Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

Elektromobily? Jen pro horních deset tisíc a bruselskou politickou aristokracii, myslí si Zálom

Elektromobily? Jen pro horních deset tisíc a bruselskou politickou aristokracii, myslí si Zálom

„Nevěřím, že většina z nich vůbec nějaký názor má,“ myslí si o europoslancích místopředseda Svobodných Luboš Zálom, když mluví o svém postoji pro prosazování tzv. Green Dealu a zákazu prodeje nových auto se spalovacím motorem od roku 2035. „Nikdo příčetný si snad nemůže myslet, že si Evropská unie může dovolit masivně přejít na elektromobily, nebo valné části veřejnosti prostě odejmout možnost individuální dopravy. Dříve či později budou zakázány i jaderné elektrárny, tím si můžeme být jisti. V takovém systému prostě elektrodoprava nemůže fungovat,“ přemýšlí nahlas Zálom.

Co říkáte na rozhodnutí Evropského parlamentu, který dal zelenou zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035?

Dříve nebo později to muselo přijít. Nijak mě toto rozhodnutí nepřekvapilo. Jedinou nadějí snad je, že za třináct let se může stát mnoho věcí, které toto rozhodnutí zvrátí. Tlak ekonomické reality snad bude dostatečně pádný. Protože nikdo příčetný si snad nemůže myslet, že si Evropská unie může dovolit masivně přejít na elektromobily, nebo valné části veřejnosti prostě odejmout možnost individuální dopravy. A než by to někoho napadlo, nelze si podle mě představit, že bychom elektroauta sdíleli stejně, jako se sdílejí například kola. Ostatně projekty sdílených kol mohou být sice zajímavá kratochvíle a tu a tam vhodná minoritní alternativa, ale plnohodnotná náhrada vlastního kola to nikdy nebude. U automobilu je to ještě silnější. Vidíme, jak neuvěřitelně nespolehlivá je evropská energetická síť pod vlivem zelené politiky. O nějakém masivním blackoutu přemýšlíme ne jako o možnosti, ale spíše se ptáme, kdy to přijde. Obrat v pohledu na energetiku není nikde vidět. V politických koncepcích hrají prim tzv. obnovitelné zdroje, a čím více jich bude, tím větší nespolehlivost bude energetická soustava vykazovat. Dříve či později budou zakázány i jaderné elektrárny, tím si můžeme být jisti. V takovém systému prostě elektrodoprava nemůže fungovat. Může být maximálně luxusem pro horních deset tisíc a bruselskou politickou aristokracii. Ale ne něčím běžným.

Mimochodem, do hledáčku ekologických aktivistů se už vlastně dostávají i elektromobily. Nedávno jsem si všiml, už si nevzpomínám kde, zprávy, že i elektromobily by měly podléhat emisním limitům, protože je nutné počítat s emisemi, které vznikají při brždění. Cílem tedy je naprosto zakázat osobní dopravu. Měli by zpozornit hlavně mladí lidé. Snem většiny mladých lidí je pořídit si konečně svoje vlastní auto. Je to pro ně vyjádřením vlastní nezávislosti. Tohle teď bude nemožné. Spalovací motory budou zakázané, elektromobily budou nejprve nedosažitelné, a dříve nebo později také zakázané. Ostatně mladí lidé to teď budou mít těžké v mnoha ohledech. Nebudou si moci pořídit auto, nebudou schopni si pořídit vlastní bydlení a osamostatnit se, vysoká inflace a rostoucí životní náklady, například ceny energií, jim zabrání účinně si spořit… Nechtěl bych být dneska v kůži někoho, komu je dejme tomu osmnáct let.

Nicméně zákaz spalovacích motorů bylo zatím jediné, na čem se Evropský parlament z balíčku zvaného Green Deal zatím dokázal shodnout. Proč? Mění se snad mezi europoslanci názor na „zelenou dohodu“?

