Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

„Fiala vyhodil z okna 100 miliard,“ říká Dočekal. A ukázal prstem na velké tabu

„Fiala vyhodil z okna 100 miliard,“ říká Dočekal. A ukázal prstem na velké tabu

Fialův „Deštník proti drahotě“ je vyhozených 100 miliard. Je to úplně srovnatelné s pastelkovným v režii ČSSD nebo rouškovným za vlády ANO. Alespoň si to myslí místopředseda Svobodných Jan Dočekal, který dává postup české vlády do kontrastu se přístupem Polska, které šlo cestou snižování daní. „Na rozdíl od vlády ČR zde usoudili, že stát nemusí za každou cenu vydělávat úplně na všem včetně toho, když si někdo koupí za své již jednou zdaněné peníze rohlík,“ uvedl Dočekal.

Nejnovější varování vydala britská centrální banka, která označuje cenové nárůsty v oblasti potravin za doslova apokalyptické. Jak se vám taková varování poslouchají? 

Špatně. A nejhorší je, že tyto obavy částečně sdílím. Na růstu cen se negativně projevuje celá řada faktorů, ať už známých jako např. válečný konflikt na Ukrajině, růst cen pohonných hmot, narušení transportních tras apod., ale také přehlížených globálních faktorů, z nichž asi nejvýraznějším je nekontrolovaný nárůst populace v zemích třetího světa. Toto téma je ve veřejném prostoru tabu, ale uvědomme si, že davy lidí, kteří se rodí, a teď to přeženu, „s nataženou rukou“ rostou téměř exponenciálně. A jako na potvoru v zemích, které nedokáží své obyvatele nasytit z vlastních zdrojů, ani nemají potenciál vyrábět, pěstovat, těžit něco, co by nabídly jako protihodnotu za zmíněné potraviny. Ale pokud se vrátíme do našeho evropského rybníku, tak stačí srovnat výši DPH u potravin v ČR a v sousedících zemích. Třeba v Polsku na rozdíl od vlády ČR usoudili, že stát nemusí za každou cenu vydělávat úplně na všem včetně toho, když si někdo koupí za své již jednou zdaněné peníze rohlík.  

Vláda Petra Fialy vytváří dojem, že pomáhá všem ohroženým skupinám bojovat s rostoucími cenami. Máte také ten dojem? Bude podle vás tato selektivní metoda pomoci dostačující?

Fialův „Deštník proti drahotě“ je vyhozených 100 miliard. Je to úplně srovnatelné s pastelkovným v režii ČSSD nebo rouškovným za vlády ANO. Mám dojem, že nějakou chytrou hlavu pokaždé napadne něco ve smyslu: „Tahle skupina se mi zdá ohrožená, tak vezmeme pár miliard a nasypeme jim je. Lidi budou mít radost“.  Ano, těch pár lidí, jichž se to týká, sice radost možná chvíli má, ale za měsíc to stejně prožerou a jsme tam, kde jsme byli. Navíc kolem každého podobného přerozdělování je vždy neskutečný kolotoč byrokracie, kontrol, schvalování, formulářů, webů atd. Paradoxem je, že téměř všichni jsou spokojení. Úředníci jsou důležití a mají práci, vláda vydává krásná tisková prohlášení, média mají o čem psát a koneckonců jsou spokojení i ti, kterým nějaký ten drobek spadne do klína. Bohužel to celé zaplatí mlčící pracující střední třída, ale tak nějak „neviditelně“. Přitom opravdové pravicové řešení je nasnadě. Snížit daně, zeštíhlit státní aparát a začít šetřit. Prostě nechat lidem víc peněz. Nechápu, kde vlády pořád berou tu drzost si myslet, že ví lépe než lidé, co je pro ně dobré a za co by se mělo utrácet.  

Podle nejnovějšího průzkumu se bude muset asi třetina mladých Čechů uskromnit při výběru bydlení, protože nedosáhne na hypotéku. Nestojíme podle vás na pokraji také vážné bytové krize? 

