Příspěvek na konferenci Budoucnost české pravice pořádané Svobodnými a Tea Party v listopadu 2022.
V minulých dnech jsme si připomněli výročí Sametové revoluce. Ta dala v konečném důsledku vzniknout pravicové politice, jaká vlastně neměla v té době v této části světa obdoby. Žádná z posttotalitních zemí se nepokusila tak těsně přiblížit ideálům pravicové politiky, tedy především svobodnému trhu, jako právě Česká republika.
Je však potřeba si uvědomit, že něco takového vlastně vůbec nebylo v plánu. Cílem Sametové revoluce měl být daleko spíše socialismus s lidskou tváří, v němž by sice stát nedržel v ruce pendreky a neomezoval svobodu projevu, ale přesto by pevnou rukou řídil národní hospodářství. Slovo kapitalismus se dostalo na pořad dne spíše šťastnou náhodou. Ostatně sám Václav Havel sliboval, že kapitalismus se v žádném případě nevrátí.
Právě politické a kulturní autority vzešlé z listopadových dní roku 1989 pak na principy pravicové politiky soustavně útočily. Měly pocit, možná oprávněný, že jim Sametovou revoluci někdo ukradl. Protože pád komunismu byl teprve začátek. Ta skutečná revoluce nastala až tehdy, kdy každý občan této země získal možnost dostat ze sebe to nejlepší a pokusit se uspět sám, na vlastní pěst, na své náklady a na svoji vlastní odpovědnost – zkrátka začít podnikat. Devadesátá léta nesymbolizují lidé jako Jonák či Mrázek ani orličtí vrazi. Představuje je anonymní postava nově se zrodivšího malého a středního podnikatele. Nenávist exponentů „pravdy a lásky“ se obrací především vůči němu.
Co zůstalo z pravicového étosu dnes? Lze vůbec současnou ODS pokládat za pravicovou stranu, nebo pod vedením předsedy Petra Fialy spíše dokonala a zpečetila svůj přerod nebo spíše degeneraci v eurohujerskou, progresivistickou, trhu a svobodě nepřátelskou, nazelenalou a myšlenkově prázdnou stranu, jakých dnes najedeme dvanáct do tuctu?
A jaká je budoucnost pravice v naší zemi?
Abychom mohli alespoň odhadnout budoucnost české pravice, musíme se nejprve zamyslet nad minulostí, která nás dovedla až sem.
Přijímá se téměř jako nepopiratelné dogma, že pojem pravice nemá v dnešní politické realitě smysl. Jak vlastně tento pojem definovat? Pokud se pokusíme pravici vysvětlit jako politické zaměření, které se snaží především akcentovat hodnoty jako je svoboda, právo na majetek, svobodný trh, důraz na osobní odpovědnost každého občana, na jaké naše politické strany lze pojem pravice vztáhnout? Strany jako je ODS nebo Top09 jsou všeobecně řazeny na pravici, třebaže od jejich vlastních představitelů něco takového slýcháme málokdy. Pokud přemýšlíme o budoucnosti české pravice, máme tím na mysli i budoucnost těchto politických stran, nebo je musíme definitivně označit za nepravicové, středové nebo přímo levičácké? Je budoucnost pravice i jejich budoucností?
Při pokusu o definici pojmu pravice však můžeme jít ještě hlouběji a zaměřit se na myšlenkové principy. Je určující entitou a cílem politiky jednotlivec nebo něco vyššího, tedy kolektiv, společnost, případně národ nebo společenská třída? Kolektivismus nebo individualismus je tím nejzákladnějším myšlenkovým konceptem, z něhož pak přímo vyplývají další pojmy i hodnoty a cíle, jichž chceme v politice dosáhnout.
Jaký postoj potom ale zaujmout vůči konzervativcům, kteří jsou obecně řazeni na pravici, přesto je však jejich pohled na věc do značné míry kolektivistický. Konzervativci přece hájí tzv. tradiční hodnoty vyplývající z jakýchsi neosobních a spontánních kolektivních procesů, které existují jaksi nad rámec vůle a rozum jednotlivců. A na druhou stranu jak se dívat na anarchisty, kteří zcela odmítají existenci státu a středobodem jejich vidění světa je jednotlivec? Politická agenda anarchistů je přece mnohdy progresivně levicová až rovnostářsky komunistická.
