provozovat ji a přitom ceny elektřiny před nedávnem byly na historických rekordech, přesto přese všechno. Kvůli politice Evropské unie. Kvůli emisním povolenkám se prostě nevyplatí vyrábět. Energetici říkají, energetická krize se znovu vrátí, státní energetická koncepce je naprosto nedomyšlená, v podstatě neexistuje. Je to guláš a bude z toho znovu velký průšvih. Mluvila jsem se zástupci potravinářů, potravináři říkají, my jsme nařčeni z toho, že máme drahé ceny, vysoké ceny potravin, ale jak máme vyrábět levné potraviny, když máme takhle drahé energie? V podstatě všichni, s kým mluvíte, tak uvažují o tom, že odejdou nejenom z České republiky, ale obecně z Evropy mimo Evropskou unii do nějaké třetí země, kde je levnější pracovní síla, kde je míň regulací, kde jsou levnější energie. Potom mluvíte s lidmi, kteří působí ve službách nebo třeba i na některých místech státní sféry a ti všichni si stěžují na to, že zápolí se svobodou slova, že se musí samo cenzurovat, že sice zatím se jim třeba nic konkrétního nestalo, ale že oni vědí, že v případě, že by si příliš pustili pusu na špacír, tak že by špatně dopadli a ta frustrace v té společnosti ohromně roste a co je na tom nejhorší? Všichni ti lidi, se kterými mluvíte, tak říkají, my se snažíme být diplomatičtí, my to nechceme říct na plná ústa, protože kdybychom to řekli, tak by hrozilo, že na nás stát zaklekne ještě víc, my se snažíme alespoň ještě chvíli fungovat a já si uvědomuje, vždycky vám 100 chutí jim to namítnout, ale když budete mlčet, tak naopak stát uvidí, že ustupujete a zatlačí na vás ještě víc, protože když nebudete klást odpor, bude se to jenom zhoršovat. Ono to není tak, že ti kolektivisté chtějí dosáhnout nějaké hranice a tam se zastaví a dál už nepůjdou, ono to je tak, že oni si budou pořád uzurpovat víc prostoru, dokud jim ten prostor budeme dávat. A právě na základě toho, jak mluvím s rostoucím okruhem lidí, kteří jsou už naprosto zoufalí, tak roste i moje frustrace z té současné ekonomické nebo možná celospolečenské situace a snad úplně nejhorší na tom je, že potom tady je obrovská skupina lidí, kteří jsou třeba zaměstnanci a vůbec si neuvědomují, co se děje, co tady bublá pod pokličkou, že jejich zaměstnavatelé mají obrovské problémy, protože oni v podstatě mají svoje jisté, oni mají pocit, že když by náhodou přišli o práci, stejně je státní sektor vždycky znovu zaměstná. Takže v podstatě se vůbec nic neděje a tihle lidé strkají hlavu do písku a nechtějí vidět, co se děje, buďto nechtějí vidět proto, protože to opravdu nevnímají, protože oni sami vzhledem k tomu, že třeba veřejně o ničem nemluví, tak se ani s žádnou cenzurou nesetkávají a nebo případně si to nechtějí připustit, protože kdyby si to museli připustit, tak by je asi padli hrozné deprese, zkrátka oni se prostě před vnímáním té situace uzavírají, takže společnost se polarizuje a na jedné straně tady obrovská skupina těch, kteří nevnímají, že něco je čím dál víc špatně, a na druhé straně je tady rostoucí skupina těch, kdo se probouzejí, kdo už vidí, že něco je špatně, ale v podstatě se to bojí říci, tak tohle není ten vysněný západ, na který jsme chtěli vstoupit v roce 1989 po krátké oblevě a doby bezbřehé svobody. V devadesátých letech se to všechno začalo znovu lámat a dneska směřujeme v podstatě zpátky do socialismu a teď já chci zdůraznit, že když říkám, že směřujeme do socialismu, tak to není vůbec nic nadneseného, není to nic květnatého, je to prostě fakt, protože když se podíváte na vývoj veřejných financí, tak zjistíte, že už v podstatě polovina výkonu ekonomiky je dneska přerozdělovaná státem, to znamená, my už jsme z poloviny, socialistická ekonomika, před rokem 89 bylo přerozdělováno státem něco přes 80 % HDP, tedy hospodářského výstupu a byli jsme