Nevěřím, že mění názor. Nevěřím, že většina z nich vůbec nějaký názor má. Možná, že ostatní cíle evropské zelené politiky jsou zatím pro mnoho europoslanců příliš extrémní. Budou schválené později. Pokud by politici skutečně měnili názor na zelenou politiku, viděli bychom to. Občas, tu a tam, se některý politik ozve s celkem rozumným názorem. Europoslanec Zahradil z ODS. Nebo poslanec Skopeček z téže strany. Tyto hlasy jsou ale v kontextu celé politiky nepodstatné. Ostatně vzpomínáme si asi všichni, že premiér Fiala se vyjádřil jasně: zelená dohoda je nezvratitelný fakt, nic se s tím nedá dělat, a pouze se musíme přizpůsobit. Tohle je hlas současné politiky, zaměřené v principu proti České republice. Fialové, nikoliv Zahradilové a Skopečkové.

Odbory vyhlásily stávkovou pohotovost a tlačí vládu na zvyšování platů u zaměstnanců ve veřejné správě. Co si o tom myslíte? Neznamenalo by to jen další růst inflace a rozevírání nůžek mezi výdělkem zaměstnanců privátní a veřejné správy?

Každý pytel peněz, který vláda rozhodí do ekonomiky, samozřejmě inflaci zvyšuje. Co je vlastně inflace? Na trhu je příliš mnoho peněz na moc málo zboží. A je už nepodstatné, zda se tam ty peníze dostaly tak, že je vytiskla centrální banka, nebo je mezi lidi pustila vláda prostřednictvím své rozhazovačné sociální politiky. Babiš pustil do systému 900 miliard korun, údajně aby ulevil lidem během kovidové epidemie. Přitom peníze rozdělil především těm, kteří různými restrikcemi nebyli téměř nijak postiženi. A navíc neproduktivním lidem. Penzistům a státním zaměstnancům, kteří, nic proti nim, neprodukují na trhu žádné reálné hodnoty. To samé dělá dneska i Fialova vláda. Já se obávám, že ve vládě snad není ani jeden ekonom. Pokud se chceme vypořádat s inflací, tak je přece především nutné, aby se vyrovnal rozdíl mezi objemem peněz a produkcí. A jak lze nastartovat produkci? Masivní deregulací, snižováním daní, uvolněním trhu práce. Zkrátka aby produktivní lidé mohli co nejefektivněji vyrábět a prodávat služby. Jestli si naše vláda skutečně myslí, že se z problémů dostaneme rozhazováním peněz z vrtulníku, pak dřív nebo později narazí. Ale s ní narazí i naše republika. Stále více chudnoucí soukromý sektor je nucen ve stále větší míře živit rostoucí neproduktivní veřejný sektor. Taková politika není dlouhodobě udržitelná. A současná inflace je toho jedním z důsledků. Já věřím, že peníze jsou do značné míry barometr morálky. Pokud se nemorální, zkažený člověk dostane k penězům, které si navíc nezaslouží, začne jednat sebedestruktivně. Ty peníze se otočí proti němu. A to samé funguje i na úrovni celé ekonomiky. Babišova vláda, a ta Fialova v tom pokračuje, pustila do ekonomiky miliardy, které jsme si ale nezasloužili. Naše ekonomika si je nezasloužila. Nebyly vyprodukovány, ale vypůjčeny. Inflace je následná kocovina.

Vláda už nepočítá s tím, že by žádala poslance o prodloužení nouzového stavu, proto připravila zákon, podle kterého by od léta měly mít kraje a obce i nadále povinnost poskytovat běžencům ubytovací kapacity. Jak se na toto řešení díváte optikou berounského zastupitele?