Stojíme. Vlastní bydlení se stává čím dál méně dosažitelným a z médií se dozvídáme, že je vlastně normální někde někomu platit nájem, že ve světě to je běžné a podobné nesmysly. Přitom prakticky v celé historii lidstva bylo vlastní bydlení absolutním základem. Už pračlověk měl vlastní jeskyni. Vlastní chýše, chalupy, domy byly vždy základním životním standardem. Dnes jsme v situaci, kdy mladí lidé stráví téměř polovinu produktivního věku splácením hypoték. Můžeme se ptát, kde jsou příčiny. Já vidím několik základních bariér. Jednou z nich je naprosto nepružný stavební zákon, který reguluje kdejaký nesmysl a vyřízení stavebního povolení trvá věčnost. Další žábou na prameni je současné prosazování Green Dealu a systémů emisních povolenek ze strany EU, které neuvěřitelným způsobem prodražuje ceny stavebních materiálů a nejen jich. Postavit v dnešní době jedinou betonárku, cementárnu či podobný provoz je v podstatě malý zázrak. Výsledkem je, že cihly se dováží z Turecka. Přijde to někomu normální? Svůj podíl má pochopitelně i nekontrolované tištění peněz, z toho plynoucí inflace a rostoucí ceny úvěrů.   

Bytová krize bude jistě častým tématem v nadcházejících komunálních volbách. Především v Praze se tyto problémy objevují snad ze všech regionů nejmarkantněji. Jaký recept na bytovou krizi mají Svobodní? 

Recept plyne z předchozí odpovědi. Maximálně zjednodušit stavební zákon, urychlit proces vydávání stavebních povolení, změkčit (ne zrušit!) památkovou ochranu, zefektivnit územní plánování, přestat koukat na developery jako na třídního nepřítele a celkově zprůhlednit celou legislativní džungli týkající se stavebnictví. Další opatření by už měla mezinárodní přesah a souvisí s odmítnutím zeleného šílenství a nesmyslného byznysu s emisními povolenkami. 

Sám máte osobní zkušenost z polsko-ukrajinské hranice po vypuknutí války na Ukrajině. Teď se zdá, že se situace otočila a na Ukrajinu se vrací podstatně více lidí, než kolik jich z ní odchází. Jak s odstupem času vzpomínáte na zážitky z míst zasažených nebývale velkou humanitární krizí? 

Ten návratový trend má vcelku logické vysvětlení. Z Ukrajiny utíkaly hlavně ženy a děti, které do bezpečí posílali jejich manželé a otcové, kteří zůstali a zapojili se do bojů. Zpočátku nikdo nevěděl, jestli Kyjev nepadne během několika hodin a zbytek Ukrajiny nebude okupován v řádu pár dní nebo týdnů. V žádném případě se nejednalo o ekonomickou migraci, jak ji známe z předešlých let u lidí z jiných regionů. Postupem času ale ten prvotní šok odezněl a dnes je víceméně jasné, že se ukrajinská armáda dokáže efektivně bránit. Navíc se boje většinově přesunuly jen do omezených oblastí. A ti lidé se prostě vracejí domů, do své vlasti. Zpětným pohledem? Jsem rád, že jsme zareagovali jako jedni z prvních. Veškerá pomoc organizovaná z úrovně vlád jednotlivých zemí má vždy nějakou dobu prodlení oproti aktuálnímu stavu. V danou chvíli jsme pomohli z vlastních zdrojů a v rámci svých možností přesně tam, kde to bylo zapotřebí.  

Jednou z oblastí, která vyhlížela konec pandemie s největšími očekáváními, byla kultura, na kterou vládní protiepidemická opatření dopadala snad nejvíce. Nicméně žádný boom se nekoná a kina, divadla či koncerty hlásí výrazně menší zájem diváků než před pandemií. Čím je to podle vás způsobeno. A měl by stát v tomto směru kultuře nějak pomoci?