ryze socialistická ekonomika, 100 procent výkonu nemohlo být přerozdělováno v historii nikde nikdy. O to se pokusili komunisté během několika dějinných příkladů. Pokusil se o to Stalin během válečné ekonomiky, pokusil se o to třeba polpot, pokusil se o to Mao ce Tung. Vždycky to skončilo hladomorem a totální kalamitou a mrtvými. Takže 100 procent ekonomiky spravované státem, to je komunismus, a to je technicky neproveditelné. No a my jsme dneska poloviční socialismus, protože už jsme zhruba na 50 %, takže když říkám, že se vracíme před rok 89, není to vůbec žádná nadsázka, to je prostě tvrdý statistický fakt. Když budete poslouchat vládu, tak zjistíte, že vláda je neustále povinně optimistická, poradci vlády, vládní ekonomové, členové vlády, všichni nám vykládají, jak už směřujeme ke šťastným zítřkům, jak už byla doba covidová, překonaná, že všechno zlé, co se u nás děje, že za to může třeba válka na Ukrajině a tak dál, vždycky tam jsou nějaké výmluvy, kdo za to může, ale faktem je, že statistika neukazuje, že bysme směřovali k těm lepším zítřkům. Vláda vám třeba řekne, že se zlepšují veřejné finance, protože vláda přijala nějaký daňový balíček, kterému říká konsolidační balíček a že na základě toho se veřejné finance zlepšily. No jo, ale vláda už vám neřekne kontext. A ten kontext zní, že v tom době, v té době socialismu před rokem 1989 my jsme jako Československo měli v vyrovnané veřejné finance, my jsme neměli žádný velký veřejný dluh, naše veřejné finance byly v podstatě v pořádku, ale ten problém, který u nás byl, spočíval v tom, že stát vlastnil a přerozděloval skoro všechno a to, co dneska dělá vláda, je, že ona sice trochu možná zlepšuje veřejné finance, trochu možná zlepšuje schodky státního rozpočtu, ale za cenu toho, že neustále meziročně rostou jak příjmy, tak výdaje státního rozpočtu, a to o víc než o inflaci. To znamená, že ten stát se neustále rozpíná, to znamená, že my se vracíme k tomu socialismu před ten rok 89. To jsou prostě statistická fakta. Stačí, když se rozkliknete stránky ministerstva financí a podíváte se na vývoj státního rozpočtu v meziročním srovnání a podíváte se, jak se vyvíjí příjmy a výdaje tohoto státního rozpočtu a tam se například dočtete položku, že transfery příspěvkovým organizacím, tedy v podstatě dotace, vzrostly meziročně o 26 %, o 26 % se zvýšil tento typ dotací a vláda říká, že všechno je v pořádku a že se zlepšují veřejné finance, to prostě není pravda. No, a tahle frustrace, kterou já zažívám v té poslední době, která je spojená hlavně s tím, že tedy mnoho těch podnikatelů pláče nad svým podnikáním, nad tím, že jsou likvidováni, ale že se v podstatě bojí ozvat, protože mají pocit, že když budou mlčet, budou s tím systémem konformní, tak se ještě nějakou dobu udrží. Tak tahle moje frustrace vyústila v určité rozhodnutí. Jedna věc je nevědět, co se děje, a mlčet, to je samozřejmě akceptovatelné, pokud ale víte, co se děje a mlčíte, tak to znamená tolerování toho zla a tolerovat zlo je zlo samo o sobě, takže já nechci tolerovat tohle zlo, já nechci tolerovat, mlčky souhlasit s tímto ničením naší ekonomiky a s ničením v podstatě našich civilizačních hodnot. A proto jsem se rozhodla k něčemu, o čem jsem roky doufala, že se mi to vyhne, co jsem nikdy nechtěla dělat, ale co teď? Mám pocit, že už mě k tomu situace dotlačila, totiž budu kandidovat do senátu a za chvíli vám vysvětlím, proč. Svoje síly jsem spojila se stranou svobodných, protože je to podle mého soudu jediná skutečně pravicová strana v České republice, a byť je to zatím Malá Strana, vidím v ní velký potenciál a já chci vrátit pravici její skutečný obsah, pravice u nás v podstatě zanikla, strany, které původně byly pravicové, zejména mám na mysli ODS, se posunuly doleva, protože jestliže