Opakuje se situace s pandemickým zákonem. Vždyť co je pandemický zákon? Je to snaha aplikovat podmínky nouzového stavu na normální situaci. Dokonce v některých ohledech podmínky nouzového stavu dále rozšířit. Zákon, který vláda připravuje nyní, je v principu to samé. Pokud už není politicky žádoucí mít nouzový stav, tak to prostě vyřešíme jinak. Speciálním zákonem. Povinnost měst či obcí poskytovat uprchlíkům ubytovací kapacity je jedna věc. Reálné možnosti jsou věc druhá. Pokud jsou už dnes tyto kapacity využity, těžko si lze představit, že města či obce začnou z donucení shora stavět byty nebo nějaká stanová městečka. Kde nic není, ani Rakušan už nic nevezme. Kdybych měl něco říct o situaci v Berouně, tak předně je potřeba uznat, že naše město to zvládá. V Berouně je nějakých 640 uprchlíků, s problémy se nesetkáváme a nic nebylo poskytnuto na úkor berounských občanů. Pokud by se ale situace zhoršila a přišla nějaká masivnější uprchlická vlna, další kapacity již nejsou dostupné, a museli bychom ministru Rakušanovi ukázat vztyčený prostředník. Protože my musíme v první řadě hájit zájmy občanů našeho města, ne pana ministra a jeho kamarádů. Blížící se komunální volby jsou velmi důležité. Na radnicích musí usednout lidé, kteří budou hájit zájmy lidí a budou schopni se jich zastat. Během kovidových restrikcí takoví lidé na radnicích chyběli.

Ministr práce a sociálních věcí si v těchto dnech pochvaloval, že z více jak 300 tisíc ukrajinských běženců u nás začalo pracovat přibližně 70 tisíc uprchlíků, kteří obsazují dlouhodobě volná pracovní místa. Je to moc nebo málo?

Tady se pokusím být výjimečně velmi stručný. Je to otázka spíše pro sociologa nebo statistika. Na rovinu říkám, že nevím. Ale pokud se jen zamyslím čistě od stolu, pak bych přemýšlel, že jestliže valná část uprchlíků tvoří ženy, resp. matky s dětmi, předpokládal bych, že jejich možnosti pracovat budou menší. Nevím, jaké jsou ukrajinské zvyklosti. Je u nich zvykem, že matky chodí do práce, nebo spíše zůstávají doma s dětmi? Dále se ptejme, jaká je situace na našem trhu práce. Nabírají firmy vůbec? Jaká je skutečná nezaměstnanost? Pracovní trh nejde regulovat a řídit shora. Jediné, co tady od státu chci, a to neplatí pouze u ukrajinských běženců, je aby nerozhazoval peníze na sociální dávky a různé příspěvky a nemotivoval k nějaké „sociální turistice“. Nakonec je potřeba říci, že na většině území Ukrajiny se nebojuje a patrně se bojovat už ani nebude. Stát by měl začít velmi pozorně sledovat, odkud sem běženci jdou. A začít připravovat mechanismy pro jejich návrat.

První návrh státního rozpočtu pro příští rok opět počítá se schodkem 295 miliard Kč, přitom rezort zemědělství a dopravy přijde o čtvrtinu rozpočtu, naopak si polepší ministerstvo práce a sociálních věcí a obrany. Co si o tom myslíte?

Tak snad se mi podaří být stručný teď. Co si o tom myslím? To má být ta velká změna, kterou koalice Spolu slibovala demoralizovaným pravicovým voličům, kteří si nepřáli nic jiného, než se zbavit Babiše? Vláda jim nyní dává jednu morální facku za druhou. Možná se však díky tomu konečně vzpamatují…