Nedefinují pojem pravice sami voliči? Mohli bychom přece předpokládat, že politika odráží představy nejširší veřejnosti, a pravice je vlastně to, co většina občanů, resp. většina voličů pokládá za pravici. Voliči stran jako je ODS nebo Top09 by se sami nikdy nedefinovali jako levičáci, třebaže jejich názory jsou mnohdy velmi levicové. Být levičákem totiž není v módě. Zastávat levicové postoje ale přesto se skrývat za maskou voliče nominálně pravicové strany je v pořádku.
Důležitý je též pohled médií. Jestliže novináři s dostatečným důrazem referují o té či oné politické straně jako o pravici, pak ji dříve či později začne široká veřejnost pokládat za pravici, i kdyby její pravicovost byla pouze formální. Nebo nacházela-li by se na politickém spektru jen o kousek více napravo od stran středního proudu. V Itálii prý v posledních volbách zvítězila pravice? Je to však skutečně pravice, když nemá v úmyslu revidovat italské členství v eurosocialistickém integračním procesu a namísto toho mluví jen o jakési potřebě reformy Evropské unie? Stejně tak média mluví o současné české vládě jako o pravici – přitom tato vláda zvedá daně, rozšiřuje působnost státu, zvyšuje počet státních zaměstnanců a ani v nejmenším nemá v úmyslu snižovat celkovou míru regulací a státních zásahů do ekonomiky.
Nakonec bychom mohli dojít k závěru, možná trochu domýšlivému, že jediným etalonem české pravice jsou dnes Svobodní. V tom případě však její budoucnost není ani trochu růžová. Jednou věcí je upřímný pravicový purismus a zapálenost pro věc. Druhou věcí však je, kolik voličů může takový přístup k věci zaujmout. Nebo lépe řečeno co by se muselo stát, aby se pravicový pohled na politiku stal podobně široce přijímaným, jako tomu bylo v devadesátých letech.
Hlavní definiční charakteristikou pravice by s přihlédnutím ke všem možným nejastnostem tedy mělo být soustavné přibližování se ideálu svobody, nikoliv vzdalování se od něj. Jde-li o budoucnost české pravice, potom bychom tuto otázku měli daleko spíše chápat jako téma budoucnosti svobody, racionálně chápané svobody jako reálného politického tématu.
Místo toho jsme však svědky soustavného posunu pryč od ideálu svobody směrem k velkému, všemocnému státu, který bude v každém okamžiku kontrolovat všechny aspekty našeho života. A i politické strany, které se ještě v nedávné minulosti řadily na pravici, postupně ideály svobody opouštějí. Děje se to různými cestami, přičemž nikdy nehraje roli jen jedna z nich. Zelená politika a „starost o planetu Zemi“, sociální otázky a problematika „sociální spravedlnosti“, řešení hospodářských a politických krizí, které jsou však vždy spíše následky řešení krizí dřívějších. Myšlenkovým katalyzátorem je pak kolektivismus a představa, že politika má zajišťovat blaho společnosti a spojení na to, co „nás přesahuje“. Život jednotlivce nesmí být vyšší hodnotou než stav planety, který v konečném důsledku ovlivňuje celou společnost. Život jednotlivce nesmí být vyšší hodnotou než tradice „křesťanské společnosti“, na nichž závisí přežití naší společnosti tak, jak ji známe. Chybné pojetí pojmu jednotlivec nedovoluje politikům a naprosté většině myslitelů zaujmout správné stanovisko ke konfliktu mezi kolektivismem a individualismem. Jestliže předpokládáme, že společnost je vyšší hodnotou než jednotlivec a že společnost je skutečná entita, která má své vlastní cíle a nějakým způsobem jedná, pak musíme dojít z závěru, že jednotlivec se musí společnosti podřídit. Musí být podřízen. Politickou cestou.
Strany, které se obecně označují za pravici, se stále snaží téma svobody nějakým způsobem akcentovat. Svoboda a všemocný stát jsou však v přímém protikladu. Stát má být silný v mantinelech svých racionálně vymezených funkcí. Má mít silnou policii a justici, aby chránil své občany před vnitřními agresory, před lupiči, zloději či podvodníky. Má mít silnou armádu, aby chránil své občany před vnějšími agresory, ať už budou mít na tancích nakreslenou německou nebo ruskou vlajku. Má mít efektivní aparát ke správě vnitřních záležitostí. Stát je institucí se zbraní v ruce, jeho nástrojem je násilí. Násilí lze morálně použít jen proti agresorům. Pokud se však stát začne vymykat svému racionálnímu vymezení, stává se sám hrozbou svobodě.