nějaká strana přijme daňový balíček, který zvětšuje zdanění a zvětšuje stát. Což přesně sedí na ODS, tak to prostě není pravicová strana, ona sice o sobě jako pravicové straně mluví, ale její reálné kroky tomu absolutně neodpovídají. Čili ODS je už dneska pouze karikaturou té původní strany, která to kdysi byla, proto strana svobodných je pro mě jediná akceptovatelná a v rámci této strany svobodných na podzim budu kandidovat do senátu, ano? Jsem jeden člověk. Samozřejmě, že i kdybych se do toho senátu dostala, tak to nebude znamenat žádnou velkou revoluci v nastavení české ekonomiky, a přesto se domnívám, že má smysl neházet flintu do žita a že každý jednotlivec, ať už v rámci europarlamentu nebo senátu, anebo Poslanecké sněmovny. Je ohromně důležitý, protože, víte, i v padesátých letech minulého století existovaly velké rozdíly mezi zeměmi socialistického bloku, například v Sovětském svazu probíhaly stalinské čistky, existovaly tam gulagy, u nás v padesátých letech to nebylo snadné. Lidé z politických důvodů přicházely o práci, mnozí z nich seděli ve vězení, několik lidí zaplatilo i životem, ale zdaleka ten systém nebyl tak strašlivý, jako byl v Sovětském svazu a ten rozdíl, proč ten systém nebyl tak strašlivý, byl v tom, že u nás jsme nikdy nedošli do takového extrému, jako došli v Sovětském svazu, a než jsme do toho extrému my stačili dojít, tak se situace v Sovětském Rusku už zase začala obracet. Začalo tam docházet k mírné oblevě, takže u nás jsme nikdy vlastně nestihli dojít do těch nejhorších konců a už to je ten důvod, proč má smysl všechny ty špatné věci, které se momentálně dějí, má smysl brzdit? I malé brzdění těchto věcí je smysluplné, protože potom nestačíme dojít do těch nejhorších konců. Stačí se podívat například na rozdíl mezi českou, německou energetikou, německá energetika i v daleko extrémnějším stavu než česká, daleko víc se v Německu tlačí na zelené obnovitelné zdroje, Němci si vypnuli svoje jaderné elektrárny. Kdybychom my udělali totéž, co udělali Němci, naše energetická krize by byla ještě mnohem horší, než jaká byla dneska. Jsme ve stavu, kdy v podstatě Němci od nás naší stále ještě v uvozovkách, levnou energii nakupují, kdybychom my byli tak extrémní, jako jsou dneska Němci, situace u nás by byla totálně neúnosná, a to je přesně ten důvod, proč má smysl i v několika málo lidech brzdit implementování těch změn, které k nám přicházejí ze západu. Já vám nebudu říkat to, co asi chcete slyšet, totiž, že se nějakými parametry dá ta situace úplně pozměnit a vylepšit to už se dneska nedá. Rozhodně není pravda, že můžeme tady pošudlat jednu daň tady trošičku zkrátit jednu dotaci a zase bude dobře. To jsou takové parametrické změny, které odpovídají třeba Dubčekovu pražskému jaru v roce 1968 nebo Gorbačovově perestrojce v osmdesátých letech. Ne, že by to bylo špatné, znamenalo to určitou oblevu a úlevu, ale to byly právě ty změny, které umožňovaly tak nějak trošku lépe žít v rámci té totality, ale rozhodně to nebylo poražení té totality k tomu, abychom se my vymanili z toho socialistického systému, tak jsme museli projít zcela zásadní transformací ekonomiky na začátku devadesátých let. No a vzhledem k tomu, že jsem právě řekla, že už v podstatě 1/2 českého hospodářství dneska je socialistická, tak dneska už se to opravdu nedá pošudlat nějakými parametrickými úpravami, abychom my se mohli znovu vrátit k prosperitě, tak musíme projít naprosto zásadní proměnou celé ekonomiky, ekonom v podstatě má jasno v tom, jakým způsobem ta proměna musí vypadat, ale problém je v tom, že zatím potom ještě není celospolečenská poptávka, zatím ještě se neprobudilo dostatek lidí, takové množství, jako se probudilo třeba v roce 1989. Navíc jsme ještě příliš ovlivňováni tím vývojem v západní