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Zdravím. Tady Markéta Šichtařová ze společnosti Nextfinance. Dneska vám chci říct dost osobní věc, to, co vám teď řeknu, nemám nijak připravené. Bude to absolutní improvizace od srdíčka. Když jsme před více než 30 lety prožívali revoluci, tak jsme chtěli být součástí vyspělého a rozvinutého západu, chtěli jsme se odstřihnout od nefunkčního socialistického východu, no a dneska po víc než 30 letech se něco ošklivě zvrtnulo. Já mám soukromou konzultační společnost a v rámci téhle společnosti přicházím denně do kontaktu s kvantem lidí naprosto ze všech částí ekonomiky, od soukromého sektoru o státní, od velkých ředitelů velkých podniků o drobné živnostníky, ale i důchodce, kteří si chtějí nějak přilepšit k důchodu. Zkrátka přicházím do kontaktu s celým spektrem a průřezem české společnosti. A už dlouhou dobu, minimálně poslední tři nebo čtyři roky se setkávám s tím, že v podstatě všichni ti lidé, kteří mě oslovují, mají něco společného, já u nich cítím narůstající míru skepse a frustrace k poslednímu ekonomickému vývoji. No, a v poslední době tenhle můj pocit ještě zintenzivnil. Stala jsem se externistkou v jednom rádiu a tak trošku navedla dělám moderátorku v jednom, v jednom rádiu a jsem si zvu různé zajímavé osobnosti, které mají co říct k ekonomice. Vyzpovídala jsem už lidi, kteří působí v energetice, ve zdravotnictví, v těžkém průmyslu, ve službách, ve zbrojařství, a tak bych mohla pokračovat a prakticky všichni tihle lidé vždycky se se mnou podíleli. O rostoucí míru frustrace zástupci zemědělců říkali my už nemůžeme dál provozovat naše zemědělské podniky, nám už to prostě nefunguje, my už meleme. Z posledního, budeme letos znovu ve ztrátě. Jsme obviňováni z toho, že čerpáme dotace a že chceme další peníze a chceme další dotace. To není pravda, my prostě jenom chceme, aby nám stát nezasahoval do podnikání, my jenom chceme vyrábět, ale my nemůžeme vyrábět, protože my ty dotace dostáváme naopak za to, že nevyrábíme. Mluvila jsem se zástupci obranného průmyslu, ti říkají, vláda chce, abychom dodávali zbraně na Ukrajinu nebo třeba obranné systémy na Ukrajinu. Ale my nemůžeme, protože ačkoliv na nás vláda tlačí, tak banky nám v podstatě znemožňují, aby nám protistrana připsala peníze na účet, takže my nemáme z čeho vyrábět, takže my jsme pod dvojím tlakem, my prostě tímhle způsobem už nemůžeme fungovat dál. Mluvila se zástupci automobilového průmyslu, říkají, my sice se orientujeme na elektroauta, protože to je momentálně móda v celé Evropě, ale ono to prostě nefunguje. My vynakládáme obrovské investice na vývoj něčeho, o čem tušíme, že to bude slepá vývojová větev, protože s největší pravděpodobností budoucnost je v různých typech motorů, ale rozhodně ne pouze v elektromobilitě. My už tímhle způsobem nemůžeme fungovat dál, my chceme, aby někdo zachránil automobilový průmysl, mluvila jsem se zástupci energetiky, energetici říkají, my musíme uzavřít naše provozy, my jsme teď vypnuli další tepelnou elektrárnu, protože je prostě neekonomické provozovat ji a přitom ceny elektřiny před nedávnem byly na historických rekordech, přesto přese všechno. Kvůli politice Evropské unie. Kvůli emisním povolenkám se prostě nevyplatí vyrábět. Energetici říkají, energetická krize se znovu vrátí, státní energetická koncepce je naprosto nedomyšlená, v podstatě neexistuje. Je to guláš a bude z toho znovu velký průšvih. Mluvila jsem se zástupci potravinářů, potravináři říkají, my jsme nařčeni z toho, že máme drahé ceny, vysoké ceny potravin, ale jak máme vyrábět levné potraviny, když máme takhle drahé energie? V podstatě