Nechápu, co je na tom divného. Pokud jsme svědky razantního zvyšování cen energií, potravin, pohonných hmot, nákladů na bydlení apod., tak ty peníze někde prostě musí chybět. A pokud má běžný člověk na výběr, jestli půjde do kina nebo pojede s dětmi na chalupu, tak si asi vybere tu chalupu. Protože zaplatit jak benzín, tak lístky do kina najednou může být problém. Určitou roli zde hrají i následky covidových uzavírek. Lidé se prostě naučili žít bez této kulturní nadstavby.  Pomoc státu v podstatě funguje tak, že na film přijde 5 návštěvníků a kino bude hrát, nebo že na divadelní představení přijde 8 lidí a plejáda herců a ostatního personálu má výplatu jistou. A je úplně jedno, zda dotujeme vstupenky, nájmy, platy nebo cokoliv jiného. Výsledek je stejný. Z mého pohledu to je neudržitelná, a hlavně naprosto zbytečná snaha. Tak prostě bude o 4 multiplexy méně. Zanikne několik divadelních scén a bude méně koncertů. Svět se kvůli tomu nezboří. Stát by měl podporovat vybraných pár subjektů typu Národní divadlo, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK apod. Vše ostatní by se mělo řídit trhem. Pokud se najde dost lidí, kteří jsou ochotni si určitou kulturu zaplatit, tak je vše v pořádku. Pokud ne, tak je mi líto, ale nevidím důvod, aby jim ostatní občané na jejich zábavu přispívali formou daní. Nevěřím, že by kultura jako taková zanikla. O co méně bude profesionálních umělců a hudebníků o to více bude třeba ochotníků a amatérských muzikantů. Největšími křiklouny, kteří se dožadují pomoci, jsou zpravidla ti, jejichž peněženek se zastavení dotací nejvíce dotkne. Problém je v tom, že se tito lidé většinou považují za jakousi nedotknutelnou elitu národa, a navíc jsou bohužel mediálně známí.  

Již tak rozjitřené vody pražské komunální politiky v posledních dnech ještě více rozdmýchala diskuse o zavedení vyhlášky regulující konzumaci alkoholu na veřejných prostranstvích. Co si o této novince myslíte? 

Jsem rád, že se pražské vedení nenechává rozptylovat drobnostmi typu výstavba silničního obchvatu a místo toho řeší podstatné věci jako třeba zákaz pobíhání lidí v kostýmu pandy, zákaz novoročního ohňostroje, jak rozkopat 80 ulic najednou a náhradu dodávek šlapacími koly. Mezi skvělé výkony patří i zmíněná vyhláška. Doporučuji zhlédnout na Facebooku Svobodných reakci našeho pražského zastupitele pana Kubíčka, který se jejího projednávání na magistrátu účastnil a měl k tématu skvělý projev. Mimo jiné se z něj dozvíte, proč nemůžete projít půlkou Prahy s placatkou v kapse. 