Co se stane, pokusíme-li se o jakousi syntézu něčeho, co je z podstaty věci neslučitelné?
Proč by vlastně stát měl zasahovat do životů lidí? Proč by měl regulovat trh, určovat, co smíme jíst nebo pít, s kým uzavírat smlouvy, proč by měl kontrolovat, jaký energetický štítek si přibijeme na zeď svého domu?
Položíme-li takovou otázku libovolnému člověku na ulici, dostaneme nejspíš odpověď, že kdyby stát nic nereguloval, nastal by chaos a divoký západ. Je potřeba korigovat sebezájem jednotlivců. Pokud by stát nestanovil pravidla, tisíce lidí by se otrávily v restauracích, další tisíce lidí by se zabily v utržených výtazích a na další tisíce lidí by spadly fušersky postavené domy. Sebezájem přece vede jen k tomu, že lidé podvádějí, lžou a jdou přes mrtvoly. Sebezájem je zlo.
Trh je produktem sebezájmu. Tržní chování znamená, že chceme něco získat nikoliv darovat. Trh je tedy nemorální a zlý. Výsledkem volného trhu jsou otrávené obědy v restauracích, utržené výtahy a bortící se domy.
A co je tedy morální? Přece nestarat se o sebe. Nikoliv obchodovat ale darovat. Obětovávat se.
Tato představa o morálce je však zásadním omylem a zdrojem všeho zla, jímž byla, je a bohužel ještě dlouho bude prostoupena naše (a nejen naše) politika. Sebezájem je totiž ve skutečnosti morální.
Není v zájmu žádné lidské bytosti podvádět, krást či loupit. Sebezájem je zároveň racionální, protože být iracionální je v rozporu s tím, jak lidská bytost dokáže dlouhodobě přežívat. Člověk je racionální a volní bytostí, nemá k dispozici, narozdíl od jiných živých organismů, žádné automatické nástroje přežití. Musí soustředěně používat svůj rozum, vždy a za všech okolností. Aby přežil, musí dosahovat hodnot, které k zajištění jeho života přímo či nepřímo slouží. Hodnoty, stejně jako jiná fakta reality, musejí být rozumově rozpoznány – jednoduše řečeno, člověk musí vědět, co v životě chce a jakými cestami toho dosáhnout. Pokud jedná nahodile a krátkodobě, na základě jakýchsi okamžitých vrtochů a rozmarů a nevidí svůj život v dlouhodobém horizontu, neuznává žádné principy, potom jedná proti svému životu. Může se mu sice dařit, ale je to pak spíše produkt náhody nežli promyšleného přístupu.
Všechny hodnoty, které se člověk snaží získat nebo uchovat, stojí navzájem v hierarchii a slouží jedinému cíli: zachování a rozvíjení vlastního života. A protože musejí být rozumově rozpoznány a odvozeny (jiný prostředek poznání než rozum k dipozici nemáme), plyne z toho zároveň, že k jejich dosažení nelze použít násilí. Násilí je totiž protikladem rozumu. Nelze rozumem obhájit dosahování hodnot pomocí násilí, tedy prostřednictvím krádeže nebo podvodu. Člověk by tím automaticky rezignoval na podstatu toho, co jej činí člověkem. Racionální člověk tedy jedná vždy a za všech okolností ve svém vlastním zájmu a s lidmi ve svém okolí obchoduje. A obchod je z logiky věci oboustranně výhodný vztah.
Protikladem je altruistická etika, která vyzdvihuje sebeobětování jako morální imperativ. Tento pohled na morálku však znamená popírat lidský život jako celek. Jakmile se člověk vzdává jakékoliv své hodnoty a vyměňuje ji za hodnotu nižší nebo nulovou, podkopává tím celý hierarchický systém, na jehož vrcholku by měl být vlastní život. A je jedno, jestli tak člověk činí dobrovolně nebo nutí-li jej k tomu stát pod namířenou zbraní.