všichni, s kým mluvíte, tak uvažují o tom, že odejdou nejenom z České republiky, ale obecně z Evropy mimo Evropskou unii do nějaké třetí země, kde je levnější pracovní síla, kde je míň regulací, kde jsou levnější energie. Potom mluvíte s lidmi, kteří působí ve službách nebo třeba i na některých místech státní sféry a ti všichni si stěžují na to, že zápolí se svobodou slova, že se musí samo cenzurovat, že sice zatím se jim třeba nic konkrétního nestalo, ale že oni vědí, že v případě, že by si příliš pustili pusu na špacír, tak že by špatně dopadli a ta frustrace v té společnosti ohromně roste a co je na tom nejhorší? Všichni ti lidi, se kterými mluvíte, tak říkají, my se snažíme být diplomatičtí, my to nechceme říct na plná ústa, protože kdybychom to řekli, tak by hrozilo, že na nás stát zaklekne ještě víc, my se snažíme alespoň ještě chvíli fungovat a já si uvědomuje, vždycky vám 100 chutí jim to namítnout, ale když budete mlčet, tak naopak stát uvidí, že ustupujete a zatlačí na vás ještě víc, protože když nebudete klást odpor, bude se to jenom zhoršovat. Ono to není tak, že ti kolektivisté chtějí dosáhnout nějaké hranice a tam se zastaví a dál už nepůjdou, ono to je tak, že oni si budou pořád uzurpovat víc prostoru, dokud jim ten prostor budeme dávat. A právě na základě toho, jak mluvím s rostoucím okruhem lidí, kteří jsou už naprosto zoufalí, tak roste i moje frustrace z té současné ekonomické nebo možná celospolečenské situace a snad úplně nejhorší na tom je, že potom tady je obrovská skupina lidí, kteří jsou třeba zaměstnanci a vůbec si neuvědomují, co se děje, co tady bublá pod pokličkou, že jejich zaměstnavatelé mají obrovské problémy, protože oni v podstatě mají svoje jisté, oni mají pocit, že když by náhodou přišli o práci, stejně je státní sektor vždycky znovu zaměstná. Takže v podstatě se vůbec nic neděje a tihle lidé strkají hlavu do písku a nechtějí vidět, co se děje, buďto nechtějí vidět proto, protože to opravdu nevnímají, protože oni sami vzhledem k tomu, že třeba veřejně o ničem nemluví, tak se ani s žádnou cenzurou nesetkávají a nebo případně si to nechtějí připustit, protože kdyby si to museli připustit, tak by je asi padli hrozné deprese, zkrátka oni se prostě před vnímáním té situace uzavírají, takže společnost se polarizuje a na jedné straně tady obrovská skupina těch, kteří nevnímají, že něco je čím dál víc špatně, a na druhé straně je tady rostoucí skupina těch, kdo se probouzejí, kdo už vidí, že něco je špatně, ale v podstatě se to bojí říci, tak tohle není ten vysněný západ, na který jsme chtěli vstoupit v roce 1989 po krátké oblevě a doby bezbřehé svobody. V devadesátých letech se to všechno začalo znovu lámat a dneska směřujeme v podstatě zpátky do socialismu a teď já chci zdůraznit, že když říkám, že směřujeme do socialismu, tak to není vůbec nic nadneseného, není to nic květnatého, je to prostě fakt, protože když se podíváte na vývoj veřejných financí, tak zjistíte, že už v podstatě polovina výkonu ekonomiky je dneska přerozdělovaná státem, to znamená, my už jsme z poloviny, socialistická ekonomika, před rokem 89 bylo přerozdělováno státem něco přes 80 % HDP, tedy hospodářského výstupu a byli jsme ryze socialistická ekonomika, 100 procent výkonu nemohlo být přerozdělováno v historii nikde nikdy. O to se pokusili komunisté během několika dějinných příkladů. Pokusil se o to Stalin během válečné ekonomiky, pokusil se o to třeba polpot, pokusil se o to Mao ce Tung. Vždycky to skončilo hladomorem a totální kalamitou a mrtvými. Takže 100 procent ekonomiky spravované státem, to je komunismus, a to je technicky neproveditelné. No