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Zdravím. Tady Markéta Šichtařová ze společnosti Nextfinance. Dneska vám chci říct dost osobní věc, to, co vám teď řeknu, nemám nijak připravené. Bude to absolutní improvizace od srdíčka. Když jsme před více než 30 lety prožívali revoluci, tak jsme chtěli být součástí vyspělého a rozvinutého západu, chtěli jsme se odstřihnout od nefunkčního socialistického východu, no a dneska po víc než 30 letech se něco ošklivě zvrtnulo. Já mám soukromou konzultační společnost a v rámci téhle společnosti přicházím denně do kontaktu s kvantem lidí naprosto ze všech částí ekonomiky, od soukromého sektoru o státní, od velkých ředitelů velkých podniků o drobné živnostníky, ale i důchodce, kteří si chtějí nějak přilepšit k důchodu. Zkrátka přicházím do kontaktu s celým spektrem a průřezem české společnosti. A už dlouhou dobu, minimálně poslední tři nebo čtyři roky se setkávám s tím, že v podstatě všichni ti lidé, kteří mě oslovují, mají něco společného, já u nich cítím narůstající míru skepse a frustrace k poslednímu ekonomickému vývoji. No, a v poslední době tenhle můj pocit ještě zintenzivnil. Stala jsem se externistkou v jednom rádiu a tak trošku navedla dělám moderátorku v jednom, v jednom rádiu a jsem si zvu různé zajímavé osobnosti, které mají co říct k ekonomice. Vyzpovídala jsem už lidi, kteří působí v energetice, ve zdravotnictví, v těžkém průmyslu, ve službách, ve zbrojařství, a tak bych mohla pokračovat a prakticky všichni tihle lidé vždycky se se mnou podíleli. O rostoucí míru frustrace zástupci zemědělců říkali my už nemůžeme dál provozovat naše zemědělské podniky, nám už to prostě nefunguje, my už meleme. Z posledního, budeme letos znovu ve ztrátě. Jsme obviňováni z toho, že čerpáme dotace a že chceme další peníze a chceme další dotace. To není pravda, my prostě jenom chceme, aby nám stát nezasahoval do podnikání, my jenom chceme vyrábět, ale my nemůžeme vyrábět, protože my ty dotace dostáváme naopak za to, že nevyrábíme. Mluvila jsem se zástupci obranného průmyslu, ti říkají, vláda chce, abychom dodávali zbraně na Ukrajinu nebo třeba obranné systémy na Ukrajinu. Ale my nemůžeme, protože ačkoliv na nás vláda tlačí, tak banky nám v podstatě znemožňují, aby nám protistrana připsala peníze na účet, takže my nemáme z čeho vyrábět, takže my jsme pod dvojím tlakem, my prostě tímhle způsobem už nemůžeme fungovat dál. Mluvila se zástupci automobilového průmyslu, říkají, my sice se orientujeme na elektroauta, protože to je momentálně móda v celé Evropě, ale ono to prostě nefunguje. My vynakládáme obrovské investice na vývoj něčeho, o čem tušíme, že to bude slepá vývojová větev, protože s největší pravděpodobností budoucnost je v různých typech motorů, ale rozhodně ne pouze v elektromobilitě. My už tímhle způsobem nemůžeme fungovat dál, my chceme, aby někdo zachránil automobilový průmysl, mluvila jsem se zástupci energetiky, energetici říkají, my musíme uzavřít naše provozy, my jsme teď vypnuli další tepelnou elektrárnu, protože je prostě neekonomické provozovat ji a přitom ceny elektřiny před nedávnem byly na historických rekordech, přesto přese všechno. Kvůli politice Evropské unie. Kvůli emisním povolenkám se prostě nevyplatí vyrábět. Energetici říkají, energetická krize se znovu vrátí, státní energetická koncepce je naprosto nedomyšlená, v podstatě neexistuje. Je to guláš a bude z toho znovu velký průšvih. Mluvila jsem se zástupci potravinářů, potravináři říkají, my jsme nařčeni z toho, že máme drahé ceny, vysoké ceny potravin, ale jak máme vyrábět levné potraviny, když máme takhle drahé energie? V podstatě