Označujeme-li za sledování sebezájmu i chování zločince, který svým násilným jednáním neguje rozum, překrucujeme tím pojmy. Popírat rozum a zároveň sledovat vlastní zájem je křiklavý rozpor. Stát, který a priori kontroluje a reguluje oblasti, které mají být výsostně dobrovolnou doménou, tedy oblast obchodu, však dává najevo, že v souladu se všeobecně chápanou a překroucenou morálkou pokládá každého, kdo sleduje své hodnoty, za potenciálního zločince. Přitom postihovat zločin je samozřejmě hlavním úkolem státu. Obchodník však není zločinec.
Jestliže však politici, a to nejen levičáci ale především ti, kteří se chtějí řadit na pravici, pokládají podnikatele za potenciální zločince, musejí pro sebe vyřešit jeden zásadní konflikt. Uznávají, že trh je praktický. Trh funguje. Přináší blahobyt největšímu možnému počtu lidí. Utilitaristická obhajoba trhu sice spočívá na velmi vratkých základech, protože účelem tržního prostředí rozhodně není zajištění blahobytu mas, na čistě ekonomické a politické bázi je to však obhajoba naprosto platná. Zároveň je však trh všeobecně pokládán za něco nemorálního. Je to produkt sebezájmu. Sobectví. Je tedy potřeba trh nejen regulovat, aby se „zlá podstata“ lidského sebezájmu nemohla projevit, ale také zajistit, aby zisk, tedy ovoce stromu sebezájmu, byl jakýmsi politickým rituálem očištěn. Aby trh pracoval morálně. Pro blaho společnosti a nikoliv jen pro sobeckého podnikatele.
Levice má samozřejmě jasno. Trh je nejen nemorální, ale také nefunkční. Vede k nerovnoměrnému rozložení bohatství ve společnosti, přináší pravidelně hospodářské krize, poškozuje přírodu. Je to chaos, v němž dokáže udělat pořádek teprve silná ruka státu a hlava osvíceného centrálního plánovače. Levice je velmi konzistentní v tom, co pokládá za morální a co označuje za funkční. A krok za krokem směřuje ke svému ideálu. Pravice však musí řešit rozpor. Ayn Randová v jednom citátu konstatovala, že v realitě žádné rozpory neexistují. Pokud stojíte před něčím, co se zdá být rozporem, projděte si znovu všechny premisy, které vás k tomuto rozporu přivedly. Dříve či později poznáte, že jedna z nich byla mylná. Pravice se mýlí, že trh je nemorální. Mýlí se v tom, že nedokáže uznat trh jako praktickou extenzi rozumu a morálky. Nezbývá jí tedy než se vydat cestou kompromisu. Ostatně že politika je uměním kompromisu je fráze tak všeobecně rozšířená, že se snad nikdo nezamýšlí nad jejím významem. Je to však vlastně diagnóza postupné degenerace české pravice.
Politika je především praktickým vyústěním morálním principů, které ve společnosti převládají. Jde vlastně o aplikaci morálky nikoliv na život jednotlivce, ale na celou společnost. Stalo se zvykem nadávat na morální zkaženost naší politiky. Politika je však ve skutečnosti tak zkažená, jak zkažení jsou lidé, kteří svoji volbou politiku ve své zemi určují. Jestliže se pravicová politika dostává do spirály sebezničujících kompromisů, je to nepopiratelný výsledek spirály morálních kompromisů pravicových voličů. Jestliže totiž pravicoví politici řeší konflikt mezi tím, že trh je sice funkční, ale zároveň jej pokládají za nemorální, stejný konflikt řeší i pravicoví voliči.
Ať se nám to líbí nebo ne, lidé mají tendenci jednat podle toho, co považují za správné. Jestliže řeší konflikt mezi praktickým a morálním, jsou schopni jednat neprakticky do té míry, do jaké považují morální imperativ za pádnější. Mnoho lidí například zcela cíleně omezuje svůj blahobyt, protože „zájmy planety“ považují za nadřazené a soudí, že sledovat je a obětovat své zájmy je morální. Lidé jsou ochotni platit státu vyšší daně nebo si nechat vládou zdražit a tedy znedostupnit některé zboží nebo služby (například letenky), pokud mají dojem, že se tak chovají morálně. Mnohem méně lidí je pak ochotno vzdát se například založení rodiny, třebaže se ozývají hlasy, že mít dítě je obrovskou zátěží pro planetu. Pokud se altruista zachová v rozporu se svou morálkou (ostatně principiální altruista by měl ideálně zemřít hladem a rozdat se na orgány), cítí přinejmenším výčitky svědomí.