a my jsme dneska poloviční socialismus, protože už jsme zhruba na 50 %, takže když říkám, že se vracíme před rok 89, není to vůbec žádná nadsázka, to je prostě tvrdý statistický fakt. Když budete poslouchat vládu, tak zjistíte, že vláda je neustále povinně optimistická, poradci vlády, vládní ekonomové, členové vlády, všichni nám vykládají, jak už směřujeme ke šťastným zítřkům, jak už byla doba covidová, překonaná, že všechno zlé, co se u nás děje, že za to může třeba válka na Ukrajině a tak dál, vždycky tam jsou nějaké výmluvy, kdo za to může, ale faktem je, že statistika neukazuje, že bysme směřovali k těm lepším zítřkům. Vláda vám třeba řekne, že se zlepšují veřejné finance, protože vláda přijala nějaký daňový balíček, kterému říká konsolidační balíček a že na základě toho se veřejné finance zlepšily. No jo, ale vláda už vám neřekne kontext. A ten kontext zní, že v tom době, v té době socialismu před rokem 1989 my jsme jako Československo měli v vyrovnané veřejné finance, my jsme neměli žádný velký veřejný dluh, naše veřejné finance byly v podstatě v pořádku, ale ten problém, který u nás byl, spočíval v tom, že stát vlastnil a přerozděloval skoro všechno a to, co dneska dělá vláda, je, že ona sice trochu možná zlepšuje veřejné finance, trochu možná zlepšuje schodky státního rozpočtu, ale za cenu toho, že neustále meziročně rostou jak příjmy, tak výdaje státního rozpočtu, a to o víc než o inflaci. To znamená, že ten stát se neustále rozpíná, to znamená, že my se vracíme k tomu socialismu před ten rok 89. To jsou prostě statistická fakta. Stačí, když se rozkliknete stránky ministerstva financí a podíváte se na vývoj státního rozpočtu v meziročním srovnání a podíváte se, jak se vyvíjí příjmy a výdaje tohoto státního rozpočtu a tam se například dočtete položku, že transfery příspěvkovým organizacím, tedy v podstatě dotace, vzrostly meziročně o 26 %, o 26 % se zvýšil tento typ dotací a vláda říká, že všechno je v pořádku a že se zlepšují veřejné finance, to prostě není pravda. No, a tahle frustrace, kterou já zažívám v té poslední době, která je spojená hlavně s tím, že tedy mnoho těch podnikatelů pláče nad svým podnikáním, nad tím, že jsou likvidováni, ale že se v podstatě bojí ozvat, protože mají pocit, že když budou mlčet, budou s tím systémem konformní, tak se ještě nějakou dobu udrží. Tak tahle moje frustrace vyústila v určité rozhodnutí. Jedna věc je nevědět, co se děje, a mlčet, to je samozřejmě akceptovatelné, pokud ale víte, co se děje a mlčíte, tak to znamená tolerování toho zla a tolerovat zlo je zlo samo o sobě, takže já nechci tolerovat tohle zlo, já nechci tolerovat, mlčky souhlasit s tímto ničením naší ekonomiky a s ničením v podstatě našich civilizačních hodnot. A proto jsem se rozhodla k něčemu, o čem jsem roky doufala, že se mi to vyhne, co jsem nikdy nechtěla dělat, ale co teď? Mám pocit, že už mě k tomu situace dotlačila, totiž budu kandidovat do senátu a za chvíli vám vysvětlím, proč. Svoje síly jsem spojila se stranou svobodných, protože je to podle mého soudu jediná skutečně pravicová strana v České republice, a byť je to zatím Malá Strana, vidím v ní velký potenciál a já chci vrátit pravici její skutečný obsah, pravice u nás v podstatě zanikla, strany, které původně byly pravicové, zejména mám na mysli ODS, se posunuly doleva, protože jestliže nějaká strana přijme daňový balíček, který zvětšuje zdanění a zvětšuje stát. Což přesně sedí na ODS, tak to prostě není pravicová strana, ona sice o sobě jako pravicové straně mluví, ale její reálné kroky tomu absolutně neodpovídají. Čili ODS je už dneska pouze karikaturou té původní