všichni, s kým mluvíte, tak uvažují o tom, že odejdou nejenom z České republiky, ale obecně z Evropy mimo Evropskou unii do nějaké třetí země, kde je levnější pracovní síla, kde je míň regulací, kde jsou levnější energie. Potom mluvíte s lidmi, kteří působí ve službách nebo třeba i na některých místech státní sféry a ti všichni si stěžují na to, že zápolí se svobodou slova, že se musí samo cenzurovat, že sice zatím se jim třeba nic konkrétního nestalo, ale že oni vědí, že v případě, že by si příliš pustili pusu na špacír, tak že by špatně dopadli a ta frustrace v té společnosti ohromně roste a co je na tom nejhorší? Všichni ti lidi, se kterými mluvíte, tak říkají, my se snažíme být diplomatičtí, my to nechceme říct na plná ústa, protože kdybychom to řekli, tak by hrozilo, že na nás stát zaklekne ještě víc, my se snažíme alespoň ještě chvíli fungovat a já si uvědomuje, vždycky vám 100 chutí jim to namítnout, ale když budete mlčet, tak naopak stát uvidí, že ustupujete a zatlačí na vás ještě víc, protože když nebudete klást odpor, bude se to jenom zhoršovat. Ono to není tak, že ti kolektivisté chtějí dosáhnout nějaké hranice a tam se zastaví a dál už nepůjdou, ono to je tak, že oni si budou pořád uzurpovat víc prostoru, dokud jim ten prostor budeme dávat. A právě na základě toho, jak mluvím s rostoucím okruhem lidí, kteří jsou už naprosto zoufalí, tak roste i moje frustrace z té současné ekonomické nebo možná celospolečenské situace a snad úplně nejhorší na tom je, že potom tady je obrovská skupina lidí, kteří jsou třeba zaměstnanci a vůbec si neuvědomují, co se děje, co tady bublá pod pokličkou, že jejich zaměstnavatelé mají obrovské problémy, protože oni v podstatě mají svoje jisté, oni mají pocit, že když by náhodou přišli o práci, stejně je státní sektor vždycky znovu zaměstná. Takže v podstatě se vůbec nic neděje a tihle lidé strkají hlavu do písku a nechtějí vidět, co se děje, buďto nechtějí vidět proto, protože to opravdu nevnímají, protože oni sami vzhledem k tomu, že třeba veřejně o ničem nemluví, tak se ani s žádnou cenzurou nesetkávají a nebo případně si to nechtějí připustit, protože kdyby si to museli připustit, tak by je asi padli hrozné deprese, zkrátka oni se prostě před vnímáním té situace uzavírají, takže společnost se polarizuje a na jedné straně tady obrovská skupina těch, kteří nevnímají, že něco je čím dál víc špatně, a na druhé straně je tady rostoucí skupina těch, kdo se probouzejí, kdo už vidí, že něco je špatně, ale v podstatě se to bojí říci, tak tohle není ten vysněný západ, na který jsme chtěli vstoupit v roce 1989 po krátké oblevě a doby bezbřehé svobody. V devadesátých letech se to všechno začalo znovu lámat a dneska směřujeme v podstatě zpátky do socialismu a teď já chci zdůraznit, že když říkám, že směřujeme do socialismu, tak to není vůbec nic nadneseného, není to nic květnatého, je to prostě fakt, protože když se podíváte na vývoj veřejných financí, tak zjistíte, že už v podstatě polovina výkonu ekonomiky je dneska přerozdělovaná státem, to znamená, my už jsme z poloviny, socialistická ekonomika, před rokem 89 bylo přerozdělováno státem něco přes 80 % HDP, tedy hospodářského výstupu a byli jsme ryze socialistická ekonomika, 100 procent výkonu nemohlo být přerozdělováno v historii nikde nikdy. O to se pokusili komunisté během několika dějinných příkladů. Pokusil se o to Stalin během válečné ekonomiky, pokusil se o to třeba polpot, pokusil se o to Mao ce Tung. Vždycky to skončilo hladomorem a totální kalamitou a mrtvými. Takže 100 procent ekonomiky spravované státem, to je komunismus, a to je technicky neproveditelné. No