Jestliže se tedy i pravicoví voliči domnívají, že trh je sice praktický ale nemorální, vysloví se i oni pro státní zásahy a pro regulace, které mají morální pokřivenost trhu napravit. Politika je profese, jejímž cílem je získat a udržet moc. Nikoliv však za každou cenu. Jestliže pravicová politická strana či hnutí ztratí zásady a volební zisk je pro ni důležitější než ideové hodnoty, začíná se nevyhnutelně posouvat ke středu a doleva. Zároveň se tím však dekultivuje celé občanské prostředí, protože z veřejné politické debaty tak pravicové myšlenky postupně mizí, dostávají se na periferii, mimo hlavní nabídku a mimo zrak voličů, kteří pak vidí celé politické spektrum zcela jinak, střed je posunutý doleva a to, co bylo dříve středové, se postupně začíná pokládat za pravici. Výsledkem takové deformace politického prostředí je Petr Fiala v roli premiéra a jeho vláda, o níž média referují jako o pravicové.
V politickém prostředí, jímž neustále zmítá falešný zápas mezi tím, co je morální a co je praktické, se tedy krok za krokem posouvá to, co lze nazvat jakousi maximální pravicovou pozicí.
Ideálem svobody, a mnozí si ještě vzpomenou na dobu, kdy průměrní pravicoví politici ideál svobody skutečně zastávali, je kapitalismus, čistý kapitalismus bez přívlastku. Nulové daně, žádné státní zásahy, minimální stát. Ideálem levice je oproti tomu stoprocentní zespolečenštění, stoprocentní daně, žádný svobodný trh, žádný soukromý majetek a vlastně ani žádný soukromý život. Jak se to zpívá v jedné písničce z 50. let: „Když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady.“ To je ideálem levice. A možná bychom byli překvapeni, kolik lidí by i dnes pokládalo něco takového za morální i politický ideál. Jenomže, dozvěděli byste se, je to ideál z množiny těch nedostižných. Lidé jsou zkrátka zkažení, hříšní a neschopní chovat se morálně.
Mějme celkovou míru zdanění dejme tomu na patnáctiprocentní výši. Jenomže morální ideál vyžaduje plných 100 %. Opačný ideál však připouští kompromis a politické maximum možného je tedy patnáct procent. Mimochodem, bylo by to krásné žít ve státě, v němž by nám stát bral jen patnáct procent, že?
Politická diskuze se vede dále. Pravice, protože není přesvědčena o morálnosti své věci, je i svolná k dalším kompromisům. A je vcelku nepodstatné, jak je odůvodníme. Snahou vyřešit aktuální ekonomickou krizi nebo snahou vyřešit sociální problémy. Nebo následky dřívějších státních zásahů. Dvacet procent. Třicet procent. Šedesát. Pětašedesát. Ostatně 65 % je současná míra daňového zatížení běžného českého zaměstnance.
Je třeba však také poznamenat, že tu a tam lze učinit jeden malý ale podstatný krok zpět. Devadesátá léta byla právě takovým obdobím, kdy se díky étosu Sametové revoluce a naprostého morálního i politického bankrotu levice povedlo vytvořit z České republiky relativně svobodnou zemi s tržním prostředí, která měla nakročeno stát se tygrem střední Evropy. I když se pro mnoho nepřátel svobody a trhu staly devadesátky synonymem doby naprostého temna, nelze popřít, že v té době dostala naše země prostor k nadýchnutí. A těžíme z toho dodnes. Kdo ví, jak silnou a bohatou zemí bychom bývali mohli být, kdyby pravicové vlády nebyly vystřídány zemanovskou a posléze špidlovskou socdem.