Evropě, který směřuje k nám, a proto v tuto chvíli ještě nejde takhle jednoduše udělat ono vylepšení a znovu nastartování české ekonomiky. Ale v okamžiku, kdy známe diagnózu a víme, co je špatně, tak můžeme alespoň ty špatné věci brzdit do té doby, než čas nazraje na tu zásadní společensko ekonomickou přeměnu celé ekonomiky a potom můžeme být tedy připraveni do těch změn pozitivně nastoupit. Jak tedy zní ona diagnóza těch problémů? Nejenom české, ale obecně evropské ekonomiky, ta diagnóza zní tak, že celá Evropa byla zachvácena novou levicovou progresivistickou kolektivistickou ideologií, která se nazývá esg nebo isg a jejímž nejviditelnějším projevem, takovou špičkou ledovce je Green Deal, ale Green Deal není jediným projevem téhle ideologie. Dalšími projevy jsou například různé genderové ideologie nebo kontrola svobody slova, ona rétorika o dezolátech a dezinformacích a podobně. Musíme si uvědomit, že zatímco ekologie je skvělá věc, tak Green Deal nemá s ekologii vůbec nic společného a je to v podstatě pouze ona levicová kolektivistická ideologie, jejímž cílem je v podstatě likvidace evropského průmyslu a likvidace evropského blahobytu, tahle ideologie musí být absolutně odmítnutá, jestliže tedy máme brzdit ono zlo a jestliže máme brzdit ony negativní změny, které se u nás stále ještě dějí a stále ještě se stupňují, tak musíme vyjít ze tří myšlenkových východisek, musíme být z toho, že absolutně odmítneme Green Deal, že vyhlásíme nulovou toleranci pro Green Deal. Pozor, nemá to nic společného s ekologií. Za druhé si musíme jednoznačně zachovat českou korunu, protože pokud si ji nezachováme, pokud přijmeme euro, tak tím v podstatě dáváme evropské centrální bance bianco šek na zavedení digitální měny centrální banky, což znamená absolutní sledování našich občanů a v podstatě čínský kreditní systém. Velký bratr. No a za třetí, musíme začít dramaticky odbourávat dotace, dotace dneska jsou hlavní příčinou toho, proč stát už tvoří polovinu ekonomiky a proč například není na důchody pouze dotace? Sami o sobě dneska představují zhruba 1/3 státního rozpočtu. Pokud bychom odbourali ideologicky motivované dotace, které souvisejí s Green Dealem, s gendery, s dotováním neziskovek, které do našich dětí cpou věci o genderu ve školách a tak dál. Pokud bychom tohle všechno odbourali, najednou by nebyl třeba ani problém s důchodovou reformou. Asi vás to překvapí, ale ony ty veřejné finance samy o sobě nejsou až tak špatném stavu, to, co tam je naprosto kalamitní, je právě ona složka dotací, takže dotace musíme začít dramaticky odbourávat. I jeden jedinec v jakémkoliv zastupitelském sboru, ať už to je europarlament, senát nebo Poslanecká sněmovna, jeden člověk může vždycky hlasovat podle těchto tří základních myšlenkových pilířů, a pokud vždycky zvedne ruku, anebo naopak nezvedne ruku v souladu s těmito principy? Nikdy nezvedne ruku pro zvýšení daní, vždycky zvedne ruku pro odbourání regulací, vždycky zvedne ruku proti čemukoliv, co souvisí s Green dealem a tak dál, potom jeden jednotlivec může brzdit to zlo, které se na nás hrne a může způsobit, může být onen jazýčkem na vahách, který způsobí, že bude rozdíl mezi naší zemí a mezitím třeba ještě daleko větším zlem, které zachvátí některé západní země a pokud se nám podaří tohle zlo brzdit, tak já jsem přesvědčená o tom, že to dějinné kyvadlo se překlopí zase na obrácenou stranu, protože žádný nesvobodný systém netrvá donekonečna a nazraje celospolečenská poptávka k tomu, abychom provedli přeměnu české ekonomiky a přeměnu české společnosti něčemu lepšímu a zažili další svobodné období, tak, jako jsme ho zažívali ve svobodných devadesátkách. To je ten důvod, proč jsem se rozhodla letos kandidovat do senátu.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31