a my jsme dneska poloviční socialismus, protože už jsme zhruba na 50 %, takže když říkám, že se vracíme před rok 89, není to vůbec žádná nadsázka, to je prostě tvrdý statistický fakt. Když budete poslouchat vládu, tak zjistíte, že vláda je neustále povinně optimistická, poradci vlády, vládní ekonomové, členové vlády, všichni nám vykládají, jak už směřujeme ke šťastným zítřkům, jak už byla doba covidová, překonaná, že všechno zlé, co se u nás děje, že za to může třeba válka na Ukrajině a tak dál, vždycky tam jsou nějaké výmluvy, kdo za to může, ale faktem je, že statistika neukazuje, že bysme směřovali k těm lepším zítřkům. Vláda vám třeba řekne, že se zlepšují veřejné finance, protože vláda přijala nějaký daňový balíček, kterému říká konsolidační balíček a že na základě toho se veřejné finance zlepšily. No jo, ale vláda už vám neřekne kontext. A ten kontext zní, že v tom době, v té době socialismu před rokem 1989 my jsme jako Československo měli v vyrovnané veřejné finance, my jsme neměli žádný velký veřejný dluh, naše veřejné finance byly v podstatě v pořádku, ale ten problém, který u nás byl, spočíval v tom, že stát vlastnil a přerozděloval skoro všechno a to, co dneska dělá vláda, je, že ona sice trochu možná zlepšuje veřejné finance, trochu možná zlepšuje schodky státního rozpočtu, ale za cenu toho, že neustále meziročně rostou jak příjmy, tak výdaje státního rozpočtu, a to o víc než o inflaci. To znamená, že ten stát se neustále rozpíná, to znamená, že my se vracíme k tomu socialismu před ten rok 89. To jsou prostě statistická fakta. Stačí, když se rozkliknete stránky ministerstva financí a podíváte se na vývoj státního rozpočtu v meziročním srovnání a podíváte se, jak se vyvíjí příjmy a výdaje tohoto státního rozpočtu a tam se například dočtete položku, že transfery příspěvkovým organizacím, tedy v podstatě dotace, vzrostly meziročně o 26 %, o 26 % se zvýšil tento typ dotací a vláda říká, že všechno je v pořádku a že se zlepšují veřejné finance, to prostě není pravda. No, a tahle frustrace, kterou já zažívám v té poslední době, která je spojená hlavně s tím, že tedy mnoho těch podnikatelů pláče nad svým podnikáním, nad tím, že jsou likvidováni, ale že se v podstatě bojí ozvat, protože mají pocit, že když budou mlčet, budou s tím systémem konformní, tak se ještě nějakou dobu udrží. Tak tahle moje frustrace vyústila v určité rozhodnutí. Jedna věc je nevědět, co se děje, a mlčet, to je samozřejmě akceptovatelné, pokud ale víte, co se děje a mlčíte, tak to znamená tolerování toho zla a tolerovat zlo je zlo samo o sobě, takže já nechci tolerovat tohle zlo, já nechci tolerovat, mlčky souhlasit s tímto ničením naší ekonomiky a s ničením v podstatě našich civilizačních hodnot. A proto jsem se rozhodla k něčemu, o čem jsem roky doufala, že se mi to vyhne, co jsem nikdy nechtěla dělat, ale co teď? Mám pocit, že už mě k tomu situace dotlačila, totiž budu kandidovat do senátu a za chvíli vám vysvětlím, proč. Svoje síly jsem spojila se stranou svobodných, protože je to podle mého soudu jediná skutečně pravicová strana v České republice, a byť je to zatím Malá Strana, vidím v ní velký potenciál a já chci vrátit pravici její skutečný obsah, pravice u nás v podstatě zanikla, strany, které původně byly pravicové, zejména mám na mysli ODS, se posunuly doleva, protože jestliže nějaká strana přijme daňový balíček, který zvětšuje zdanění a zvětšuje stát. Což přesně sedí na ODS, tak to prostě není pravicová strana, ona sice o sobě jako pravicové straně mluví, ale její reálné kroky tomu absolutně neodpovídají. Čili ODS je už dneska pouze karikaturou té původní