Sametová revoluce zanechala levicové myšlenky v troskách. Jediná levicová ideologie, která byla celých čtyřicet let přípustná (s krátkou výjimkou Pražského jara a jeho socialismem s lidskou tváří), byl nekompromisní komunismus. Ten se zcela vyprázdnil a zprofanoval. Ideálu o tom, že všichni všem všechno dáme a budeme mít všichni všechno dohromady, už nikdo nevěřil. Lidé se již nadále nehodlali spokojit s trabanty a wartburgy a jednou za deset let s dovolenou v Jugoslávii. Opatrně nahlíželi za hranice směrem na západ a zjišťovali, že žít se dá i jinak. Neznamená to však, že by odmítli morální ideál. Pouze se rozdíl mezi morálním ideálem a tím, co je praktické, stal nesnesitelně křiklavým.
Lidé dovolili pravicové (a tehdy to byla skutečná pravice) vládě provést transformaci ekonomiky ze shnilého centrálně plánovaného chaosu v živoucí organismus, který sice zrodil tu a tam nějakého mafiána v nevkusném bílém obleku, ale především dal vzniknout tisícům a tisícům malých podniků a živností a umožnil jejich majitelům vydat ze sebe to nejlepší. Jsem si jistý, že kdyby tomu nepředcházel ekonomický krach totalitního komunistického systému, nikdy by k ničemu takovému nedošlo. Lidé totiž se „socíkem“ souhlasili. Do té doby, dokud byl schopný vyprodukovat alespoň iluzi nějaké základní prosperity.
Jakmile se však veřejnost nabažila materiálních hodnot, do popředí se opět dostala touha po morálním ideálu. Ostudné řeči mnoha tehdejších politických a intelektuálních autorit o „mafiánském kapitalismu“ tomu jen napomohly. Kapitalismus je přece nemorální. Prospívá především mafiánům. Je potřeba jej svázat pevnými okovy.
Co si dnes lidé obecně myslí o devadesátkách? Co si myslí o trhu a kapitalismu? Naprostý chaos v důležitých abstraktních pojmech vede nevyhnutelně k tomu, že voliči stran, které provádějí jasně levicovou a protitržní politiku, se domnívají, že volí pravici, která se snaží najít jakousi zlatou střední cestu mezi sobeckým trhem a ctnostným socialismem. Vše, čeho bylo dosaženo ve svobodných devadesátkách, je už takřka pryč.
A z úst představitelů politických stran řazených na pravici, vycházejí takové výroky, že čím svobodnější je trh, tím přísnější musí být pravidla. Miroslav Kalousek se v pořadu Partie v červnu 2009 pokusil definovat pravicové ukotvení nově se zrodivší strany TOP09 takto: „Je to skutečně konzervativní strana, to znamená, že čerpá z duchovního odkazu evropských tradic, křesťanské i židovské kultury. Dobře ví, že jedinou cestou k prosperitě a blahobytu je svobodný trh, ale že to také znamená, že čím svobodnější trh, tím přísnější musí být pravidla, že nesmí mít přednost před zákonem a morálkou, že nestačí jenom, že je něco legální, ono je také něco legální a může to být neslušné. Že je potřeba, aby to bylo legální a slušné.“ Kdo stanoví tu slušnost a morálku? Jak se odvozují morální principy? Že státní zásahy do svobodného trhu jsou z logiky věci v rozporu s objektivní morákou? Že zákony postihující podvodníky a zloděje jsou pro stanovení podmínek svobodného trhu zcela dostačující? Ticho. Plyne z toho jediné: pravidla stanovíme my. My rozhodujeme, co je morální a slušné.
Jak se tedy jeví budoucnost české pravice? Je nejistá, spíše černá nebo přinejlepším tmavě šedá. Není žádný důvod očekávat v dohledné době nějakou revitalizaci myšlenek svobody. Celý politický mainstream je namířen proti svobodě a kapitalismu. Média, vzdělávací systém i intelektuální sféra je s politikou naprosto v souladu a horuje pro stále silnější vměšování státu do životů lidí pod záminkou řešení „nerovnosti ve světě“ nebo „záchrany zemského klimatu“. ODS jako „nejpravicovější“ ze všech antikapitalistických mainstreamových stran velmi snaživě přejímá vše progresivně levicové. Její voliči s tím očividně spíše trpně souhlasí a nechávají se korumpovat v zoufalé obavě, že bez ODS by mohlo být ještě hůře. Volí menší zlo, které je však v principu stále zlem, a mlčky schvalují témata, která by před dvaceti lety byla naprosto nemyslitelná. Jestliže jediným zápasem na naší politické scéně je boj mezi levicí v podání Petra Fialy a levicí v podání Andreje Babiše a voliči, přestože schopní pravicového uvažování, jsou tímto výběrem v podstatě vydíráni, nenabízí se žádná cesta ven a postupnými kroky se dříve či později přiblížíme k nějaké nové formě totalitního uspořádání, v němž možná bude formálně zachováno soukromé vlastnictví a tržní principy na jakési nižší úrovni.