strany, která to kdysi byla, proto strana svobodných je pro mě jediná akceptovatelná a v rámci této strany svobodných na podzim budu kandidovat do senátu, ano? Jsem jeden člověk. Samozřejmě, že i kdybych se do toho senátu dostala, tak to nebude znamenat žádnou velkou revoluci v nastavení české ekonomiky, a přesto se domnívám, že má smysl neházet flintu do žita a že každý jednotlivec, ať už v rámci europarlamentu nebo senátu, anebo Poslanecké sněmovny. Je ohromně důležitý, protože, víte, i v padesátých letech minulého století existovaly velké rozdíly mezi zeměmi socialistického bloku, například v Sovětském svazu probíhaly stalinské čistky, existovaly tam gulagy, u nás v padesátých letech to nebylo snadné. Lidé z politických důvodů přicházely o práci, mnozí z nich seděli ve vězení, několik lidí zaplatilo i životem, ale zdaleka ten systém nebyl tak strašlivý, jako byl v Sovětském svazu a ten rozdíl, proč ten systém nebyl tak strašlivý, byl v tom, že u nás jsme nikdy nedošli do takového extrému, jako došli v Sovětském svazu, a než jsme do toho extrému my stačili dojít, tak se situace v Sovětském Rusku už zase začala obracet. Začalo tam docházet k mírné oblevě, takže u nás jsme nikdy vlastně nestihli dojít do těch nejhorších konců a už to je ten důvod, proč má smysl všechny ty špatné věci, které se momentálně dějí, má smysl brzdit? I malé brzdění těchto věcí je smysluplné, protože potom nestačíme dojít do těch nejhorších konců. Stačí se podívat například na rozdíl mezi českou, německou energetikou, německá energetika i v daleko extrémnějším stavu než česká, daleko víc se v Německu tlačí na zelené obnovitelné zdroje, Němci si vypnuli svoje jaderné elektrárny. Kdybychom my udělali totéž, co udělali Němci, naše energetická krize by byla ještě mnohem horší, než jaká byla dneska. Jsme ve stavu, kdy v podstatě Němci od nás naší stále ještě v uvozovkách, levnou energii nakupují, kdybychom my byli tak extrémní, jako jsou dneska Němci, situace u nás by byla totálně neúnosná, a to je přesně ten důvod, proč má smysl i v několika málo lidech brzdit implementování těch změn, které k nám přicházejí ze západu. Já vám nebudu říkat to, co asi chcete slyšet, totiž, že se nějakými parametry dá ta situace úplně pozměnit a vylepšit to už se dneska nedá. Rozhodně není pravda, že můžeme tady pošudlat jednu daň tady trošičku zkrátit jednu dotaci a zase bude dobře. To jsou takové parametrické změny, které odpovídají třeba Dubčekovu pražskému jaru v roce 1968 nebo Gorbačovově perestrojce v osmdesátých letech. Ne, že by to bylo špatné, znamenalo to určitou oblevu a úlevu, ale to byly právě ty změny, které umožňovaly tak nějak trošku lépe žít v rámci té totality, ale rozhodně to nebylo poražení té totality k tomu, abychom se my vymanili z toho socialistického systému, tak jsme museli projít zcela zásadní transformací ekonomiky na začátku devadesátých let. No a vzhledem k tomu, že jsem právě řekla, že už v podstatě 1/2 českého hospodářství dneska je socialistická, tak dneska už se to opravdu nedá pošudlat nějakými parametrickými úpravami, abychom my se mohli znovu vrátit k prosperitě, tak musíme projít naprosto zásadní proměnou celé ekonomiky, ekonom v podstatě má jasno v tom, jakým způsobem ta proměna musí vypadat, ale problém je v tom, že zatím potom ještě není celospolečenská poptávka, zatím ještě se neprobudilo dostatek lidí, takové množství, jako se probudilo třeba v roce 1989. Navíc jsme ještě příliš ovlivňováni tím vývojem v západní Evropě, který směřuje k nám, a proto v tuto chvíli ještě nejde takhle jednoduše udělat ono vylepšení a znovu nastartování české ekonomiky. Ale v