strany, která to kdysi byla, proto strana svobodných je pro mě jediná akceptovatelná a v rámci této strany svobodných na podzim budu kandidovat do senátu, ano? Jsem jeden člověk. Samozřejmě, že i kdybych se do toho senátu dostala, tak to nebude znamenat žádnou velkou revoluci v nastavení české ekonomiky, a přesto se domnívám, že má smysl neházet flintu do žita a že každý jednotlivec, ať už v rámci europarlamentu nebo senátu, anebo Poslanecké sněmovny. Je ohromně důležitý, protože, víte, i v padesátých letech minulého století existovaly velké rozdíly mezi zeměmi socialistického bloku, například v Sovětském svazu probíhaly stalinské čistky, existovaly tam gulagy, u nás v padesátých letech to nebylo snadné. Lidé z politických důvodů přicházely o práci, mnozí z nich seděli ve vězení, několik lidí zaplatilo i životem, ale zdaleka ten systém nebyl tak strašlivý, jako byl v Sovětském svazu a ten rozdíl, proč ten systém nebyl tak strašlivý, byl v tom, že u nás jsme nikdy nedošli do takového extrému, jako došli v Sovětském svazu, a než jsme do toho extrému my stačili dojít, tak se situace v Sovětském Rusku už zase začala obracet. Začalo tam docházet k mírné oblevě, takže u nás jsme nikdy vlastně nestihli dojít do těch nejhorších konců a už to je ten důvod, proč má smysl všechny ty špatné věci, které se momentálně dějí, má smysl brzdit? I malé brzdění těchto věcí je smysluplné, protože potom nestačíme dojít do těch nejhorších konců. Stačí se podívat například na rozdíl mezi českou, německou energetikou, německá energetika i v daleko extrémnějším stavu než česká, daleko víc se v Německu tlačí na zelené obnovitelné zdroje, Němci si vypnuli svoje jaderné elektrárny. Kdybychom my udělali totéž, co udělali Němci, naše energetická krize by byla ještě mnohem horší, než jaká byla dneska. Jsme ve stavu, kdy v podstatě Němci od nás naší stále ještě v uvozovkách, levnou energii nakupují, kdybychom my byli tak extrémní, jako jsou dneska Němci, situace u nás by byla totálně neúnosná, a to je přesně ten důvod, proč má smysl i v několika málo lidech brzdit implementování těch změn, které k nám přicházejí ze západu. Já vám nebudu říkat to, co asi chcete slyšet, totiž, že se nějakými parametry dá ta situace úplně pozměnit a vylepšit to už se dneska nedá. Rozhodně není pravda, že můžeme tady pošudlat jednu daň tady trošičku zkrátit jednu dotaci a zase bude dobře. To jsou takové parametrické změny, které odpovídají třeba Dubčekovu pražskému jaru v roce 1968 nebo Gorbačovově perestrojce v osmdesátých letech. Ne, že by to bylo špatné, znamenalo to určitou oblevu a úlevu, ale to byly právě ty změny, které umožňovaly tak nějak trošku lépe žít v rámci té totality, ale rozhodně to nebylo poražení té totality k tomu, abychom se my vymanili z toho socialistického systému, tak jsme museli projít zcela zásadní transformací ekonomiky na začátku devadesátých let. No a vzhledem k tomu, že jsem právě řekla, že už v podstatě 1/2 českého hospodářství dneska je socialistická, tak dneska už se to opravdu nedá pošudlat nějakými parametrickými úpravami, abychom my se mohli znovu vrátit k prosperitě, tak musíme projít naprosto zásadní proměnou celé ekonomiky, ekonom v podstatě má jasno v tom, jakým způsobem ta proměna musí vypadat, ale problém je v tom, že zatím potom ještě není celospolečenská poptávka, zatím ještě se neprobudilo dostatek lidí, takové množství, jako se probudilo třeba v roce 1989. Navíc jsme ještě příliš ovlivňováni tím vývojem v západní Evropě, který směřuje k nám, a proto v tuto chvíli ještě nejde takhle jednoduše udělat ono vylepšení a znovu nastartování české ekonomiky. Ale v