Druhou možností je kolaps celého systému moci. Ten však nepřijde sám o sobě. Musí mu předcházet nějaká spouštěcí událost, která rozdá karty zcela jiným způsobem. Stejně jako nikdo nemohl před rokem 1914 očekávat příchod světové války, která zcela změní evropské uspořádání, a stejně jako nikdo nemohl tušit, co přinese druhá světová válka, a stejně jako nikdo neočekával, jak rychle se vlivem snah o reformu sebe samého rozpadne po roce 1989 celý sovětský systém, nelze dnes tušit, jaký efekt může mít například celoevropská energetická krize způsobená iracionálním důrazem na zelenou politiku a umocněná ruskou agresí vůči Ukrajině. Rozpad systému politické moci však nemůže být spuštěn pouze ekonomickou krizí, ale musí jej umocnit morální vyprázdnění. Jestliže bychom se chtěli spoléhat, že by energetická krize vyvolala nějaké vzepětí občanské nespokojenosti, jakési Evropské jaro, je zapotřebí, aby lidé přestali věřit, že boj za „záchranu klimatu“ je hlavním morálním imperativem. Musí si uvědomit, jaké zlo představuje násilný přechod na tzv. bezuhlíkovou ekonomiku. Nesmí vidět pokles své životní úrovně, zákaz používat auto nebo citelné zdražení letenek jako něco, co morálně vykoupí jakousi lidskou vinu za „zničení zemského klimatu.“ Je otázka, zda jsou k tomu lidé připraveni. Pokud lze věřit různým průzkumům veřejného mínění, z nichž vyplývá, že lidé se o klima skutečně obávají a opravdu přijímají nevědecké dogma, že hlavním faktorem změn klimatu je průmyslová činnost, znamená to, že budou ochotni k dalším a dalším obětem. Obětovat se stoprocentně však znamená spáchat sebevraždu. A dříve či později budou lidé obrazně řečeno před tuto otázku postaveni. Potom již jde pouze o to, bude-li zde působit nějaký dostatečně přesvědčivý, důvěryhodný, hlasitý, vzdělaný a především sebejistý pravicový myšlenkový disent. Někdo, kdo lidem vysvětlí, že naše země nevzkvétá a může za to mimo jiné i zelený socialismus.
Důležité však je též si uvědomit, že politika není schopna vzdělávat občany. To zásadní se musí stát v intelektuální sféře. A když ne na univerzitách humanitního zaměření, kde asi skutečně nelze reálnou změnu očekávat, pak v jakési veřejné, dobrovolnické rovině. Jako disent během totality, který pořádal domácí semináře. Dnes však není nutné se pokoutně scházet a vzdělávat se v klíčových oblastech v úzkém kruhu intelektuálních spiklenců. Díky stále ještě velmi svobodnému prostředí internetu nebyla doba nikdy tak příznivě nakloněna soustavnému samostudiu myšlenek a jejich dalšímu publikování. To, co dříve bylo možné sdílet jen prostřednictvím samisdatu a tajně tištěných a rozmnožovaných letáků, lze dnes jediným kliknutím myši sdílet s desetitisícem lidí, kteří očekávají jasné odpovědi a otázky, které mnohdy nedokáží formulovat ale přesto si je někde v hloubi duše kladou. Třeba proč by se měli vzdát svého automobilu a proč by se vůbec měli cítit provinile, nejsou-li k něčemu takovému ochotni. A odpovědi pak dříve či později začnou očekávat i od svých politiků.
Budoucnost české pravice, a vlastně nejen té české, se tedy, stručně řečeno, odvíjí od jedné zásadní věci: pochopíme-li vztah mezi filozofií a morálkou a následně praktickou politikou.
Luboš Zálom, místopředseda strany
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Zdroj: blog autora