okamžiku, kdy známe diagnózu a víme, co je špatně, tak můžeme alespoň ty špatné věci brzdit do té doby, než čas nazraje na tu zásadní společensko ekonomickou přeměnu celé ekonomiky a potom můžeme být tedy připraveni do těch změn pozitivně nastoupit. Jak tedy zní ona diagnóza těch problémů? Nejenom české, ale obecně evropské ekonomiky, ta diagnóza zní tak, že celá Evropa byla zachvácena novou levicovou progresivistickou kolektivistickou ideologií, která se nazývá esg nebo isg a jejímž nejviditelnějším projevem, takovou špičkou ledovce je Green Deal, ale Green Deal není jediným projevem téhle ideologie. Dalšími projevy jsou například různé genderové ideologie nebo kontrola svobody slova, ona rétorika o dezolátech a dezinformacích a podobně. Musíme si uvědomit, že zatímco ekologie je skvělá věc, tak Green Deal nemá s ekologii vůbec nic společného a je to v podstatě pouze ona levicová kolektivistická ideologie, jejímž cílem je v podstatě likvidace evropského průmyslu a likvidace evropského blahobytu, tahle ideologie musí být absolutně odmítnutá, jestliže tedy máme brzdit ono zlo a jestliže máme brzdit ony negativní změny, které se u nás stále ještě dějí a stále ještě se stupňují, tak musíme vyjít ze tří myšlenkových východisek, musíme být z toho, že absolutně odmítneme Green Deal, že vyhlásíme nulovou toleranci pro Green Deal. Pozor, nemá to nic společného s ekologií. Za druhé si musíme jednoznačně zachovat českou korunu, protože pokud si ji nezachováme, pokud přijmeme euro, tak tím v podstatě dáváme evropské centrální bance bianco šek na zavedení digitální měny centrální banky, což znamená absolutní sledování našich občanů a v podstatě čínský kreditní systém. Velký bratr. No a za třetí, musíme začít dramaticky odbourávat dotace, dotace dneska jsou hlavní příčinou toho, proč stát už tvoří polovinu ekonomiky a proč například není na důchody pouze dotace? Sami o sobě dneska představují zhruba 1/3 státního rozpočtu. Pokud bychom odbourali ideologicky motivované dotace, které souvisejí s Green Dealem, s gendery, s dotováním neziskovek, které do našich dětí cpou věci o genderu ve školách a tak dál. Pokud bychom tohle všechno odbourali, najednou by nebyl třeba ani problém s důchodovou reformou. Asi vás to překvapí, ale ony ty veřejné finance samy o sobě nejsou až tak špatném stavu, to, co tam je naprosto kalamitní, je právě ona složka dotací, takže dotace musíme začít dramaticky odbourávat. I jeden jedinec v jakémkoliv zastupitelském sboru, ať už to je europarlament, senát nebo Poslanecká sněmovna, jeden člověk může vždycky hlasovat podle těchto tří základních myšlenkových pilířů, a pokud vždycky zvedne ruku, anebo naopak nezvedne ruku v souladu s těmito principy? Nikdy nezvedne ruku pro zvýšení daní, vždycky zvedne ruku pro odbourání regulací, vždycky zvedne ruku proti čemukoliv, co souvisí s Green dealem a tak dál, potom jeden jednotlivec může brzdit to zlo, které se na nás hrne a může způsobit, může být onen jazýčkem na vahách, který způsobí, že bude rozdíl mezi naší zemí a mezitím třeba ještě daleko větším zlem, které zachvátí některé západní země a pokud se nám podaří tohle zlo brzdit, tak já jsem přesvědčená o tom, že to dějinné kyvadlo se překlopí zase na obrácenou stranu, protože žádný nesvobodný systém netrvá donekonečna a nazraje celospolečenská poptávka k tomu, abychom provedli přeměnu české ekonomiky a přeměnu české společnosti něčemu lepšímu a zažili další svobodné období, tak, jako jsme ho zažívali ve svobodných devadesátkách. To je ten důvod, proč jsem se rozhodla letos kandidovat do senátu.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31