okamžiku, kdy známe diagnózu a víme, co je špatně, tak můžeme alespoň ty špatné věci brzdit do té doby, než čas nazraje na tu zásadní společensko ekonomickou přeměnu celé ekonomiky a potom můžeme být tedy připraveni do těch změn pozitivně nastoupit. Jak tedy zní ona diagnóza těch problémů? Nejenom české, ale obecně evropské ekonomiky, ta diagnóza zní tak, že celá Evropa byla zachvácena novou levicovou progresivistickou kolektivistickou ideologií, která se nazývá esg nebo isg a jejímž nejviditelnějším projevem, takovou špičkou ledovce je Green Deal, ale Green Deal není jediným projevem téhle ideologie. Dalšími projevy jsou například různé genderové ideologie nebo kontrola svobody slova, ona rétorika o dezolátech a dezinformacích a podobně. Musíme si uvědomit, že zatímco ekologie je skvělá věc, tak Green Deal nemá s ekologii vůbec nic společného a je to v podstatě pouze ona levicová kolektivistická ideologie, jejímž cílem je v podstatě likvidace evropského průmyslu a likvidace evropského blahobytu, tahle ideologie musí být absolutně odmítnutá, jestliže tedy máme brzdit ono zlo a jestliže máme brzdit ony negativní změny, které se u nás stále ještě dějí a stále ještě se stupňují, tak musíme vyjít ze tří myšlenkových východisek, musíme být z toho, že absolutně odmítneme Green Deal, že vyhlásíme nulovou toleranci pro Green Deal. Pozor, nemá to nic společného s ekologií. Za druhé si musíme jednoznačně zachovat českou korunu, protože pokud si ji nezachováme, pokud přijmeme euro, tak tím v podstatě dáváme evropské centrální bance bianco šek na zavedení digitální měny centrální banky, což znamená absolutní sledování našich občanů a v podstatě čínský kreditní systém. Velký bratr. No a za třetí, musíme začít dramaticky odbourávat dotace, dotace dneska jsou hlavní příčinou toho, proč stát už tvoří polovinu ekonomiky a proč například není na důchody pouze dotace? Sami o sobě dneska představují zhruba 1/3 státního rozpočtu. Pokud bychom odbourali ideologicky motivované dotace, které souvisejí s Green Dealem, s gendery, s dotováním neziskovek, které do našich dětí cpou věci o genderu ve školách a tak dál. Pokud bychom tohle všechno odbourali, najednou by nebyl třeba ani problém s důchodovou reformou. Asi vás to překvapí, ale ony ty veřejné finance samy o sobě nejsou až tak špatném stavu, to, co tam je naprosto kalamitní, je právě ona složka dotací, takže dotace musíme začít dramaticky odbourávat. I jeden jedinec v jakémkoliv zastupitelském sboru, ať už to je europarlament, senát nebo Poslanecká sněmovna, jeden člověk může vždycky hlasovat podle těchto tří základních myšlenkových pilířů, a pokud vždycky zvedne ruku, anebo naopak nezvedne ruku v souladu s těmito principy? Nikdy nezvedne ruku pro zvýšení daní, vždycky zvedne ruku pro odbourání regulací, vždycky zvedne ruku proti čemukoliv, co souvisí s Green dealem a tak dál, potom jeden jednotlivec může brzdit to zlo, které se na nás hrne a může způsobit, může být onen jazýčkem na vahách, který způsobí, že bude rozdíl mezi naší zemí a mezitím třeba ještě daleko větším zlem, které zachvátí některé západní země a pokud se nám podaří tohle zlo brzdit, tak já jsem přesvědčená o tom, že to dějinné kyvadlo se překlopí zase na obrácenou stranu, protože žádný nesvobodný systém netrvá donekonečna a nazraje celospolečenská poptávka k tomu, abychom provedli přeměnu české ekonomiky a přeměnu české společnosti něčemu lepšímu a zažili další svobodné období, tak, jako jsme ho zažívali ve svobodných devadesátkách. To je ten důvod, proč jsem se rozhodla letos kandidovat do senátu.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31